Češi mají se Švédy na první pohled leccos společného. Oba národy milují lední hokej, horské túry, houbaření a samozřejmě pivo. Obě země jsou členy Evropské unie a obranné aliance NATO, mají zhruba stejný počet obyvatel, exportně orientované ekonomiky, vlastní měny, nezávislé centrální banky a čtyřletý volební cyklus.

Území obou se nacházejí v relativní blízkosti Ruska, které již čtvrtým rokem nelegálně okupuje sousední suverénní zemi, bombarduje její města a zabíjí její obyvatele. Stejně jako Česko vyjadřuje i Švédsko plnou podporu napadené Ukrajině slovy i činy. Zde však podobnosti končí a přichází příkrý kontrast.

Zatímco Švédi válku nedaleko svých hranic vnímají jako jasný impulz k systematické přípravě na obranu, do níž zapojují každého obyvatele země, Češi jako by žili v jiném časoprostoru. Krom slibu vlády, že zvýší výdaje na zbrojení, jak od evropských spojenců žádá Donald Trump, si žádných zvláštních příprav v Česku nelze povšimnout.

Mnoho Čechů si stále nepřipouští, že se jich válka na Ukrajině může dříve či později dotknout, takže otázka připravenosti země na válečný konflikt mezi hlavními tématy předvolební kampaně chybí. Místo toho se politici v debatě na ČT rozsáhle věnovali (ze švédského hlediska těžko pochopitelné) otázce, zda lze Rusko označit za „zlo“. Zhruba čtvrtina dotazovaných v průzkumu agentury STEM pro včerejší debatu na CNN Prima News uvedla, že výdaje na obranu považuje za zbytečné, což je vcelku strmý nárůst z 16 procent v lednu. Podle jiného průzkumu této agentury nás více než ruská agrese znepokojuje islámský fundamentalismus, tedy jev, jenž se tu takřka nevyskytuje. Severská země mezitím rychle rozšiřuje armádu a pro jednotlivce i podniky pořádá výcviky civilní obrany.

„Švédsko není ve válce. Ale není ani v míru,“ uvedl na lednovém setkání lídrů zemí NATO švédský premiér Ulf Kristersson. Jeho země znovu zavedla povinnou vojenskou službu pro muže i ženy a buduje armádu, která je již nyní podle počtu aktivních vojáků a záloh třikrát větší než ta česká a v příštích deseti letech má narůst ještě o více než polovinu.

Domácnosti jsou pečlivě instruovány, jak přežít v izolaci bez pomoci státu po dobu jednoho týdne, a k dispozici mají hustou síť civilních krytů, které dokážou pojmout až 7 milionů lidí. Pro srovnání, kapacita českých krytů – na stejný celkový počet obyvatel – je zhruba 335 tisíc lidí.

Nejlidnatější skandinávský stát se po desetiletí vyhýbal obranným aliancím a trval na své neutralitě. Po ukončení studené války zrušil povinnou vojenskou službu a peníze nasměroval do mírových misí. „Fast forward“ do současnosti a Švédsko je jiná země.

Pečlivě pěstovaná image neutrality je pryč a země je již rok a půl aktivním členem NATO. Na svém území staví obří logistickou centrálu, z níž hodlá aliance během dvou let řídit transporty vojáků, munice, pohonných hmot i vojenského vybavení pro zajištění svého severního křídla, bezprostředně sousedícího s Ruskem.

Ruská anexe Krymu před jedenácti lety pacifistickým Švédskem otřásla. Ale až plně rozvinutá agrese Kremlu na Ukrajině v roce 2022 pomohla skandinávské zemi definitivně překonat dlouhodobý celospolečenský odpor k vojenským paktům a budování obrany.

Totalförsvaret: civilisté v hlavní roli 

Zatímco Češi spoléhají hlavně na svou armádu, případně v rámci NATO na armády jiných zemí, Švédové spoléhají především sami na sebe. Pevnou složkou konceptu takzvané totální obrany země, neboli „Totalförsvaret“, je obrana obyvatel, která má stejně důležitou roli jako armáda. Součinnost těchto dvou složek je základem silné odolnosti proti vnější agresi.

Totalförsvaret zahrnuje společnost od jednotlivce přes místní samosprávy až po centrální vládu a stojí na třech pilířích: rychlé aktivaci vojenských sil, důsledné občanské soběstačnosti po dobu jednoho týdne a 48hodinovém režimu pohotovosti pro civilní kryty. Samosprávy na místní úrovni organizují stovky tisíc dobrovolníků, kteří jsou vycvičeni v případě krize pomáhat v oblastech od zajištění rádiové komunikace přes logistiku včetně letecké a námořní přepravy po zdravotní péči. Švédské podniky ve strategických odvětvích procházejí pravidelným cvičením civilní obrany.

Přípravu společnosti na válečný konflikt řídí síť informačních portálů a k tomu zřízených institucí. Vládní web krisinformation.se a agentura pro civilní pohotovostní situace (MSB) poskytují seznam povinných zásob a mapu krytů. Na webových stránkách agentury je ke stažení kapesní brožovaná příručka s názvem „Pro případ války či krize“, kterou každý Švéd také dostal do poštovní schránky. Je v ní přehledný popis, co v případě napadení země dělat, včetně vysvětlení systémů varování či rad ohledně zdraví.

Jedna kapitola se podrobně věnuje i „psychologické obraně“ a vysvětluje, jak mohou cizí mocnosti využít dezinformace k podlomení ochoty Švédů bránit svoji zemi. Mohou například zfalšovat komunikaci vlády a tak přesvědčit lidi, aby se vzdali. Na první straně obsahové části příručky je proto ve výrazném žlutém rámečku základní sdělení: „Bude-li Švédsko napadeno, nikdy se nevzdáme. Pokud někdo říká, že bychom měli přestat bojovat, není to pravda.“

Stát blahobytu a ochota nasadit za něj život

Takto silná role civilistů v obraně země je možná jednoduše proto, že lidé ve Švédsku drží spolu. Švédové mají tendenci důvěřovat jeden druhému, státu i institucím, s nimiž mají dobrou zkušenost. Vědí, že pokud budou v nouzi, stát je nenechá na holičkách. Za tento princip jsou v dobrých časech ochotni platit a ve zlých časech bojovat. Stát poskytuje bezpečí a ochranu v každodenním životě a lidé cítí povinnost být loajální a péči své zemi opětovat. Typický Švéd si nedovolí šidit na daních, předbíhat ve frontě nebo při jízdě autem překročit maximální povolenou rychlost.

„Stát blahobytu“ ve Švédsku vybudoval premiér s aristokratickými kořeny Olof Palme v 70. a 80. letech, kdy se až 80 procent pracujících Švédů organizovalo v odborech, veřejný sektor tvořil polovinu ekonomiky a financovaly jej nejvyšší daňové sazby na světě, dosahující až 85 procent čistého příjmu. Později musel být zredukován, protože se stal jedním z důvodů, proč se země na počátku 90. let dostala do hluboké ekonomické krize.

V době vrcholícího úsilí o dosažení “blahobytu pro všechny” se ve Švédsku imigrantům z komunistického Československa narodil také můj manžel. Jako dítě ho každé ráno před bytem vyzvedával taxík, který ho na náklady státu odvezl do české školky v Göteborgu. Tu švédský stát financoval proto, aby uprchlíkům z komunistického bloku pomáhal udržovat vztah se zemí svého původu i mateřský jazyk.

Imigranti nejen z východního bloku měli nárok na štědrou podporu od solidního ubytování přes státem placené jazykové a další vzdělávací kurzy i pomoc při hledání zaměstnání. Podpora proudila, dokud nebyla práce, pro jejíž nalezení neexistovala žádná konkrétní lhůta. Úřady projevovaly důvěru, že imigranti se snaží integrovat do společnosti ze všech sil. Většina z nich to tak cítila a bylo jim trapné neučinit to co nejrychleji.

Obrana společného „domova“ samozřejmostí

Švédský stát je nejen štědrý, ale také dobře funguje. Zatímco Čech se musí umět zorientovat v tuctu formulářů řady různých úřadů od Finanční správy přes Českou správu sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovnu, registr obyvatel, Úřad práce a dalších, Švédovi postačí kontakt s jediným úřadem. Tím je registr obyvatel Skatterverket, jenž vede veškerou agendu týkající se daní, zdravotního a sociálního pojištění a všeho dalšího, co se jednotlivce týče. Úřad například automaticky vyplní za každého poplatníka jeho daňové přiznání a zašle mu jej pouze ke kontrole, případným úpravám a podpisu.

Stát ukazuje, že jedná férově. Lidé mají důvěru, že zdroje jsou spravedlivě rozdělovány a všichni „jsou v tom společně“. To upevňuje pouto mezi státem a jednotlivcem. Pojem „Folkhemmet“ („domov lidu“) ukazuje, že Švédové vnímají národ jako společný dům, kde má každý své místo a zodpovědnost a který také musí společně bránit. Obrana Švédska je podobně jako placení daní považována za samozřejmost. To platí pro etnické Švédy i velkou část imigrantů, přestože někteří z nich tento štědrý a na důvěře postavený systém zneužívají.

Průzkum Švédské univerzity obrany a Univerzity v Uppsale mezi reprezentativním vzorkem občanů Švédska a Dánska ukazuje, že pocit národní sounáležitosti a hrdost na švédskou či dánskou kulturu posilují ochotu bránit zemi, zatímco etnický nacionalismus nikoli. Nekritický patriotismus může tuto ochotu dokonce snižovat. „Pro malé a střední státy, které se spoléhají na obranné úsilí celé společnosti, je taková ochota předpokladem fungující totální obrany,“ píší v průvodním textu autoři Ralph Sundberg a Gina Gustavssonová.