Víkendové volby skončily v zásadě podle očekávání. Dosavadní vládnoucí koalice „dojela“ na to, že se opozici podařilo vykreslit ji coby viníka všeho zlého, co přinesly uplynulé čtyři roky naplněné krizemi a geopolitickými otřesy. Oživení růstu ekonomiky a kupní síly domácností přišlo pro tým Petra Fialy příliš pozdě. Těžit z něj teď bude Andrej Babiš.

Dá se tak očekávat, že jeho vítěznému hnutí ANO nebude při rozdávání všeho všem, na nějž navnadil své voliče, téměř nic stát v cestě. I sám Babiš si musí být vědom, že hospodářský růst, potírání šedé ekonomiky ani úspory na provozu státu nemohou na pokrytí jeho všeobjímajícího programu stačit. Počítejme proto s rychlým nárůstem dluhu. I když to jeho voliči nechtějí slyšet nebo je to možná netrápí, ani pro ně to nezůstane bez následků. Rychlejší zadlužování bude tlačit na zvyšování cen, což bude brzdit hospodářský růst – právě ten, který má podle hnutí ANO výdajovou smršť aspoň zčásti zaplatit.

Středopravicová vláda Petra Fialy převzala zemi ještě během covidu, který záhy vystřídala válka na Ukrajině, uprchlická vlna, energetická krize a po desetiletí nevídaná inflace. Na reformy, které voliči pětikoalice očekávali, tak mnoho času nezbylo. Těch několik věcí, které vláda stihla – pokrok v digitalizaci státu, důchodovou reformu, prosazení dostavby Dukovan nebo zrychlení budování dálnic – zase nedokázala lidem prodat. Spíše opatrnými změnami vláda nezabodovala ani u svých podporovatelů, kteří je měli za nedostatečné, či dokonce v rozporu se sliby, ani u ostatních, kteří je vnímali zase jako příliš razantní a asociální.

Babišovo hnutí ANO, které šlo do voleb s nerealistickým programem v duchu hesla „Slibem nezarmoutíš“, to tak mělo poměrně snadné. Stačilo vsadit na frustraci lidí z růstu životních nákladů za energie, bydlení a potraviny, úzkost z války i budoucnosti a touhu po někom, kdo je ujistí, že za ně všechno jednoduše vyřeší.

Dojde-li nakonec na vládní spolupráci ANO s SPD a Motoristy, dá se předpokládat, že v hospodářské politice najdou více společných než třecích ploch. To vítězi voleb otvírá cestu ke splnění velké části jeho plánů. Jaké dopady na ekonomiku se dají od pravděpodobné budoucí vládní koalice očekávat?

Dramatický růst výdajů státu: ANO se (v souladu s tradicí) chystá demontovat změny důchodů prosazené Fialovou vládou, které měly alespoň o pár let oddálit náraz do zdi způsobený rychlým stárnutím Čechů. Čeká nás tak opět vyšší indexace důchodů a návrat k hraničnímu věku pro odchod do penze na 65 let. Dočkáme se ale i dotací na ceny energií, podpory bydlení i rychlého, a navíc pravidelného růstu platů státních zaměstnanců. Tedy výdajů za stovky miliard korun. Zatímco SPD bude politiku zvýšení sociálních výdajů zcela jistě podporovat, otázkou zůstává, jak se k tomu postaví Motoristé. Ti oslovovali voliče, zklamané nedostatečně pravicovou politikou odcházející vlády, apelem na rozpočtovou střídmost a slibem vyrovnat do čtyř let veřejné finance (letos má schodek dosáhnout 241 miliard korun), což už Babiš stihl označit za nesmysl. Bude tak záležet na tom, zda si Motoristé při vyjednávání účasti ve vládě zvolí za svou prioritu, aby Babiše ve fiskálním rozletu skutečně omezili.

Nižší daně lidem i firmám: Vyšší výdaje nebude potřeba vykrývat zvyšováním daní. Naopak. ANO plánuje snížení odvodů firem z 21 na 19 procent (jen to by stát připravilo o 25 miliard korun), zvýšení daňových bonusů či zastavení už naplánovaného nárůstu odvodů živnostníků od roku 2026. Zatímco daně nechce zvyšovat SPD ani Motoristé, vůči jejich snižování jsou ostražitější než ANO. Motoristé je chtějí snižovat až poté, co stát dosáhne vyrovnaného rozpočtu. Také SPD zdůvodňuje „katastrofickým stavem“ státního rozpočtu, proč není snižování daní nakloněna. Záleží tedy na tom, jak dalece budou obě menší strany v těchto svých příslibech zásadové, nebo zda je s ANO zobchodují za něco jiného.

Zrychlení inflace: ANO slibuje, že nové výdaje zaplatí – například vedle pětiprocentní roční úspory na provozu státu – také díky příjmům z potírání šedé ekonomiky. Tu odhaduje na jeden bilion korun. Nedávná studie ale Česko zařazuje na úroveň Švédska a Dánska, kde nepřiznané transakce odpovídají méně než deseti procentům výkonu ekonomiky, a varuje, že boj s ní může být v takových případech kontraproduktivní. Lichý je také předpoklad, že nové výdaje zaplatí vyšší růst HDP. Česká ekonomika v posledních letech není schopna přidávat více než 2,5 procenta ročně, aniž by to příliš tlačilo na růst cen. Na ten dohlíží Česká národní banka (ČNB), jejíž guvernér (a bývalý Babišův poradce) Aleš Michl Fialovu vládu opakovaně káral za nedostatečně úsporné rozpočty. Pokud bude v tomto postoji konzistentní, bude muset ČNB dříve nebo později opět šlápnout na brzdu a zvednout úrokové sazby. To bude ale zpomalovat ekonomický růst, což se Babišovi zřejmě nebude líbit (jako když se pustil do sporu s ČNB kvůli zvyšování sazeb v roce 2021). Podobně jako jsme svědky snahy administrativy Donalda Trumpa získat vliv na americkou měnovou politiku, budou trhy sledovat jistě i to, zda ČNB nepodlehne případnému politickému nátlaku nové vlády a bude se řídit čistě úkolem zajistit nízkou inflaci. Bude zajímavé sledovat i to, zda Babiš znovu zvedne téma odvodu dividendy ČNB do státního rozpočtu (bez ohledu na to, že má dlouhodobě neuhrazenou minulou ztrátu), jako se o to neúspěšně pokusil v roce 2021.

Nevyhnutelný růst dluhu: Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, navzdory růstu výdajů a snížení daní se ANO hlásí i k záměru ozdravit rozpočty. Babišův přístup k hospodaření státu v minulých vládách byl do nástupu covidu zkreslený obdobím konjunktury (v průměru rostl český HDP v letech 2014–2019 o 3,6 procenta) a tím i zvyšováním daňových příjmů. Babiš rovněž rozpouštěl rozpočtové rezervy vytvořené předchozí vládou. Že se ale nezdráhá roztočit státní peníze ve velkém, ukázala doba covidu, a to zejména jeho konec. V posledním roce jeho premiérování, ve volebním roce 2021, se Česko stalo nejrychleji se zadlužující zemí Evropské unie – dluh v poměru k HDP během něj vzrostl o více než čtyři procentní body a 90 procent nárůstu výdajů podle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu nijak nesouviselo s pandemií. Nyní dosahuje dluh 44 procent, což Babišovi nabízí prostor zvýšit zadlužení až o 11 procentních bodů, než bude aktivována takzvaná dluhová brzda, která vládu omezí. Ratingové agentury, které dnes mají v hledáčku hlavně země jako Francie, potýkající se již s téměř nezvladatelným nárůstem schodků, mohou Česku ještě pár let rozhazovačné politiky tolerovat. Důležité bude, jak se k zadlužování postaví Motoristé, kteří sice svým voličům slibovali do čtyř let vyrovnaný rozpočet, ale zároveň dávají najevo, že jsou připraveni ANO v lecčem ustoupit.

Ještě větší nedostatek lidí: Zásadní podmínkou SPD je „revize pobytových povolení všech Ukrajinců“, kteří budou moci zůstat, pouze pokud jejich místo prokazatelně nebude moci obsadit český občan. Babiš, jehož firmy cizince rovněž zaměstnávají, dobře ví, že se bez nich česká ekonomika už neobejde, a to obzvlášť bez Ukrajinců. Pokud je vyhostíme, zůstanou nám statisíce neobsazených pracovních míst, což ochromí celá odvětví. To bude tlačit na rychlý růst mezd a cen. Při prudce se zhoršujícím demografickém vývoji bychom měli naopak usilovat o to, aby u nás zůstalo co nejvíce nám kulturně i jazykově blízkých přistěhovalců a neopakovala se u nás zkušenost, kterou po brexitu udělala Velká Británie. Ta se sice po opuštění EU zbavila Východoevropanů, ale firmy je brzy nahradily pracovníky ze zemí jiných civilizačních okruhů se všemi známými důsledky. Integrace ukrajinských uprchlíků je přitom u nás mimořádně úspěšná. Pracuje už každý osmý z deseti ekonomicky aktivních Ukrajinců a do státní kasy již třetím rokem více odvádějí, než z ní čerpají. Na to, aby se v Česku udrželi, to však nakonec stačit nemusí.

Zrušení ETS 2: Zde není mezi ANO, SPD a Motoristy žádného sporu. Fialova vláda, které se zrušení prosadit nepodařilo, vytvořila alespoň koalici 17 členských států, které usilují o zmírnění systému. Babiš, který na druhou generaci povolenek ještě jako premiér poprvé kývl, nyní chce, aby povinnost zavedení poplatků za dopravu a vytápění obytných budov posoudil Ústavní soud. Motoristé rovnou požadují bojkot uvedení opatření do českého právního řádu. Náklady na zavedení druhé generace emisních povolenek odhadují na 54–73 miliard korun, což je podle nich desetkrát až dvacetkrát více než pokuta, kterou by Česku v případě nezavedení vyměřila Evropská unie.

Zestátnění ČEZ: Také v tomto panuje jasná shoda, podobně jako u odklonu od obnovitelných zdrojů a posílení jaderné energetiky. Babišova strana se k zestátnění největšího tuzemského výrobce a dodavatele energií, jenž je zároveň největším firemním přispěvatelem do státního rozpočtu, otevřeně hlásí. Stát již nyní v ČEZ drží 70procentní podíl. Plné ovládnutí skupiny a výkup zbývajících 30 procent akcií od ostatních investorů prosazuje také SPD a nebrání se mu ani Motoristé. Jde tak zřejmě o hotovou věc. Podle místopředsedy ANO Karla Havlíčka chce hnutí vykoupení menšinového podílu dotáhnout do roku a půl. Akcie by měl vykupovat sám ČEZ, což by ho mělo stát kolem 250 miliard korun.

Zachování koruny: I když mezi podnikateli prudce vzrostl podíl těch, kteří by přijetí eura považovali za prospěšné, poptávka po něm mezi širokou veřejností zůstává slabá – podporuje ji stále jen asi čtvrtina obyvatel. Politici proto nemají důvod vstup do eurozóny jakkoli tlačit. ANO s korunou počítá, a Motoristé dokonce požadují, aby budoucí vláda vyjednala trvalou výjimku z povinnosti euro jednou přijmout (podobnou, jako má Dánsko).