Vláda schválila novelu doplňkového penzijního spoření (DPS), jež má udělat z dobrovolného pilíře důchodového systému levnější, výnosnější produkt, který bude atraktivnější zejména pro mladé lidi.

Řada navržených změn jde správným směrem. Nižší poplatky zvyšují čistý výnos střadatele, strategie životního cyklu odpovídá dlouhému investičnímu horizontu mladých lidí a ukončení transformovaných fondů uzavírá kapitolu produktu, který měl být už dávno minulostí.

Problém netkví v jednotlivých opatřeních, ale v tom, co se stane, když je poskládáme dohromady. Český třetí pilíř totiž netrpí pouze vysokými poplatky a příliš konzervativním investováním. Jeho největší slabinou je něco jiného: nedokáže přivést dostatečně velkou část populace ke spoření už v mladém věku. Úspěch se tedy nebude měřit tím, že se zapojí třeba čtvrtina populace v příslušných ročnících, když potřebujeme, aby začala spořit velká většina, tedy rozhodně více než 80 procent.

Novela navíc rezignuje na další systémově důležitý cíl, aby 35leté a starší existující účastníky motivovala k přehodnocení dosavadní investiční strategie. Přitom jim do penze zbývá třeba čtvrt století a i jim by se přechod do životního cyklu rozhodně vyplatil, zvlášť kdyby přijali vyplácení v podobě renty, kdy se zbývající kapitál dál zhodnocuje.

Vládní novela mění ekonomiku produktu mnohem více než mechanismus, jímž do něj lidé vstupují (a kterým z něj vystupují).

Lepší nabídka ještě nevytváří poptávku

Ministerstvo financí chce mladší generace přilákat především velmi viditelnou finanční pobídkou. Státní příspěvek pro střadatele do 30 let má dosahovat 40 procent jejich vkladu, což je, přiznejme si, velmi velkorysé. Současně mají mladí získat možnost vybrat si po dostatečně dlouhé době spoření (deset let) část vlastních prostředků, aniž by museli celé penzijní spoření rušit. To je také dobře, protože to umožňuje za určitých podmínek realizovat největší investici drtivé většiny Čechů – pořízení vlastního bydlení, což je kapitálově stále náročnější.

Ekonomická logika je pochopitelná: zvýšit výnosnost produktu a snížit obavu, že peníze budou na desítky let zcela nelikvidní, což znamená kapitál nepoužitelný pro bydlení.

Aplikovaná behaviorální ekonomie v oblasti dlouhodobých úspor přinesla během posledních dvou desetiletí ještě jeden důležitý poznatek. Rozdíl mezi rozhodnutím „chci spořit, a proto se musím přihlásit, protože je to výhodné“ a „spořím automaticky, pokud se nerozhodnu vystoupit“ vypadá na první pohled banální, ale z pohledu chování lidí je zásadní. A to se promítá do výsledku.

Nejlépe doloženým evropským příkladem je Velká Británie. V roce 2024 spořilo v zaměstnaneckém penzijním systému 89 procent zaměstnanců, kteří splňovali podmínky pro automatické začleňování s možností vystoupení v případě aktivně projeveného nesouhlasu (takzvaný opt-out). Celkem šlo o 21,7 milionu lidí. Britský systém navíc pracuje s automatickým opětovným zařazením zaměstnanců, kteří dříve odmítli vstoupit, opět z dobrých důvodů – dnes mají více peněz, a mohou svoje někdejší rozhodnutí přehodnotit, když k tomu budou finančně pobídnuti.

Polský systém zaměstnavatelských účastnických fondů (PPK) používá podobnou logiku automatického vstupu s možností opt-outu. A také s opakovanou nabídkou vstupu, opět s možností odmítnutí.

Slovenský příklad je třeba interpretovat opatrněji, protože nejde o obdobu českého dobrovolného třetího pilíře, ale o kapitalizační II. pilíř. Přesto je pro českou debatu analyticky zajímavý právě tím, jak důsledně využívá přednastavené volby. Od května 2023 je při prvním vzniku důchodového pojištění pro osoby daného věku zaveden automatický vstup s možností do dvou let vystoupit. Nový účastník je současně automaticky zařazen do předvolené investiční strategie. V první fázi jsou prostředky investovány do indexového negarantovaného fondu. Od 50 let věku se jejich podíl každoročně postupně přesouvá do dluhopisové složky, kde je garantována nominální hodnota vkladů. Není to perfektní, ale rozhodně ne hloupé.

Tabulka současně ukazuje, proč tyto systémy nelze jednoduše srovnávat. Přenositelný je však princip: stát může člověku ponechat plnou svobodu volby, ale současně nastavit ekonomicky racionální variantu v podobě automatického začlenění a přednastavené investiční strategie životního cyklu.

Právě to českému návrhu chybí. Nejsilnějším doplněním novely by proto nebylo další zvýšení státní podpory, ale automatické začlenění s možností opt-outu. Nový zaměstnanec by byl automaticky zařazen do DPS a do strategie životního cyklu. Pokud spořit nechce, mohl by jednoduše vystoupit. Stejně důležité je pravidelné opětovné zařazení – například jednou za čtyři až pět let –, protože rozhodnutí 19letého člověka nemusí být ekonomicky optimálním rozhodnutím 30letého člověka s vyšším příjmem.

Není nutné přebírat britské, slovenské či polské parametry mechanicky. Princip je však robustní: zachovat svobodu vystoupit, ale jinak zaměstnance ke vstupu silně finančně motivovat a automaticky začlenit do strategie životního cyklu.

Aby dnes člověk začal spořit, musí něco aktivně udělat. V systému automatického zařazení musí naopak něco udělat, aby nespořil. Rozdíl v účasti je v desítkách procent. Buď řešíme systémově vysokou účast, která se následně projeví v penzích skoro všech, anebo zůstaneme u těch, kdo se v mládí připravovali na budoucnost nebo to za ně udělali už v dětství jejich rodiče, přilákáni velkorysými příspěvky.

Komu stát přidá a proč vlastně

Tady se dostáváme ke druhému problému. Zvýšení státního příspěvku nepochybně zvyšuje atraktivitu doplňkového penzijka. Pro domácnost, jež má dostatečný disponibilní příjem a stejně by potomkovi spořila, znamená zvýšená podpora vítaný transfer. Část veřejných peněz potom ovšem financuje spoření, které by vzniklo tak jako tak. To je klasický „efekt mrtvé váhy“ a každý mikroekonom ví, že to je znak ne zcela přesně zacílené politiky, a tedy ne úplně obhajitelný fiskální výdaj.

Na opačném konci příjmového rozdělení jsou domácnosti, jejichž problémem je preference současné spotřeby. Ta je daná nízkým disponibilním příjmem a potvrzená kvanty ekonomických studií. Pro ně má dnešní tisícikoruna vysokou mezní hodnotu a ani mimořádně atraktivní příspěvek nemusí být dostatečným důvodem, aby se současné spotřeby vzdali.

Vládní podklady počítají s dodatečnými náklady státního rozpočtu v řádu miliard korun, což nasvědčuje tomu, že se očekává jen skromný mobilizační efekt. To ale jde proti vlastnímu smyslu reformy: dosáhnout široké míry participace. Co tedy vlastně chceme?

Právě automatické začlenění by mohlo účinnost této podpory podstatně zvýšit: stát by nedotoval tolik, ale současně by vytvořil mechanismus, který k produktu přivede velkou část cílové populace. V Polsku je „uvítací jednorázový bonus“ za vstup do PPK 250 zlotých (necelých 1400 korun) a k tomu roční příspěvek 240 zlotých při splnění podmínek minimálního vkladu. Účastník přitom spoří minimálně dvě procenta hrubé mzdy a jeho zaměstnavatel přihazuje dalších 1,5 procenta.

Když pomineme jednorázový uvítací bonus, který se v čase fiskálně jako náklad rozpouští, a soustředíme se jen na opakující se náklady pro stát, pak polský státní příspěvek – v přepočtu 112 korun – mobilizuje ekvivalent 1833 korun měsíčně, tedy 3,5 procenta z měsíční polské hrubé mzdy. Ta činí bezmála 53 tisíc korun. Výsledkem je násobně vyšší fiskální efektivita – v tom je kouzlo automatického začleňování a jeden z hlavních rozdílů, jejž štědrá motivace k dobrovolnému vstupu nedokáže zajistit u nás. Stručně řečeno, Poláci mobilizují relativně hodně úspor s nízkými rozpočtovými výdaji.

Půl procenta není zadarmo

Třetí paradox reformy souvisí s poplatky. Nerozporuji samotné snížení úplaty penzijním společnostem: u programu trvajícího několik desetiletí má i několik desetin procentního bodu ročně díky složenému úročení významný dopad na konečný majetek klienta. Jenže pokud stát zároveň nezavede automatické začlenění, vzniká velmi problematická kombinace.

V systému s automatickým začleňováním v podstatě odpadají náklady na akvizici nových klientů. Investiční strategie je pasivní (nákup levných indexových fondů a ETF), ale i s nízkým poplatkem dovedou penzijní společnosti při doručených objemech fungovat a vytvářet přiměřený zisk. V Česku se očekává, že za 0,5 procenta budou zvládat i nábor klientů. S výjimkou těch největších správců s velkou multiproduktovou distribuční sítí v rámci finančních skupin takhle nastavený obchodní model nebude fungovat. Velcí budou doufat v převzetí kmene od menších hráčů, kteří budou touto poplatkovou strukturou z trhu vytlačeni. Z toho se nemusíte dojímat, ale pořád tady ani náhodou neřešíme problém, jak dosáhneme masové účasti. A to je to, na čem ve skutečnosti makroekonomicky záleží stejně, jako do čeho ty peníze budeme investovat.

Stát bude dotovat dlouhodobé spoření lidí, kteří by spořili tak jako tak, byť jinou formou, a zároveň vytlačí draze dotované úspory do zahraničí. Ty se sice vrátí do republiky zhodnoceny při výplatě penzí, ale v mezidobí vyvážíte kapitál, přičemž si třeba na PPP projekty nepřímo půjčujete v eurech, kde stát přebírá kurzové riziko. Koneckonců i na profinancování části deficitů si půjčujeme v zahraničí.

Obojí představuje mandatorní výdaj „par excellence“, neboť platba za dostupnost má – jako každá obsluha vládního dluhu – absolutní přednost před vším ostatním. Jsou proto velmi dobré makroekonomické důvody, aby se zvýšil podíl domácího, korunového financování investic v dopravní, ale i sociální infrastruktuře nebo výstavbě dostupného nájemního bydlení formou PPP, tedy spolupráce veřejného a soukromého sektoru.

Pak se ovšem také musíme zamyslet nad tím, zda plánovaným nastavením penzijka jako modelu, který je u mladších účastníků založený na pasivním investování do zahraničních ETF či indexových fondů, o něco nepřicházíme. Tam, kde by byla účast penzijních fondů při financování PPP v infrastruktuře v širším slova smyslu nejpřínosnější (a nejvýnosnější), tedy v raných fázích, bude bariérou příliš nízký poplatek.

Po kolaudaci, s nižším rizikem, sice můžeme na těchto investicích participovat refinancováním penězi z penzijních fondů. Potřebné objemy v řádu desítek a potenciálně stovek miliard korun na desítky let však neseženeme jinak než automatickým začleňováním. Jinak budou české penzijní fondy vždycky „čučkaři“. Připomínám, že máme ohromnou míru úspor a na běžných (!) účtech v bankách mají Češi jeden a čtvrt bilionu korun.

Co teď a co možná ve druhé vlně

Jasně, všechno je to běh na dlouhou trať, ale na design je třeba myslet teď, než se vlak doopravdy rozjede.

Chápu, že pro vládu je 0,5 procenta něčím, do čeho nainvestovala mnoho politického kapitálu, a že nebude chtít ustoupit ani v otázce výkonnostních odměn. Budiž, vylučme toxická témata, ale velmi bych se přimlouval, aby pořizování aktiv v tuzemské infrastruktuře bylo vyňato z půlprocentního poplatkového stropu a aby totéž přiměřeně platilo i pro už nyní regulované náklady na aktivní nábor.

Hospodářská strategie státu – mimochodem velmi dobrá, ale zdrojově nepokrytá – počítá s aktivnějším využíváním soukromého kapitálu pro financování infrastruktury, bydlení a PPP projektů. Penzijní aktiva jsou přitom v řadě vyspělých ekonomik přirozeným zdrojem kapitálu právě pro tyto dlouhodobé investice a také pro startupy (tady máme pro alternativní investice ošetřenu poplatkovou výjimku při limitu deset procent na celkových aktivech ve strategii životního cyklu).

Infrastrukturní projekt, nájemní bydlení či jiná dlouhodobá aktiva mohou vytvářet předvídatelné cash flow po desítky let. Jenže infrastrukturu nelze dostat do portfolia penzijního fondu za cenu ETF kopírujícího S&P 500. Taková investice vyžaduje due diligence, právní a finanční strukturování, oceňování, risk management a často správu prostřednictvím specializovaného fondu kvalifikovaných investorů. Vyplácí se to, ale pokud se náklady těchto podkladových struktur mají bezezbytku vejít do maximální úplaty penzijní společnosti ve výši 0,5 procenta, ekonomická motivace je pro ně jednoduchá: nekupovat složité aktivum.

Slyším námitku na „samožerné cykly“ řetězící marže uvnitř finančních skupin, ale na to existují hned dvě dobrá řešení. Za prvé povinné zveřejňování celkových nákladů (tzv. TER – total expense ratio) a za druhé zveřejňování plateb v rámci ekonomicky spjaté skupiny. Kdo chce, může celkový objem těchto infrastrukturních aktiv limitovat nějakým rozumným procentem, ale jsem přesvědčen, že je to v zájmu české ekonomiky a že jejich přidání do portfolia vůbec nemusí být výnosově na úkor účastníků, spíše naopak.

A pak je tu již tolikrát zmiňované automatické začleňování. Nejde o trivialitu, jež by se dala legislativním kutilstvím jednoduše „přifařit“ do české legislativy upravující DPS v rámci druhého čtení. Je to vážná věc, kterou ovšem české ekonomice dlužíme už proto, že jinak dlouhodobé domácí zdroje v potřebném objemu – tedy řádově vyšším než dnes – nevytvoříme ani náhodou, a to máme druhou nejvyšší míru úspor domácností v celé Evropské unii, jen s nepatrným odstupem za Německem.

Také si přečtěte:
Proč Češi tolik šetří, málo utrácejí a co se všemi těmi penězi vlastně dělají
Může Česko z nových dluhů vyrůst? To je teď krajně nepravděpodobné
Podcast: Proč se bydlení v Česku stává luxusem a jak z toho ven?
Podcast: Česko musí přestat přešlapovat na místě a začít opravdu růst

Tohle je zoufalé znehybňování ohromné míry úspor, jež překlopíme do kapitálu pro rozvoj Česka jen něčím, co bude fungovat systémově a desítky let. Fiskálně to bude efektivnější, i kdyby zaměstnavatelé měli být za příspěvek více kompenzováni, odboráři snad také nebudou proti.

Přechod od jednoho modelu k druhému není jednoduchý, ale je technicky zvládnutelný.

Nejlepší strategie životního cyklu nepomůže člověku, který do systému nikdy nevstoupí. Vysoký státní příspěvek nemobilizuje dodatečný dlouhodobý domácí kapitál, pokud převážně dotuje lidi, kteří by spořili i bez něj, a bude investován „venku“. A nejnižší poplatek nemusí být optimální, pokud současně odstraní motivaci získávat klienty a investovat do čehokoli složitějšího než do globálních ETF nebo českých vládních dluhopisů podle věku klienta. Není těžké se dovtípit, že tahle bipolární kombinace není pro český ekonomický růst efektivní.

Reforma míří správným směrem, ale bude jednou posuzována podle toho, kolika lidem skutečně vytvoří významný finanční majetek na stáří a nakolik promění úspory v český rozvojový kapitál.

Je to klasické téma na „vytknutí před závorkou“, tedy něco, na čem musí panovat shoda napříč politickým spektrem. Máme k tomu asi poslední příležitost. Husákovy děti touhle formou zajistit dostatečně nezvládneme, na to je už příliš pozdě. Ale vnoučata můžeme, jinak dostanou nesrovnatelně horší penze než „baby boomers“. Dlužíme jim to, tady a teď.

Tohle není útok na vládu, to je úpěnlivá prosba vůči celé politické reprezentaci. Mějme plán, třeba ve dvou krocích, ale využijme tuto příležitost, jejíž obětované náklady jsou obrovské. Dávejme si vysoké cíle, času a peněz jsme už promrhali příliš mnoho.

Miroslav Zámečník je ekonom, konzultant a publicista. Je hlavním poradcem České bankovní asociace. V minulosti byl například předsedou dozorčí rady Českých aerolinií a členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Také vedl Centrum pro ekonomickou analýzu v kanceláři prezidenta Václava Havla a byl zástupcem České republiky ve Světové bance.

Editoval Kryštof Chamonikolas