Nejnovější ucelený soubor symfonií Bohuslava Martinů, knížka o Češích od britského velvyslance a tipy na filmy, jazzový megafestival či parádní exotický výlet. To jsou některá z doporučení na léto, jež pro vás vybrali naši autoři a editoři.

Nebojte se Bohuslava Martinů! Jeho symfonie vás okouzlí

Bohuslav Martinů: The Symphonies (Bamberger Symphoniker, dir. Jakub Hrůša, 3CD)

Markéta Fišerová

Bohuslav Martinů byl v rámci české hudby dlouho vnímán s jistým odstupem. Přestože je už dnes uznávaný jako jeden z velikánů, nálepka modernisty ho v myslích mnoha posluchačů dále drží mimo bezpečný mainstream. Jenže čas pokročil a z hudby 20. století je klasika, která by už dávno neměla nikoho odrazovat. Pro mě osobně je Martinů nejoblíbenějším skladatelem. Fascinuje mě svou osobitou rytmickou pulzací a hravostí, jež dokáže vmžiku protnout hlubokou lyričností, evokující nenápadnou krásu a melancholii jeho rodné Vysočiny.

Tyto typické prvky se propisují i do jeho symfonií, vrcholného formátu klasické hudby, k němuž se skladatel odhodlal až ve zralém věku 51 let. A v poměrně rychlém sledu 11 let je – až na tu poslední – složil během svého amerického exilu v letech 1941–1953. A od letošního května tu máme čerstvou nahrávku uceleného provedení jeho symfonického díla pod prestižním labelem Deutsche Grammophon. Stojí za ní zřejmě největší osobnost současné české vážné hudby, dirigent Jakub Hrůša. Pořídil ji se svými Bamberskými symfoniky, jež vede od roku 2016. Těleso v roce 1946 založili členové Německého filharmonického orchestru v Praze, kteří poté museli opustit Československo.

Nahrávka souboru tří CD je ve světě přijímána s nadšením a mnozí ji považují za novou referenční verzi těchto děl. Například renomovaný portál The Classic Review ocenil neobyčejnou spontánnost, transparentní textury a nakažlivou energii Hrůšovy interpretace, jež v dravosti a pojetí divočejších, radostných poloh překonává i starší, tradičnější nahrávky. 

Mou oblíbenou je hned první symfonie, která posluchače strhne svým monumentálním nástupem a úchvatnými synkopickými pasážemi, v nichž Hrůša precizně dávkuje dynamické a rytmické napětí. Jindy se zase otevírají překrásné lyrické pasáže, jimž dominuje křehký hlas flétny. Unikátním prvkem, který dodává zvuku specifickou barevnost, je zapojení klavíru jako orchestrálního, a nikoli sólového nástroje. 

Pozitivní ohlas, jejž nahrávka vyvolala, zapadá do úspěšné kariéry charismatického Hrůši, který rok za rokem upevňuje své mezinárodní renomé a výjimečnou pozici v absolutní světové dirigentské elitě. Nedávno se stal šéfem orchestru prestižní opery v londýnské Covent Garden, kde neváhá dál propagovat českou hudbu a letos poprvé v historii scény nastudoval Janáčkovou Věc Makropulos. Dobrou zprávou je, že Hrůša v roce 2028 převezme i roli šéfdirigenta České filharmonie.

Budete-li chtít do světa symfonií Martinů proniknout více, doporučuji nahrávku doplnit skvělou dokumentární sérií České televize. V ní všech šest skladeb i okolnosti jejich vzniku rozebírají právě Hrůša a muzikolog Aleš Březina, největší český propagátor díla Bohuslava Martinů.

Karlovy Vary z obýváku a bez honu na lístky

KVIFF.TV: Sirat (2025), režisér Óliver Lax, Slepice, (2025) režisér György Pálfi

Marek Miler

Právě začíná Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, prestižní kulturní událost, jež z velké části není jen o filmech. Do Varů se na těch pár dní jako obvykle sjede část velkého tuzemského byznysu, kterou filmy zpravidla ani nezajímají. A pro ostatní návštěvníky festivalu – řekněme si to upřímně – začíná boj s obstaráváním lístků na aspoň některé projekce.

Pro ty, kdo se na filmy či do Karlových Varů nedostanou, je tu jedna velká útěcha. Nějaký čas už funguje celoroční festivalová online videotéka KVIFF.TV. Platformu založili organizátoři festivalu společně s investiční skupinou Rockaway Capital finančníka Jakuba Havrlanta. Vznikla rozšířením původní videotéky Aerovod s ambicí vytvořit „český Netflix pro artové filmy“. Slouží částečně jako informační kanál o dění kolem festivalu, ale hlavně: nabízí kurátorský výběr více než 500 českých a zahraničních filmů, které festivalem prošly. Filmy si lze koupit jednotlivě za 89–129 korun nebo je možné pořídit měsíční či roční předplatné.

A teď tedy moje dva tipy na filmy z loňského KVIFF, jež ve videotéce určitě stojí za vidění, pokud jste je nestihli v kinech. Snímek Sirat (2025) francouzsko-španělského režiséra Ólivera Laxe je hypnotizující a apokalyptická road movie odehrávající se kdesi v marocké poušti. Pomalé záběry fantastické pouštní krajiny podbarvené rave hudbou a příběh plný bolestných a překvapivých zvratů: sledujeme otce, který se svým malým synem pátrá po zmizelé dceři na šňůře nelegálních techno festivalů. Poslední část filmu se bez varování přepne do šokujícího, halucinačního módu a děj se stane pouhým bojem o přežití. Sirat rozhodně není pro každého, ale když film skončí, každý potřebuje pár minut, než najde sílu k odchodu ze sálu.

Zdánlivě na opačném pólu je snímek Slepice (2025) maďarského režiséra Györgye Pálfiho. Je to naprosto originální a tragikomický příběh, podaný z perspektivy... slepice. Svobodomyslná nosnice si zachrání život útěkem z drůbežárny, ale tím její strasti zdaleka nekončí. Putování řeckým venkovem ji zavede doprostřed drsného lidského světa, jemuž nerozumí a který ji míjí. První polovinu si říkáte, že jste na film mohli vzít děti a mohla to být pěkná rodinná zábava. Ve druhé polovině však „zábava“ skončí a režisér vás namočí do drsné reality současné Evropy potýkající se s chudobou, násilím a nelegální migrací. Slepice tomu nerozumí, ale divák ano.

Za volantem na safari? Nejlepší je Namibie

Miroslav Zámečník

Pokud chcete letní volno využít k trochu exotičtější dovolené, moje doporučení je Namibie. Většina turistů do této africké země přijíždí na safari, hlavní sezona trvá právě od června do září. Tohle období připadá na namibijskou zimu, kdy je sucho – a zvířata jsou tak v buši lépe vidět – a večer chladno.

Namibie je jednou z nejméně zalidněných zemí na světě a stále vzácnější pocit nekonečného prostoru si tady užijete ve velmi krásném provedení. A navíc: je to jedna ze tří zemí subsaharské Afriky, které je nejlepší poznat tak, že si hned na letišti půjčíte terénní auto a projedete si je vlastním tempem a po vlastní ose. (Další z tria je Jihoafrická republika, ta však není pro začátečníky na self-drive dost bezpečná, což je velká škoda, protože má dobrou infrastrukturu a neuvěřitelně pestrou přírodu. Pak je tu ještě Botswana, skvělá a bezpečná, ale to je placka.)

Když jsem byl v Namibii loni, odbočil jsem ze silnice spojující hlavní město Windhoek s největším přístavem Walvis Bay a pak jel 200 kilometrů po prašných cestách, kolem nichž se ve stepi porostlé zlatavou vyschlou trávou pásla stáda antilop losích a springboků. Přidejte si k tomu do červena zbarvené skalnaté hory, vyschlá koryta řek s akáciemi, občas nějakého dravce na obloze a máte kino, jež se vám vryje do paměti navždy. 

Ubytovat se můžete za pár peněz na některém ze stovek soukromých rančů, které mnohdy přešly od chovu dobytka k výnosnější ekoturistice. Jejich majiteli jsou často příslušníci asi 20tisícové německé menšiny, potomků osadníků z doby, kdy země byla do roku 1915 německou kolonií. Navzdory velmi nepěkné historii (Němci krutě potlačili domorodé povstání na počátku minulého století a poté následovalo dlouhé období apartheidu, neboť Namibie byla fakticky do roku 1990 součástí Jihoafrické republiky) tady vládne umírněný režim domorodé většiny. Na africké poměry je to stabilní země s demokratickou vládou, žádné znárodňování či útoky na bělošské farmy. Vztahy mezi etniky jsou korektní, byť ne bezproblémové.

Němečtí penzisté zde rádi tráví zimu v teple (ve Swakopmundu u jižního Atlantiku je to díky německé kolonizaci jako skanzen, ulice s tabulkami psanými švabachem lemují hrázděné domy jako někde v Pomořansku). V posledních letech na to slyší také digitální nomádi, protože jste ve středoevropském časovém pásmu.

Stravování ve vlastní režii není problém – po celé zemi jsou i v provinčních městech samoobsluhy Spar na evropské úrovni. A když před pár lety největší namibijský pivovar koupil Heineken, všichni tradicionalisté to oplakali, nicméně pořád je tu suverénně nejlepší pivo v Africe. Totéž platí pro chléb, pečivo a maso. Víno je jihoafrické, výběr obrovský a ceny vlídné.

Namibie zkrátka nabízí pro individuální turistiku jinde v Africe neexistující kombinaci cena–výkon–bezpečnost. Takže jeďte, dokud se něco nepokazí. Jen co na zpáteční cestě letadlo dosedne na Ruzyni, už tam budete stejně jako já chtít jet znovu.

Volně proudit z minulosti do budoucnosti jazzu

NN North Sea Jazz Festival (10.–12. července, kongresové centrum Ahoy, Rotterdam)

Marek Miler

Pro mě a další tisíce milovníků jazzu představují tři červencové dny, kdy v nizozemském Rotterdamu běží festival North Sea Jazz (NSJ), tak trochu druhé Vánoce. Maraton koncertů běžících simultánně na 15 pódiích znamená, že občas přebíháte z jednoho místa na druhé a snažíte se stihnout víc, než je fyzicky možné.  

Letošní NSJ slaví 50. narozeniny. První ročník se konal v roce 1976 v Haagu a už tehdy na něm vystoupili umělci, kteří dnes patří mezi jazzové legendy – Sarah Vaughanová, Count Basie, Dizzy Gillespie a další. V pozdějších letech už původní prostory přestaly pořád rostoucímu festivalu stačit, a tak se v roce 2006 celý podnik přesunul do rozsáhlého kongresového komplexu v Rotterdamu. Ten má vedle několika obrovských koncertních hal také sály menší i docela malé, s klimatizací a vždy perfektní akustikou. Dnes je to největší halový hudební festival na světě, a přestože počet návštěvníků v posledních letech osciluje mezi 80 a 90 tisíci, uchovávají si některá vystoupení komorní charakter.

NSJ je prostě místo, kde divák ochutná vše, co se v současném jazzu děje a kde se zároveň prolíná minulost tohoto žánru s jeho budoucností. Mladí talentovaní muzikanti, kteří na pódiích festivalu hrají dnes, budou nejspíš za pár let slavná jména. Vedle progresivních experimentátorů NSJ uvádí také žijící legendy – loni třeba Herbieho Hancocka nebo Dianu Rossovou. Kdo by si ale myslel, že jde o festival výhradně pro hard-core jazzové fajnšmekry, byl by na omylu. Organizátoři na to jdou chytře a do programu vždy přidají nějakou tu globální hvězdu popu, soulu či hip hopu – tak aby akce přilákala širší publikum, různé věkové skupiny a každý si přišel na své. Letos to bude třeba Diana Krallová, Nile Rodgers a jeho kapela Chic nebo John Legend. A kdo další je na line-upu? Třeba legendární saxofonista Steve Coleman, Robert Glasper, Esperanza Spaldingová či Pat Metheny.

NSJ dodnes stojí na myšlence, se kterou jej budoval nizozemský zakladatel festivalu a hudební nadšenec Paul Acket (1922–1992). Navrhl krytý festival s několika pódii, mezi nimiž návštěvníci volně proudí a utvářejí si vlastní názor a zážitek. Pokud se zrovna na pódiu neděje nic zajímavého, odcházejí do jiného sálu a jindy si pro změnu lehnou před pódiem na podlahu, když jsou všechna sedadla obsazena... Cílem je od začátku nabídnout kompletní, panoramatický přehled jazzu a souvisejících uměleckých forem během jediného víkendu a pod jednou střechou. A že se NSJ dožil padesátky v současné síle a věhlasu, je silným potvrzením tohoto Acketova konceptu.

Shaboozey: Další velký úspěch černé country music?

Shaboozey: The Outlaw Cherie Lee & Other Western Tales (červenec 2026, CD již v předprodeji) 

Jan Hornát 

Country music má navzdory svým kořenům v americké černošské hudbě nálepku žánru pro bílé konzervativní Američany. V posledních letech se navíc těší narůstající oblibě, což se projevuje úspěchy v hudebních žebříčcích a nárůstem posluchačů na streamovacích platformách. Táhnou ho zejména mužské pop country osobnosti jako Zach Bryan či Morgan Wallen. Právě country svět bílých mužů byl doposud poněkud uzavřený a do jisté míry záměrně pěstovaný.

Jeden ze zlomů přišel při udělování 68. cen Grammy letos v únoru. Poprvé v jejich historii byl v kategorii country oceněn mužský černošský interpret Shaboozey. Sice získal cenu za duet „Amen“ s bílým country zpěvákem Jellym Rollem, symbolickou bariéru ale prolomil.

Když jiný černý interpret Lil Nas X před šesti lety prorazil se svým country hitem „Old Town Road“, nazpívaným s bílým zpěvákem Billym Rayem Cyrusem, získal za to paradoxně Grammy v kategorii „pop duet“. To proto, že hudební kritici tehdy shledali, že skladba neobsahuje dost tradičních country prvků, což okamžitě rozpoutalo další debatu o rasismu v branži.

Ani udělení ceny Shaboozeymu se neobešlo bez kontroverze. Schytal to za projev při přebírání ceny, ve kterém si rýpnul do deportační politiky administrativy Donalda Trumpa a řekl, že to byli imigranti, kdo „doslova postavili Ameriku“. Nezmínil, že země byla vybudována i na bedrech černých otroků, a toto opomenutí vyvolalo pozdvižení. Shaboozey, narozený ve Virginii nigerijským imigrantům, se následně omluvil a přisoudil svůj přešlap nervozitě.

Základy Shaboozeyho hudby lze nalézt nejen v country, ale i v blues a hip hopu. Teprve jeho třetí album Where I‘ve Been, Isn‘t Where I‘m Going z konce roku 2024 zarezonovalo na americké hudební scéně a singl „Bar Song (Tipsy)“ hrála i česká rádia. Zároveň se jeho texty ve volebním roce strefovaly také do některých sociálních témat včetně drahoty. Zpěvák mimo jiné naříká, že jeho milá „chce birkinku, ale k tomu i nekonečný seznam potravin, benzin…, jenže práce od devíti do pěti na to vše nevydělá a zbytečně se tak dře“. V písních jako „East of Massanutten“ zpívá i o svém vztahu k zemědělských oblastem Apalačského pohoří – kolébky bluegrassu i Trumpových volebních úspěchů.

Koncem července vydá Shaboozey nové album, jež podle všeho nebude kopírovat model předchozí komerčně úspěšné desky. The Outlaw Cherie Lee & Other Western Tales má být koncepční a představovat ucelený příběh hrdinky Divokého západu. Shaboozey řekl, že čerpal inspiraci u skupiny Pink Floyd a jejich ikonického koncepčního alba The Wall.

Jeden z často zmiňovaných důvodů masivního návratu Američanů ke country je to, že jim v popu chybí příběh a poctivý songwriting. Uvidíme, zda v dnešní době krátké pozornosti není koncepční album příliš velké sousto. Brzy se ukáže, jestli první černý držitel Grammy za country bude umět doručit jak poutavé hudební příběhy, tak i další komerční úspěch.

Praha a její letní divadelní scény 

Kalich, Ungelt, Studio DVA a další

Laďka Bauerová

K létu patří také divadlo pod širým nebem a nejinak je tomu i v tomto roce. Letních scén bude mnoho po celém Česku, já jsem pro vás vybrala ty nejzajímavější v hlavním městě.

Ansámbl Divadla Kalich bude celé léto hrát na žižkovské open air scéně populární kusy jako Oko tygra s Markem Němcem, dnes již klasickou komedii Blbec k večeři od populárního francouzského dramatika Francise Vebera, Molièrova nesmrtelného Lakomce s Pavlem Zedníčkem či improvizační představení Záskok s Jiřím Lábusem a Martinem Dejdarem.

Malebná čtvrť Nový Svět na Hradčanech už dvě desetiletí hostí letní scénu Divadla Ungelt. Letos si soubor připravil 15 představení včetně trháků jako Rande s feministou s Barborou Polákovou a Markem Adamczykem či bláznivou grotesku Slepice na zádech s Tatianou a Vojtěchem Dykovými. 

Studio DVA bude svůj repertoár prezentovat hned na třech letních scénách: na Vyšehradě, na Výstavišti Holešovice a mimo Prahu také v Tvrzi Divice u Loun. Kromě oblíbených komedií jako Líbánky na Jadranu od Patrika Hartla s Evou Holubovou a Bohumilem Kleplem v hlavních rolích se můžete těšit například na skvělý herecký výkon Moniky Absolonové ztělesňující stárnoucí ikonu amerického showbyznysu Judy Garlandovou nebo na Kryštofa Hádka v roli Chlestakova v Gogolově satirické komedii Revizor. 

Pražské léto se samozřejmě nemůže obejít bez Shakespeara na Pražském hradě. Letos to bude Komedie omylů, Jak se vám líbí a Marná lásky snaha. Celý program letních scén v Česku najdete zde.

Matt Field už v Praze není novej a píše nejen o Češích

Matt Field: Jsem tu novej (Euromedia 2026, přeložila Věra Klásková)

Kryštof Chamonikolas

Britové se nám Čechům někdy zdají upjatí a odtažití – nejspíš natruc si na tom svém ostrově jezdí vlevo, mají nesmyslné kohoutky u umyvadel, neumějí cizí jazyky a o zbytek světa se vlastně ani moc nezajímají. Velvyslanec Spojeného království v Praze však takové stereotypní vnímání ostrovanů už přes tři roky úspěšně boří. Amatérský baskytarista, snowboardista a bývalý učitel Matt Field se v Česku stihl stát celebritou místních sociálních sítí a hostem rozhovorů a zpravodajských pořadů. Už ani ne po roce života v Praze byl v televizní Show Jana Krause a mluvil tam obstojně česky.

Pro diplomata neobvyklá popularita nyní pomáhá prodávat jeho pár týdnů starou a hlavně místním čtenářům určenou knížku Jsem tu novej. Dvousetstránkový soubor volně navazujících úvah o mezinárodních vztazích i vtipných autobiografických historek a kulturních postřehů mimo jiné o Česku a Češích je pojmenován podle Fieldova prvního videa po nástupu do funkce. V něm a dalších pravidelných příspěvcích na internetu získává příznivce tím, že jede tramvají do práce a vlakem na festival Colours of Ostrava, řízky zapíjí pivem a na Vánoce připravuje český bramborový salát.

Anglicky psaná a do češtiny přeložená kniha je pokusem o propojení všech těchto zkušeností, včetně Fieldova dřívějšího působení v Brazílii či Bosně. Zároveň nabízí vhled do autorovy velmi pečlivě plánované mediální strategie. Autenticky a nenuceně působící kampaň na sociálních sítích se ve skutečnosti řídí předem daným scénářem a podílí se na ní celý tým komunikačních poradců.

Fieldova mise za pár měsíců končí a je cítit, že velvyslanec si Česko oblíbil. Čechy v knize chválí mimo jiné za to, že v duchu odkazu Václava Havla lpí na svobodě a demokracii a podobně jako Británie podporují Ukrajinu v boji proti Rusku. Poukazuje na podobnost českého a britského humoru či lásku obou národů k pivu a hospodám. K dobrým vztahům mezi Prahou a Londýnem podle něj přispívají také úspěchy našich tenistek ve Wimbledonu, které Field považuje za důležitou součást české sebepropagace a diplomatické „měkké síly“ na mezinárodní scéně.

„My Britové dodáváme tenisáky a jahody se šlehačkou, zatímco Češky sbírají trofeje,“ píše o londýnském grandslamu novopečený autor, jehož úspornému, až strohému stylu nechybí lehký sarkasmus a schopnost utahovat si i sám ze sebe či ze své rodné země.

Editovali Marek Miler a Kryštof Chamonikolas