Kdo viděl televizní záběry po finále letošního hokejového mistrovství světa juniorů ve Spojených státech, možná si stejně jako já všiml jednoho zajímavého úkazu. Naši dvacetiletí reprezentanti nebyli při oslavách stříbrných medailí obklopeni jako kdysi svými přítelkyněmi, nýbrž rodiči. Ti vážili dlouhou cestu za oceán, aby svým dospělým synům během šampionátu poskytli stejnou oporu a servis jako doma po celou dobu jejich dosavadní kariéry. A někteří z nich to tak budou zřejmě činit i nadále.

Já sám patřím k těm po čtyřicítce, pro jejichž způsob péče o potomky se vžilo poněkud pejorativní a z angličtiny převzaté označení „helikoptérové rodičovství“. Vedle dvaadvacetileté dcery, která před mým neustálým dohledem raději prchla na univerzitu do Anglie, mám také devatenáctiletého syna, do loňska juniorského a nyní už seniorského reprezentanta Česka v kickboxu. Toho od jeho útlých let často doprovázím (nejen při sportu), zblízka sleduju a ochraňuju. A přitom nad ním – stejně jako dřív nad jeho sestrou – poletuji jako ten pověstný vrtulník. Občas přistanu, abych pomohl, poradil, nasměroval, podpořil, zařídil, zaplatil a podobně.

Metafora s vrtulníkem se poprvé objevila už v roce 1969 v bestselleru Between Parent and Teenager (Mezi rodičem a teenagerem) od izraelsko-amerického dětského psychologa Haima Ginotta. Po roce 1990 se pak termín „helicopter parenting“ rozšířil mezi dalšími psychology, když ho Foster Cline a Jim Fay použili v Rodičovství s láskou a logikou. Populárním se stal zejména mezi americkými akademiky, kteří tak popisují angažované chování rodičů ve prospěch svých dětí při přijímacích řízeních na tamních univerzitách.

Od té doby se vývojoví psychologové dobrali spousty důvodů, proč se někteří rodiče takto chovají. Obecně lze říci, že mnozí z nich psychicky těžce nesou, když jejich potomek prožívá zklamání, smutek, strach nebo bolest – a tak dělají vše pro to, aby tomu zabránili. V dobré víře se dětem snaží zajistit bezpečí a pomoc, což je spojeno s nadměrnou kontrolou a vstupováním do jejich života. Rodiče jednají často pod vlivem svého vlastního strachu a vnímaného tlaku svého okolí, jemuž se snaží dokázat, že jsou svým dětem oporou.

A to se právě odborníkům moc nelíbí. Potlačuje to podle nich schopnost dětí samostatně rozhodovat a ovládat vlastní emoce. Vede to k jejich pomalejšímu dospívání, problémům ve škole a může to způsobit i úzkosti a deprese.

Také si přečtěte:
Přinese umělá inteligence život v hojnosti a bez hlubšího smyslu?
Bohatství nešťastným lidem ke štěstí opravdu nepomůže. Ostatním ano
Méně sexu a více sebevražd. Mobily a internet prohlubují populační krizi
Naše děti jsou hloupější než my. Umělá inteligence to může ještě zhoršit
Australský zákaz sociálních sítí pro děti nefunguje. Evropa by se měla poučit

Byť se tedy helicopter parenting dá na první pohled považovat za extrémní a škodlivé chování, snažím se v tomto textu pro takové rodiče nalézt pochopení a jejich jednání spíše vysvětlit než kritizovat.

Tuzemský vrtulníkový rodič má navíc pro své chování ještě silnější pohnutky než jeho vrstevníci v západních zemích. Dalo by se to lapidárně shrnout takto: To, co jsme museli prožít a zvládnout my, Husákovy děti, by naše ratolesti rozhodně nedaly a ani bychom jim to nepřáli. A chceme jim proto poskytnout servis, kterého se nám samým jako dětem za reálného socialismu nedostávalo.

Typické projevy

K průvodním znakům rodičovství z vrtulníku patří extrémní potřeba kontroly, přehnaná péče a neustálý dohled nad dítětem s cílem vyřešit každý jeho problém a chránit ho před selháním, nepohodlím či nebezpečím. Matky a otcové tak například svoje děti i ve starším věku rozvážejí auty do škol, na kroužky či za kamarády, aby se jim cestou „něco nestalo“.

Takoví rodiče po návratu dítěte ze školy dohlížejí na vypracování domácích úkolů, neustále sledují prospěch a detailně mu organizují veškerý volný čas. Svého potomka občas také musejí „zachránit“ tím, že mu do školy přinesou zapomenutou svačinu či učebnici a někdy za něj dělají domácí práce nebo školní projekty. Místo aby nechali dítě vyřešit spor s vrstevníkem či učitelem, zasahují do případu a jednají přímo s ostatními rodiči nebo pedagogy.

Sami se svými dětmi tráví spoustu času a mají dokonalý přehled o jejich aktivitách i mimo domov. Povídají si s nimi, znají jejich trable i všechny kamarády včetně jejich povahových vlastností. V uvedeném jednání pokračují i poté, co jejich potomci dosáhli prahu dospělosti.  

Vrtulníkové rodičovství umožňuje zejména vysoká mobilita, moderní technologie, dostatek času a finančních prostředků. Někteří jeho vyznavači mají zkušenosti z velkých firem či státních institucí, kde se klade velký důraz na řízení provozních rizik a jejich eliminaci. Tyto postupy pak rodiče přenášejí i domů na péči o své potomstvo.

Emoce a rozhodování

Odborná literatura popisuje nepříznivé dopady takového jednání. Například podle studie Národní univerzity v Singapuru z roku 2016 publikované v časopise Journal of Personality bývají děti, od nichž vrtulníkoví rodiče očekávali výborné studijní výsledky, sebekritičtější, úzkostlivější nebo depresivnější. Jiná studie zjistila, že přehnaná péče a kontrola mohou zhoršovat emocionální a rozhodovací funkce i studijní výsledky potomků. Zajímavé však je, že pokud rodiče pomáhali jen s vyhledáváním informací a odpustili si jiné projevy vrtulníkového chování, dopad na rozhodovací schopnosti a akademické výsledky dětí byl pozitivní.

Podle jiných psychologů jsou dnes navíc adolescence a raná dospělost natolik emocionálně, sociálně, sexuálně i logisticky komplikované, že existují pádné důvody, proč by rodiče naopak měli zůstat zapojeni do života svých dětí déle. Vzhledem k proměnám ekonomiky a trhu práce mohou navíc vrtulníkoví rodiče hrát klíčovou roli jako kariérní poradci svých potomků. Američtí ekonomové také přišli s tím, že dětem se tento rodičovský styl finančně vyplácí. Článek o tom nedávno vyšel v The New York Times.

Kdo žil v posledních 50 letech v naší zemi, může pro výskyt helikoptérového rodičovství v generaci někdejších Husákových dětí najít hned několik dalších důvodů.

Traumatická zkušenost

Jsme zřejmě první tuzemskou generací, která nejenže měla či má nezbytné časové a finanční možnosti svým potomkům dennodenní péči poskytovat, ale i velkou vnitřní motivaci tak činit. Chceme našim dětem dopřát to, čeho se nám nedostalo od našich vlastních rodičů. Ti vyrostli v drsných poválečných letech, často v mnohočetných rodinách, v městských dělnických čtvrtích či na kolektivizovaném venkově, kde se na nějakou extra péči moc nehrálo. A pak nás, svoje děti, v sedmdesátých a osmdesátých letech vychovávali v podmínkách reálného socialismu, který se na individualitu dítěte také zrovna moc neohlížel.

Pamatujeme samostatné ranní cesty do školy pěšky ještě za tmy a při 25 stupních pod nulou se šálou přes obličej proti omrzlinám. O tom, že by nás rodiče odvezli autem, se nám ani nesnilo. Pak jsme se tísnili i po 40 kusech ve třídách, jež v jednom ročníku nesly často označení A až E – jak tomu bylo i v mém rodném Písku. Stejně masovou podobu měl organizovaný volný čas, při kterém vynikaly hromadné nácviky na Spartakiády. Všude nás jako dětí byla spousta, a přitom byl všeho nedostatek a na všechno se muselo čekat – což vytvářelo obrovskou konkurenci mezi uchazeči či zájemci o cokoli. Naše dětství byl neustálý boj o místo na slunci, o přízeň dospělých, učitelů i rodičů.

I ve škole nás totiž čekal spíše studený odchov a trávili jsme dlouhé hodiny venku mezi ostatními dětmi s klíčem na krku. Pamatuju si hlavně na častou žízeň (pitný režim tenkrát neexistoval, ve školách se podával jen „čaj ruský se šťávou“), o věčně prázdném žaludku ani nemluvě. Rodiče jsme často viděli až večer, krátce před tím, než se šlo do hajan. Byty byly malé a špatně vybavené – a na lepší se čekalo v dlouhých pořadnících.

Pionýrské tábory

V létě nás rodiče odkládali na dva až tři týdny trvající pionýrské tábory. Kdo byl aktivní sportovec jako já, strávil ještě minimálně týden na soustředění se svým týmem. Pak se jelo na týden k jedné a na další týden ke druhé babičce. Vlastní rodiče jsme si tak ani v létě moc neužili.

Asi proto chceme dnes nabídnout svým dětem pravý opak: tedy rodiče, který je svému dítěti během dne i celého roku nablízku, poskytuje zázemí, servis a dbá o jeho celkový komfort.

V celém světě navíc platí, že všechny krize uplynulého čtvrtstoletí nemilosrdně odhalily křehkost dnešního světa a naši vlastní zranitelnost. Mě a mé vrstevníky z takzvané generace X zasáhly naštěstí až v dospělosti, ale možná právě proto máme neodbytný pocit, že svoje děti v tomto nebezpečném prostoru přece nemůžeme nechat jen tak bez dozoru.

A že jsme se museli v posledních dvou až třech dekádách vyrovnat s pěknou řádkou otřesů. Teroristické útoky na Spojené státy v roce 2001 tak nějak symbolicky ukončily epochu našeho bezstarostného mládí. Následnou krátkou éru hospodářského rozkvětu náhle ukončila světová finanční krize, jež i Česko poznamenala na dlouhá léta dopředu. Nelze zapomenout ani na uprchlickou krizi v době války v Sýrii a paniku části společnosti z toho, jak to asi bude vypadat s bezpečností v našich ulicích, až dorazí vlna přistěhovalců z kulturně odlišných zemí.

Napospas nebezpečí

Korunu všemu ovšem nasadily covidová pandemie, energetická krize, obří inflační vlna a válka na Ukrajině odehrávající se relativně blízko našich hranic. Navíc bohužel už i k nám dorazily útoky šílených střelců v ulicích měst a na školách. To vše celkem pochopitelně přiživuje naše obavy z toho, co všechno by se dětem mohlo – v naší kdysi bezpečné zemi – stát.

Stejně tak vnímáme rizika spojená s rychlými a nepředvídatelnými změnami ve společnosti a tak nějak tušíme, že naše děti jsou první generací, která se nebude mít lépe než jejich rodiče. Naše potomky nejspíš budou trápit nedostupné bydlení, méně práce kvůli nástupu umělé inteligence a celkově horší uplatnění ve světě, jemuž my sami už přestáváme rozumět. A to jsme se ještě donedávna považovali za progresivní generaci, která bude věčně mladá a tak nějak nesmrtelná.

Proto v některých z nás převládá snaha mít aspoň to nejdražší, co máme, naše děti, neustále pod dohledem a eliminovat či aspoň zmírnit možná rizika.

A tak nad nimi létáme…

Petr Král je odborníkem na hospodářskou politiku a makroekonomiku. Působil čtvrt století v České národní bance, posledních šest let jako ředitel sekce měnové. Paralelně byl členem Výboru pro měnovou politiku v Evropském systému centrálních bank a Výboru pro rozpočtové prognózy. 

Editoval Kryštof Chamonikolas