Je to tak možná i s jinými velkoměsty, ale pro Londýn to platí obzvlášť: jako by to byla města dvě. Jeden Londýn je ten, který znají turisté z návštěvy během prodlouženého víkendu. Druhý je ten, který mně připadá skutečný, v němž lidé žijí, pracují a relaxují – a který je od toho prvního hodně odlišný. 

Tento živý Londýn sice není tak působivý jako v Regent Street, v Tate Modern nebo při pohledu na mrakodrapy v City, ale rozhodně stojí za to. Můžete ho objevit, když máte víc času a jste ochotni se vydat aspoň na chvíli z centra a pozorně se dívat. To pak narazíte na spoustu zajímavých míst plných historie, příběhů a svébytné londýnské atmosféry.

Paříž mi snad odpustí, ale já považuji Londýn za jedinou skutečnou kosmopolitní metropoli v Evropě. Staletí historie coby hlavního města velmoci s mnoha zámořskými državami – centra někdejší průmyslové revoluce a světového obchodu – se do něj otiskla v podobě vznosných paláců, industriálních památek, historických kuriozit. A hlavně – do obyvatelstva různého původu a etnik. Překotný urbanistický rozvoj pak vytvořil poněkud matoucí systém hromadné dopravy (londýnské metro je se svými více než 270 stanicemi nejstarší na světě) a fascinující architektonický mišmaš, kdy téměř v každé čtvrti najdete všechny slohy od gotiky až po modernismus.

Přesně to je ten Londýn, který stojí za poznání. Pokud jste už viděli Big Ben, Buckinghamský palác (mnoho tam k vidění není) i observatoř v Greenwichi – a další tradiční místa z průvodců a prvních příček Tripadvisoru vás již nelákají –, zde je pár dalších tipů.

Muzea & galerie

Londýn je jednoznačně kulturní velmoc. Galerie Tate, National Gallery, Barbican a V&A Museum v Kensingtonu každý rok uvedou několik výstav světových parametrů a každá určitě stojí za zhlédnutí.

K těm méně zprofanovaným určitě patří Hayward Gallery v Southbank Centre na nábřeží hned vedle Národního divadla, jež vystavuje současné umění. Velké výstavní prostory brutalistického bludiště často umožňují instalaci impozantních děl. Až do října je zde velká výstava britsko-indického umělce Anishe Kapoora, proslulého monumentálními skulpturami abstraktních tvarů s lesklými povrchy. Jeho začátky před 40 lety byly ale o dost skromnější – tehdy vystavoval v Lisson Gallery, jedné z nejdéle fungujících galerií pro současné umělce na světě. Ta také vždy stojí za návštěvu, už i proto, že tamní kurátoři měli vždy velký instinkt při výběru budoucích směrodatných umělců – jako nováčci na kulturní scéně zde vystavovali Tony Cragg, Richard Deacon nebo Aj Wej-wej. Kdo dává přednost poněkud tradičnějším uměleckým formám, měl by vidět třeba stálou sbírku v Courtauld Institute of Art v Somerset Housu, která obsahuje mnoho známých impresionistických děl.

Milovníci kulturních libůstek mohou zůstat přímo v centru a navštívit například Soane’s House, kdysi domov architekta původní budovy Bank of England sira Johna Soanea. Sir Soane nashromáždil za svůj život roztodivnou sbírku umění, sochařských modelů a nejrůznějších artefaktů. A protože si příliš nerozuměl se svým synem, ve své závěti si vymohl, aby z domu a sbírky vzniklo muzeum. Dnes se do Soane’s House chodí mimo jiné inspirovat studenti architektury nebo umění, pokud chtějí porozumět klasickému tvarosloví antiky a ledasco si naskicovat. Ale pozor! Kvůli úzkým chodbám se do muzea vejde naráz jen 90 návštěvníků, a je tedy možné, že na vstup budete chvíli čekat ve frontě.

Dál od centra se nachází fascinující Eltham Palace, který v sobě kombinuje palác z dob Jindřicha VIII. (ten v něm vyrůstal) s krásnou přístavbou ve stylu art deco, již možná znáte jako kulisu ze seriálu Hercule Poirot a mnoha dalších.

Kensingtonské Victora & Albert Museum není třeba milovníkům umění představovat. Kromě výtvarného umění nabízí i pozoruhodnou sbírku porcelánu, designu a výstavy těch nejslavnějších módních návrhářů. Relativně nedávno otevřelo také novou sekci věnovanou dějinám fotografie. Nejnovější počin – V&A East Storehouse ve východolondýnském Stratfordu – by ale rovněž neměl uniknout vaší pozornosti. Jde o otevřený depozitář, kde se můžete procházet uličkami plnými exponátů v úchvatně architektonicky řešené budově nebo se doslova dívat pod ruce restaurátorům. A pokud se do Londýna chystáte s dětmi, Young V&A v Bethnal Green má až do listopadu zábavnou výstavu studia Aardman, tvůrců Wallace a Gromita nebo ovečky Shaun.

Hudba

Londýn má nepředstavitelně pestrou hudební scénu. Evropská turné téměř všech kapel mají i přes trable spojené s brexitem londýnskou zastávku, zatímco Prahu bohužel často míjejí. Z menších hudebních klubů se skvělým programem a velmi bohatou historií se patří zmínit Moth Club v bývalém společenském klubu pro veterány nebo 100 Club přímo na Oxford Street, kde se od roku 1942 na scéně vystřídali jazzoví velikáni, Rolling Stones i celá punková vlna. O něco větší krásné sály s dobrým programem jsou Roundhouse (v bývalém železničním depu!) a Troxy, úchvatné někdejší art deco kino.

Hospody

Hospoda je britská instituce, která si v lecčem nezadá s tou českou. K Londýnu hospodská kultura patří a podniky s typickými dlouhými barovými pulty a venkovními parapety na odkládání sklenic najdete na každém rohu. Podobu mají různou, od těch s kachlíkovou fasádou v centru, kde se „na jedno“ zastavují finančníci i politici, přes vydatné nedělní obědy (sunday roast) až po studentské bary univerzit.

Mnoho londýnských hospod má fascinující historii i atmosféru a vybrat jich jen pár znamená opomenout desítky dalších. Zde aspoň několik doporučení:

The Auld Shillelagh v severolondýnském Stoke Newington je už několik let na prvním místě různých žebříčků podniků servírujících nejlepší pinty irského stoutu Guinness v celém Londýně. Autor sám může toto tvrzení směle potvrdit. Atmosféra irské hospody s obklady z tmavého dřeva – přes den klidné, ale od šesté večerní bujaré – rozhodně stojí za návštěvu. Ještě o něco vzdálenější je hospoda Skehans v jiholondýnském Nunhead. Ta se nachází v krásném viktoriánském domě v zastrčené uličce a je považována za živou hospodskou ikonu s výbornou hudební produkcí.

Přímo v centru jsou hned dvě architektonicky úchvatné hospody. Jednak je to The Blackfriar na nábřeží Temže hned vedle stejnojmenného mostu, jež byla dost možná předlohou pro legendární newyorskou Flatiron building. Nedaleko nádraží Charing Cross je zase The Ship and Shovell. Vlastně se jedná o jakousi dvojhospodu, podnik protnutý ulicí na dvě poloviny.

Kousek od železniční stanice Farringdon se nacházejí hospody The Hope a Fox and Anchor – jedny z posledních londýnských hospod, jež smějí nalévat alkohol už od šesté hodiny ranní. Dříve totiž sloužily jako místa odpočinku pro blízký Smithfield Market, hlavní londýnský velkotrh s masem, který se ale postupně přesouvá do londýnských doků.

Komu nevadí vydat se za nevšedním hospodským zážitkem trochu dál, ať navštíví The Grapes ve starých londýnských docích čtvrti Wapping. Její budova stojí na samotném břehu Temže mezi starými cihlovými sklady. Hlavním lákadlem kromě atmosféry je ale její majitel: tím totiž není nikdo jiný než herec sir Ian McKellen – Gandalf ve filmovém zpracování Pána prstenů –, který čas od času moderuje tamní pub kvíz. A pozor, za barem je k vidění i Gandalfova čarodějnická hůl, jež si ve filmu zahrála také.

Restaurace

Snad nikde se kosmopolitní a multietnický mix Londýna nevyjevuje tolik jako v jídle. V Londýně je možné najít v podstatě každou světovou kuchyni a stejně jako v ostatních oblastech je i tady těžké vybrat jen pár tipů. Vezměme to chronologicky během dne.

Anglickou snídani, postrach všech dietologů a radost všech stavebních dělníků, zná celý svět. V dnešním Londýně už se bohužel hůř hledají ony tradiční „greasy spoons“, tedy místa, kde tuto kulinářskou záležitost servírují v tradiční podobě a za rozumné ceny. Kdo o takový zážitek stojí, může navštívit známější E.Pellicci ve východním Londýně, nebo Terry’s Cafe v jiholondýnské čtvrti Southwark. 

Na trochu světovější snídani či brunch se vyplatí zajet si do deli The Good Egg v severním Londýně, která nabízí úchvatná blízkovýchodní jídla od sabichu po bagel s uzeným lososem. Pro ten nejlepší sendvič nebo pečivo Londýňané váží cestu do pekáren Dusty Knuckle s pobočkami ve čtvrtích Dalston (tam je i samotná pekárna) či Harringay. Dusty Knuckle navíc dávají pracovní příležitosti a mentoring mladým lidem ze sociálně vyloučených lokalit.

Na tradiční britský nedělní oběd se musíme opět vrátit do hospody. Jeden z nejlepších dostanete v islingtonské The Drapers Arms, krásné a vzdušné georgiánské hospodě s vysokými stropy. Pro trochu nevšední zážitek a skvělé jídlo vyrazte do The Mayflower v docích na pravé straně Temže, jedné z nejstarších hospod v celém Londýně. Prostředí starých doků, dlážděných ulic a křivých dřevěných trámů v hospodě má velké kouzlo. Pro sunday roast je rozhodně vhodné rezervovat si stůl.

A na závěr večeře. Dvě kuchyně, jež zanechaly největší otisk na kulinářské tváři Londýna, jsou indická a karibská. Centrem indické kuchyně je východní Londýn, zejména čtvrť Whitechapel. Pro opravdový zážitek spojený konkrétně s paňdžábskou kuchyní navštivte legendární restauraci Tayyabs, oblíbené místo pro firemní skupinové večeře. V třípatrové restauraci je hluk, koření je cítit všude a alkohol si musíte donést vlastní. Ale jídlo i atmosféra jsou vynikající.

Pro nejlepší karibské jídlo je třeba vyrazit do jižního Londýna do čtvrti Brixton. Pro více domácké prostředí volte bistro Flava Pepper, pro formálnější večeři pak restauraci RapChar. 

A pozor – jamajská a indická jídla z těchto čtvrtí jsou občas nepředstavitelně pálivá!

A to nejluxusnější na konec. Hned vedle hotelu Ritz se nachází restaurace The Wolseley, která nabízí skvělý fine dining zážitek v ohromujícím sále, a to vše za „rozumné“ ceny (na londýnské poměry – s tříchodovou večeří pro dva a lahví vína se vejdete do 150 liber, tedy asi 4230 korun). Možná i proto jsou častými hosty Elton John, Martin Freeman či Emma Watsonová.

Architektura a procházky

Londýn se nakonec přece jen poznává nejlépe pěšky, i když vzdálenosti na mapě klamou a na takové procházky si vezměte pohodlné boty. Město je tak pestré, že se vám rozhodně nestane, že cestou neuvidíte nic zajímavého, ať už vyrazíte kterýmkoli směrem. 

I v tomto ohledu lze nabídnout pár tipů.

Krásné viktoriánské vily s rozkvetlými zahradami najdete ve čtvrti De Beauvoir Town. Fascinující domy, jež v 18. století postavili vyhnaní francouzští hugenoti, kteří v Londýně zakládali obchody s hedvábím, jsou k vidění okolo Fournier Street, jen kousek od uspěchaného nádraží Liverpool Street Station. A jen o kousek dál na východ najdete dost zajímavou ulici Redchurch Street, kde jsou dnes ve starých cihlových domcích módní butiky a obchody. Staré doky a skladiště z červených cihel spolu s dlážděnými uličkami se pak nacházejí v odříznuté čtvrti Wapping poblíž Tower Bridge. Krásné bárky a různé kavárny potkáte při procházce podél kanálu Regent’s Canal.

A úplně na závěr autorova srdeční záležitost – modernistická architektura, o kterou je nyní znovu zájem a Londýn v tomto ohledu má velké poklady. Za návštěvu a ideálně i komentovanou prohlídku stojí ohromující Barbican Estate architektonické kanceláře Chamberlin, Powell and Bon. Z těch méně známých pak Isokon Flats, jež navrhoval původně kanadský architekt Wells Coates. Ten do budovy zakomponoval i byty navržené pouze pro jednu osobu (což ve třicátých letech bylo téměř pobuřující). V nich pak v průběhu let žili Agatha Christie, několik aktivních agentů sovětské tajné služby NKVD nebo celá plejáda představitelů německého Bauhausu, jako byli Walter Gropius, László Moholy-Nagy a Marcel Breuer (ten svůj byt vybavil dnes už ikonickým vlastním nábytkem). Nelze vynechat ani Alexandra Road Estate od architekta Neavea Browna či Keeling House od legendárního Denyse Lasduna – oba architekti výrazně formovali tvář Londýna v šedesátých a sedmdesátých letech. Do některých z nich se můžete podívat v rámci festivalu Open House 12.–20. září.

Mnoho příjemných zážitků při objevování Londýna!

Tomáš Dvořák je ekonom z britské poradenské společnosti Oxford Economics. V Londýně žije osm let. Specializuje se na tvorbu makroekonomických prognóz a modelů pro střední a východní Evropu a eurozónu. Spolupracuje také s Centrem veřejných financí na Univerzitě Karlově a spolkem 2. ekonomická transformace.

Editoval Marek Miler