Vláda Andreje Babiše navrhuje omezit podporu v nezaměstnanosti v naději, že tím dosáhne rozpočtových úspor a nažene více lidí do práce. Ve skutečnosti však tento krok jen dále zhorší už tak velmi nízkou pružnost českého pracovního trhu a ochotu zaměstnanců říct si o lepší práci či vyšší mzdu.

Češi se více než jiné národy v pracovním prostředí řídí heslem „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“ a zaměstnání mění nejméně často v rámci celé Evropské unie. Tato stabilita jistě může v daný moment přispívat k naší životní pohodě, ale neochota riskovat a zkoušet něco nového s sebou nese také velké nevýhody. Pro nové či rychle rostoucí firmy je těžší lákat pracovníky na lepší ohodnocení, než mají nyní. To brzdí růst naší produktivity a prosperity i schopnost ekonomiky inovovat a posouvat se směrem k výrobkům a službám s vyšší přidanou hodnotou.

Právě proto předchozí vláda loni prosadila takzvanou flexinovelu zákoníku práce, jejímž cílem bylo takto zabetonovaný trh se zaměstnáním rozhýbat. Opatření inspirované v české politice vzývaným dánským modelem flexicurity – z anglického „flexibility“ a „security“ – mělo vyvážit snadnější propouštění zaměstnanců. Lidem včetně těch s průměrnými či nadprůměrnými výdělky mělo pomoci finančně zvládnout odchod ze současné pozice a snížit tím strach z hledání lepší příležitosti.

V tichosti učiněné rozhodnutí současné vlády tento hlavní pilíř flexinovely od ledna opět zrušit – a ušetřit tak až pět miliard korun ročně – je proto velkou chybou a krokem zpět. Naši ekonomiku totiž čekají velké strukturální změny spojené s dekarbonizací průmyslu a dopravy či zaváděním umělé inteligence. To vše bude vyžadovat pružnost pracovního trhu a výrazné přesuny lidí do nových pozic – a současné nesystémové snižování podpory tomu jen hází klacky pod nohy.

Omezení těchto dávek minulé pondělí schválil kabinet, následně se však proti němu vyslovil předseda koaliční strany SPD Tomio Okamura, který rovněž kritizuje výši schodku v návrhu rozpočtu na příští rok. Proti snížení podpory, které by ještě musel schválit parlament a podepsat prezident, jsou také současná opozice, odbory i zaměstnavatelé.

Nynější vláda má hodně výdajových priorit a příští rok kvůli nim plánuje hospodařit se schodkem veřejných financí ve výši 3,5 procenta HDP. To je nejvíce od postcovidového roku 2023 a tradičně fiskálně konzervativní země tím překračuje limit tří procent, jejž se zavázala dodržovat v rámci pravidel EU. Děje se tak navíc v době relativně slušného hospodářského růstu a stále nízké nezaměstnanosti, jež představují ideální podmínky pro snižování deficitu.

Byť v jiných oblastech Babišova koalice hledá úspory spíš minimální, u podpory krátkodobě nezaměstnaných politici vycítili šanci a systém označili za nespravedlivý a příjemce dávek za líné.

Výdaje na tento účel totiž letos skutečně výrazně narostly – což však nebylo chybou flexinovely, ale jejím cílem: bez často kritizovaných několika měsíců „placeného volna“ by totiž zaměstnanci dost možná novou práci ani nehledali. Vynaložené prostředky se navíc vrátí, neboť díky vyšším mzdám stát také vybere víc na daních z příjmu i spotřeby.

Podle experimentálních dat Eurostatu totiž právě naše země dlouhodobě vykazuje nejmenší mobilitu trhu práce v celé sedmadvacítce. Změnu zaměstnání – ať už přímým přechodem z jedné práce do druhé, či po krátkém období na podpoře – ročně učiní méně než dvě procenta Čechů. Například v bohatých severských státech se štědrým systémem sociálních dávek se tak děje dvakrát až čtyřikrát častěji.

Také si přečtěte:
Dřeme víc za méně. Proč naše produktivita už pět let spí a jak z toho ven
Proč Češi tolik šetří, málo utrácejí a co se všemi těmi penězi vlastně dělají
Návrh rozpočtu na příští rok: za hodně zadlužení málo muziky
AI jobokalypsa se odkládá. Trh práce ale potřebuje pobídky a rekvalifikace

Změna zaměstnání po krátké nezaměstnanosti navíc podle existujících dat vede k nejvyššímu nárůstu odměny – v průměru kolem 12 procent. Na přesná data z úřadů práce si ještě budeme muset počkat, ale mírně vyšší dynamika na trhu je už nyní z makroekonomických ukazatelů patrná.

Velké fluktuace pracovních sil a s nimi spojená nejistota určitě také nejsou ideální – jenže v Česku jsme to dovedli do opačného extrému. K zamrznutí trhu práce došlo v letech 2017–2018, kdy nezaměstnanost klesla na nejnižší úroveň v EU a firmy se potýkaly se zoufalým nedostatkem lidí. Motivaci pracovníků k hledání lepšího místa tehdy snižoval svižný růst ekonomiky i mezd – jenže trend přetrval dodnes.

Bohužel tato specificky česká nechuť ke změnám a obecná averze k riziku mají za následek slabší růst mezd a celé ekonomiky. Pracovní síly totiž zůstávají vázané v často méně perspektivních odvětvích s nízkou přidanou hodnotou, jež nyní nejvíce ohrožuje čínská konkurence a zhoršená geopolitická situace ve světě. Výsledkem je, že v Česku už přes šest let fakticky stagnuje produktivita práce a HDP roste jen díky příchodu zahraničních pracovníků a nárůstu odpracovaných hodin.

Zachování nyní ohrožené flexinovely by tuto situaci mohlo aspoň částečně napravit a bylo by i férové: podpora v nezaměstnanosti je forma pojištění, na které si každý český zaměstnanec přispívá, a má tedy i právo na jeho čerpání. Vládní návrh zachovává odvody ve stejné výši, ale pracovníkům se z nich bude vyplácet méně.

Stávající podoba flexinovely rozhodně není bez chyby a daly by se udělat minimálně tři úpravy, jež by vedly k úsporám a současně fungování systému zlepšily: jinak nastavit maximální stropy podpory, omezit opakované čerpání v určitém časovém úseku a omezit využití vyšší podpory k dřívějšímu odchodu do důchodu. Všechny tyto změny by náklady flexinovely snížily, ale neházely by vidle do jejího základního účelu.

Rušení vyšší podpory v prvních měsících nezaměstnanosti je nekoncepční krok, který nás posouvá zpátky a fungování trhu práce zhorší. Zároveň boří i rovnováhu změn, jež flexinovela uvedla do praxe – pro zaměstnavatele se zjednodušila pravidla propouštění včetně delší zkušební doby, což bylo kompenzováno právě vyšší podporou v prvních měsících ztráty zaměstnání. Z modelu flexicurity nám tak zbývá jen ta flexibilita, ale mizí vyšší jistota.

Co je ještě horší, snižování podpory v nezaměstnanosti – a současně zvyšování často méně smysluplných výdajů – ukazuje celkově nekoncepční přístup současné vlády k hospodářské politice a reformám. To se letos projevuje také na plošném rušení rekvalifikačních kurzů, které uchazečům o práci prodlužují čerpání podpory, ale současně je mohou lépe připravit na další kariéru a zajistit jim do budoucna vyšší mzdu – a státu vyšší výběr daní. Počet schválených žádostí o rekvalifikace klesl v prvním pololetí na necelých pět tisíc ze 30 tisíc za stejné období loňského roku.

Trh práce nám tak po krátkém období mírného oživení bude zamrzat dál.

Tomáš Dvořák je ekonom z britské poradenské společnosti Oxford Economics. Specializuje se na tvorbu makroekonomických prognóz a modelů pro střední a východní Evropu a eurozónu. Spolupracuje také s Centrem veřejných financí na Univerzitě Karlově a spolkem 2. ekonomická transformace.

Editoval Kryštof Chamonikolas