Evropští politici tradičně bojují proti sílícímu pravicovému populismu tím, že tyto strany izolují, nespolupracují s nimi a raději stavějí nesourodé koalice. Začíná být však stále jasnější, že takové koaliční vlády nejsou schopné prosazovat důležité reformy a antisystémová hnutí to jen posiluje. Proto pustit je do vlády může být často poslední, neprobádanou možností, jak je oslabit. 

Typickým případem je Německo. Vládní koalice kancléře Friedricha Merze složená ze středopravého bloku CDU/CSU a socialistů (SPD) zemi řídí teprve půl roku, ale už to v ní povážlivě skřípe. Kvůli vzpouře některých křesťanských demokratů Spolkový sněm minulý pátek málem neodhlasoval důchodovou reformu. Koaliční politici se také střetli například kvůli volbě ústavních soudců nebo zavedení branné povinnosti. Merz byl navíc prvním kancléřem v dějinách poválečného Německa, jehož Bundestag nezvolil na první pokus. 

Z této situace těží pravicově extremistická Alternativa pro Německo (AfD), která by podle průzkumů v případě předčasných voleb suverénně zvítězila. Němci jsou z neschopnosti vlády prosazovat slíbené reformy unaveni. Podle průzkumu společnosti INSA pro Bild am Sonntag je s prací koalice, jež vládne teprve od května, spokojeno pouhých 21 procent Němců.

Jedním z hlavních důvodů, proč spolu CDU/CSU a SPD vůbec šly do koalice, byla snaha izolovat od moci AfD, kterou letos na jaře německá civilní rozvědka označila za pravicově extremistickou stranu. Slabá rozhádaná vláda přitom nemohla pro zemi přijít v horší čas. Německo se potýká s řadou závažných problémů od hospodářské stagnace po důsledky nezvládnuté migrace. 

Váznoucí reformy, jež mnohdy končí bezbarvým kompromisem, v Německu přitom extremisty dále posilují. Podle listopadového průzkumu Deutschlandtrend pro veřejnoprávní stanici ARD považuje 84 procent respondentů zklamání z tradičních stran za příčinu pokračujícího posilování AfD. Analýza deníku Welt po volbách v Severním Porýní-Vestfálsku navíc dokládá, že strana posiluje hlavně mezi nízkopříjmovými a sociálně znevýhodněnými voliči. V poslední době navíc podpora AfD posílila i v západním Německu, například v důlním městě Gelsenkirchen, které bývalo baštou sociálních demokratů. 

Strašák jménem AfD

V německé politice se uplatňuje princip takzvané protipožární zdi – ostatní partaje si zakázaly s AfD jakkoli spolupracovat. Strana zůstává nedotknutelná mimo jiné kvůli výrokům řady jejích členů, kteří relativizují nacistickou minulost země. Například Maximilian Krah, vedoucí kandidát AfD ve volbách do Evropského parlamentu, v minulém roce prohlásil, že ne všichni členové SS byli zločinci. Šéf poslanců v durynském zemském sněmu Björn Höcke zase považuje berlínský památník obětem holokaustu za „památník hanby“. 

Německá politická scéna je dnes rozdělena mezi zastánce zákazu AfD, jejž podporují zejména levicoví politici, a těmi, kteří stranu jen chtějí držet v izolaci. Jsou tu však i ti, hlavně mezi konzervativci, kdo přiostřují svou rétoriku v oblasti migrační politiky. Mezi ně patří třeba bavorský premiér Markus Söder z CSU. Tuto strategii konzervativní politici využili také před únorovými předčasnými volbami, kdy se pokusili mobilizovat možné voliče AfD sliby, že ukončí svůj dlouhodobý vstřícný postoj k přistěhovalectví. Vláda sice prezentuje data o růstu vyhoštěných (za leden až říjen je jich letos meziročně o 18 procent více než minulý rok), AfD však dál sílí a naopak ještě záměrně živí ideologické rozdíly mezi koaličními stranami, aby kabinet oslabila. 

Politici z řad CDU, a to zejména ve východním Německu, proto podle deníku Handelsblatt požadují uvolnění pravidla „protipožární zdi“ aspoň na zemské úrovni. Právě v některých východoněmeckých spolkových zemích, jako například v Sasku-Anhaltsku, kvůli příliš silné AfD po zemských volbách v příštím roce hrozí pat. 

Z opozice je to jednodušší

Zkušenosti ze zahraničí přitom ukazují, že pokud se populisté dostanou k moci, zpravidla jim to uškodí. Je to vidět například v Nizozemsku, kde v listopadových volbách krajní pravice propadla poté, co předtím rozbila vládní koalici po pouhých 11 měsících vládnutí. Něco podobného se stalo už v roce 2000 v Rakousku, kdy tehdejší lidovecký kancléř Wolfgang Schüssel sestavil koalici se Svobodnými (FPÖ) a zemi tak uvrhl do diplomatické izolace. Podpora pravicových populistů v Rakousku následně klesla.

Populistická uskupení totiž často profitují ze svého antisystémového nastavení. Podle studie Univerzity v Cambridgi začnou krajně pravicové strany být pro voliče méně atraktivní ve chvíli, kdy se dostanou do vlády. 

K tomu došlo třeba v Dánsku, kde v letech 2015–2019 krajně pravicová Dánská lidová strana (DPP) tolerovala menšinový středopravý kabinet. Z této pozice ale musela přistoupit na řadu kompromisů a v následujících volbách v roce 2019 přišla o více než polovinu křesel v parlamentu. Podle studie Univerzity v Aalborgu utekli nespokojení voliči DPP k sociálním demokratům, kteří je nalákali na tvrdou migrační politiku a sliby štědré sociální politiky. 

Přesto teď není pravděpodobné, že by některá z německých parlamentních stran v brzké době připustila nějakou formu spolupráce s AfD. Kancléř Merz vylučuje jakoukoli spolupráci s AfD a varuje, že tato strana chce jeho domovskou CDU zničit.

Němci nejsou sami

Krajně pravicoví populisté se derou na výsluní i v dalších evropských zemích. Ve Francii je nejsilnější stranou v rozděleném parlamentu krajně pravicové Národní sdružení Marine Le Penové. Země si přitom v uplynulém roce prošla pádem několika kabinetů, a i přesto se poslanci nedokážou dohodnout na státním rozpočtu pro příští rok v situaci, kdy Paříži hrozí další nárůst velmi vysokého státního dluhu. Popularita prezidenta Emmanuela Macrona klesla na pouhých 18 procent, zatímco premiérovi Sébastienu Lecornuovi věří pouze o dvě procenta více voličů. 

V Rakousku v předvolebních průzkumech vede pravicově populistická FPÖ po velmi dlouhých peripetiích při vyjednávání o tříčlenné vládní koalici středopravých lidovců (ÖVP), socialistů (SPÖ) a středové strany NEOS.

Velkou Británii zase trápí slabý hospodářský růst a ministryně financí Rachel Reevesová sklidila kritiku kvůli podezření, že schválně lhala o skutečné podobě rozpočtu na příští rok. Populistické uskupení Reform UK Nigela Farage má nyní náskok skoro deseti procentních bodů před vládními labouristy. Podle deníku Financial Times i zde populistické strany lákají na absurdní ekonomické návrhy zejména voliče frustrované z klesajících životních standardů a horších vyhlídek do budoucna.

Populistům se podle deníku Politico daří posilovat napříč Evropou také kvůli polidšťování vlastní image. Řada z těchto uskupení například opouští své původně proruské pozice, jako je tomu například u šéfa Národního sdružení a možného kandidáta na francouzského prezidenta Jordana Bardelly. Sama AfD rovněž na konci listopadu založila novou stranickou mládežnickou organizaci. Rebranding se ale příliš nepovedl – vystoupení mladého člena Alexandera Eichwalda gestikulací a mimikou nápadně připomínalo projevy Adolfa Hitlera.