Soudní rozhodnutí ohledně Dukovan způsobí ekonomické škody, zněl titulek jednoho z článků, který referoval o reakci ministra průmyslu a obchodu Lukáše Vlčka na vydání předběžného opatření, jímž Krajský soud v Brně zakázal uzavřít smlouvu na dostavbu jaderných bloků v Dukovanech. Soudci by měli rozhodovat rychle a měli by si být vědomi rizik a škod z prodlení, komentoval předběžné opatření soudu premiér Petr Fiala. Pokud by kvůli soudům došlo k odkladu výstavby nových bloků, hrozil by Česku nedostatek elektřiny a miliardové škody, zaznělo od prezidenta republiky Petra Pavla.

Tato vyjádření vrcholných představitelů exekutivy, v případě prezidenta republiky dokonce i potenciálního kárného žalobce vůči všem soudcům v zemi, rozhodně nejsou zdrženlivá, jak bychom očekávali. A těžko se dají interpretovat jinak než jako přání, aby soudci rozhodli rychle a v neprospěch jedné ze stran.

Taková nezdrženlivost vládních politiků může přitom způsobit dvojí problém. Tím prvním je dopad, jaký to může mít na rozhodování konkrétních soudců. Aktuálně posuzuje kasační stížnosti proti předběžnému opatření brněnského soudu Nejvyšší správní soud. Není přitom pochyb o tom, že po zdejších soudcích tyhle výroky, obrazně řečeno, stečou jako kalná voda z letní bouřky.

V senátu, který o věci konkrétně rozhoduje, je však vedle soudců Ondřeje Mrákoty a Michaely Bejčkové i bývalý místopředseda Ústavního soudu Vojtěch Šimíček. Ten v minulosti prokázal, že i menší náznaky politického ovlivňování soudní moci jsou pro něho něčím naprosto nepřijatelným. 

Bylo by proto překvapením, pokud by se teď s takovou nezdrženlivostí politiků vůči soudní moci nechtěl v rozhodnutí nějak vyrovnat. Samozřejmě, ve Strakově akademii nesedí Andrej Babiš a na Pražském hradě Miloš Zeman, ale to nic nemění na tom, že obsahově jsou tyto výroky stejně nevhodné a varovné. Notabene že pokud by zůstaly nyní bez odezvy, někdo příští už by mohl přitvrdit. Neozval-li by se, popřel by Šimíček sám sebe.

Aniž bych chtěl zpochybňovat osobní integritu soudců Krajského soudu v Brně, kteří o žalobě rozhodují v první instanci, pro ně naopak nemusí být vůbec příjemné slyšet, že pokud rozhodnou ve prospěch žalobce, způsobí státu miliardové škody a lidem zdraží elektřinu. Zvláště v dnešní době, kdy není neobvyklé na soudce útočit na sociálních sítích, či dokonce pořádat demonstrace v soudních budovách. Aniž bych chtěl jakkoli naznačovat, že takové výroky politiků mohou mít na jejich rozhodnutí vliv, zcela jistě se jim jeho možné důsledky v takovém kontextu musejí vkrádat na mysl. A to prostě není dobře.

Mnohem závažnější však mohou být dopady politických výroků směrem k soudům na další postup EdF v případě, že soudy její žalobě nevyhoví. Mohou být totiž úplně zbytečným důvodem jejich zpochybňování tím, že soudci byli pod politickým tlakem. Pak si ovšem další případné prodlení v tendru a způsobené škody musejí politici přičíst na vlastní vrub.

Za daných okolností soud, byť si je vědom toho, že nemůže znát detailní argumentaci zadavatele a žalovaného, učinil dílčí závěr, že kolidující zájmy svědčící ve prospěch a proti nařízení předběžného opatření jsou robustní a srovnatelné. Na jedné straně misky vah leží zajištění hodnot právního státu a efektivní soudní ochrany práv žalobce. Na druhé straně jsou rizika spojená se zajištěním energetické bezpečnosti státu, která však nejsou bezprostřední. Výsledné srovnání zmíněných zájmů tak podle soudu nevyznívá ve prospěch ani jedné z chráněných hodnot, a žádný zájem tedy nepřevažuje.