Vláda premiéra Andreje Babiše (ANO) představila návrh státního rozpočtu pro příští rok. Po měsících spekulací, rozvolnění rozpočtových pravidel a ubezpečování, že se deficit udrží „výrazně pod 400 miliard“, nyní známe konkrétní čísla: schodek bude 389 miliard korun, tedy o 79 miliard víc než letos. Za takové razantní navýšení toho ale dostaneme jen poměrně málo.

Při pohledu na makroekonomickou situaci se navyšování schodku chápe jen obtížně. Ekonomika už rok a půl roste na evropské poměry slušným tempem kolem dvou procent a nezaměstnanost je i přes nedávný nárůst na 3,5 procenta velmi nízká. Jinými slovy, ekonomiku teď není třeba na dluh podpořit vyššími výdaji nebo daňovými slevami.

Důležité je mít na paměti i kontext, v němž ke zvyšování schodku dochází. Česko si nyní na finančních trzích půjčuje na deset let za pětiprocentní úrok. Sazby jsou takto vysoko částečně kvůli geopolitickému napětí a očekávání vyšší inflace, částečně kvůli rizikové přirážce, kterou české dluhopisy stojící mimo eurozónu mají. A to je mimo jiné právě kvůli vyššímu zadlužování, v němž současná vláda pokračuje. Výsledkem jsou rostoucí náklady na obsluhu dluhu (splácení úroků), které příští rok budou na úrovni přes 130 miliard korun.

Pod hranici fiskálních pravidel EU, tedy tří procent HDP, se schodek veřejných financí příští rok vejde jen díky únikové doložce pro navýšení výdajů na obranu. Ta ho opticky zmenší z 3,5 procenta na „pouhých“ 2,8 procenta. I tak je ale prostor poměrně těsný, zvlášť když ministerstvo financí ve svém výhledu počítá s celkem optimistickým odhadem hospodářského růstu pro příští rok.

Řekni, kde ty investice jsou

Za takové zvyšování schodku v době ekonomického růstu bychom měli požadovat slušné výsledky, které by ho dokázaly ospravedlnit. Konkrétně bychom měli chtít investice do produktivního potenciálu ekonomiky, tak aby se v budoucnu vypůjčené peníze vrátily ve vyšší produktivitě, silnějším hospodářském růstu a pro stát i ve vyšších daňových výnosech. Přesně to je koneckonců velmi častý argument vlády, proč teď utrácí.

V rozpočtu pro rok 2027 se to ale příliš neodráží. Investiční výdaje v nominálním vyjádření stoupnou o 26 miliard korun, jejich podíl na celkových výdajích státu se však zvětší jen o čtyři desetiny procenta na 11,2 procenta. Řeč je tedy o nárůstu, který je v rámci historického normálu. Z celkového nárůstu schodku tak investice tvoří sotva třetinu.

Také si přečtěte:
Může Česko z nových dluhů ekonomicky vyrůst? Nepravděpodobné!
České zadlužování a trhy hovoří jasně: Vysoké úroky tu zůstanou dlouho
Dřeme víc a máme za to méně. Proč produktivita spí a jak z toho ven

Do kolonky „investice“ (v ekonomickém žargonu „tvorba hrubého fixního kapitálu“) se navíc schová ledacos, třeba i opravy chodníků nebo nákupy kopírek. Naopak na skutečně důležité výdaje, jež by posilovaly ekonomický potenciál Česka, se v rozpočtu moc peněz nenašlo: ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy může pro příští rok počítat s nárůstem prostředků o necelé čtyři miliardy korun, neboli o 1,4 procenta – tedy zhruba o polovinu toho, kolik činí podle resortu financí pro příští rok odhad inflace. To je vzhledem k tristnímu růstu produktivity v posledních šesti letech docela problém.

Za povšimnutí stojí také fakt, že se zrychlením hospodářského růstu skrze investice nepočítá ani samo ministerstvo financí. V srpnové prognóze totiž růst HDP v příštích třech letech očekává kolem 2,5 procenta, tedy přibližně tak rychle, jako ekonomika rostla před začátkem války v Íránu.

Přivřené oči před politickou realitou

Ministryně financí Alena Schillerová tvrdí, že deficit rozpočtu začne od příštího roku snižovat. Těžko se ale dobrat toho, jakým způsobem. Zvyšování daní vláda odmítá, naopak má v plánu některé daně snížit – ve volebním programu hnutí ANO je slib plošného a oproti zrychleným daňovým odpisům velmi neefektivního snížení sazby korporátní daně. 

Vláda rovněž slibuje pokračovat v provozních úsporách. Jejich skutečnou míru a hlavně dopady na fungování státní správy je zatím těžké posoudit, slib o nižších provozních výdajích jde ale přímo proti jinému slibu – navyšovat platové tarify a mít víc policistů, hasičů a pracovníků ve školství.

Kde je však slib ohledně postupného snižování schodku nejméně věrohodný, je volební cyklus. V druhé polovině volebního období – a v posledním roce mandátu zejména – se málokterá vláda odhodlá ke konsolidaci veřejných financí. Stejně tak tomu bylo u předchozí vlády Petra Fialy (ODS). Motivace je v tu chvíli přesně opačná, politici mnohem raději sáhnou po dárcích pro voliče. Snižování salda tempem 50–60 miliard korun ročně, k němuž se vláda zavázala ve fiskálně-strukturálním plánu odsouhlaseném Evropskou komisí tak působí spíše jako z říše snů.

Fiskální krize ne, špatný rozpočet ano

Při hodnocení rozpočtu je důležité nesklouznout ke katastrofismu. České veřejné finance schodek o velikosti 3,5 procenta HDP ustojí, stejně tak jako další nárůst poměru zadlužení vůči HDP. Naše výchozí pozice je poměrně dobrá, byť byl nárůst dluhového poměru v Česku za posledních šest let jeden z nejrychlejších v EU. A to připomeňme, že mnoho zemí, včetně tolikrát zatracovaného Řecka, dokázalo za stejné období svůj dluhový poměr snížit.

Rozpočet navíc má také pozitivní stránky. Tou hlavní je navýšení výdajů na obranu na dvě procenta HDP, což bylo vzhledem k postoji našich spojenců v rámci NATO i vzhledem k bezpečnostní situaci ve světě rozhodně potřeba. Dvě procenta HDP jsou ale spíše nezbytné minimum a ministryně Schillerová označila nový cíl NATO (3,5 procenta na jádrovou složku obrany a dalších 1,5 procenta na infrastrukturu a připravenost) za nereálný.

Pozitivní je rovněž pokračování v infrastrukturních investicích. Tady má Česko dluh z minulosti, například v podobě nedobudované dálniční sítě – částečně i proto, že jsme nebyli schopni tak efektivně využít evropských peněz, jako třeba Polsko. Také zvyšování platových tarifů ve státní správě je správným krokem, pokud chceme mít schopné a kvalifikované státní úředníky. Vždyť v reálném vyjádření jsou platy ve státní správě skoro osm procent pod úrovní roku 2019. Jenže navyšování tarifů znamená další růst mandatorních výdajů, které stát musí ze zákona plnit. Podíl povinných (mandatorních) a kvazimandatorních výdajů na příjmech státního rozpočtu je přitom už dnes 96 procent. Téměř každý další výdaj tak musíme financovat dluhem.

Problém rovněž je, že všechny zmíněné priority vláda není schopná financovat udržitelným způsobem. Nejde totiž o jednorázové položky, naopak budou v rozpočtu na výdajové straně každý rok. Navíc se k nim přidají další, například náklady spojené s dekarbonizací a hlavně náklady kvůli stárnutí a úbytku obyvatelstva. Financovat je dlouhodobě dluhem je nemožné a dřív nebo později ke konsolidaci stejně bude muset dojít. Čím déle ji budeme odkládat, tím bolestivější bude.

Tomáš Dvořák je ekonom z britské poradenské společnosti Oxford Economics. Specializuje se na tvorbu makroekonomických prognóz a modelů pro střední a východní Evropu a eurozónu. Ekonomii vystudoval na univerzitách v Londýně, Glasgow a Miláně. Spolupracuje také s Centrem veřejných financí na Univerzitě Karlově a spolkem 2. ekonomická transformace.

Editoval Marek Miler