Problém evropských regulačních orgánů, jak mi nedávno řekl jeden německý podnikatel, spočívá v tom, že se příliš bojí negativních rizik: „V každém novém inovativním odvětví podnikání to s regulací přehánějí a potlačují jakýkoli potenciál růstu.“ Naproti tomu Američany podle něj zajímá spíše potenciál vzestupu, a proto regulaci odkládají, dokud nebudou vědět mnohem více o důsledcích. „Není divu, že Spojené státy jsou v inovativních odvětvích zastoupeny mnohem více,“ říká.
Příkladem je umělá inteligence. Evropská unie v srpnu 2024 přijala první komplexní regulaci AI na světě, jež stanoví záruky proti rizikům, jako je diskriminace, dezinformace, porušování soukromí a systémy AI, které by mohly ohrozit lidský život či sociální stabilitu. Zákon také přiřazuje systémům AI různé úrovně rizika, přičemž pro každou z nich platí jiný režim. Zatímco systémy sociálního skórování řízené AI jsou přímo zakázány, systémy s vyšším rizikem jsou přísně regulovány a pod dohledem, přičemž za nedodržení je stanoven seznam pokut.
Evropa je však v rozvíjejícím se odvětví umělé inteligence zastoupena málo, a to zejména ve srovnání s USA nebo Čínou. Těmi, kdo vedou v oblasti generativní umělé inteligence, jsou americké firmy jako OpenAI, Anthropic a Google; žádná evropská firma se na tuto úroveň nedostává. Tento do očí bijící rozdíl mluví sám za sebe. Prozatím se tedy jako lepší přístup jeví Akční plán pro AI z dílny Trumpovy administrativy, jenž se snaží omezit byrokracii a regulaci v oblasti AI.
Úskalí evropského postupu spočívá v tom, že začínající firmy zatěžuje náklady na dodržování předpisů ještě před tím, než se ukáže potenciál této technologie. Chatbot, který šíří nepravdy či diskriminuje určité etnické skupiny, jistě není žádoucí, ale v počátečních fázích vývoje systému musí existovat určitá tolerance k takovým chybám.
Navíc, když mohou vývojáři volněji zkoumat pozitivní možnosti systému, mají také čas (a případně i prostředky získané z úspěšného, ale chybového spuštění) vymyslet nákladově efektivní způsoby řešení problémů, jež spolehlivost systému podkopávají. Vyžadování téměř dokonalosti od samého počátku nechrání společnost tolik, jako spíše potlačuje proces pokusů a omylů, díky němuž vznikají průlomové objevy.
Chyby, jako je rasová diskriminace, mohou být samozřejmě velmi nákladné, zejména pokud se jich dopustí chatboti, kteří komunikují s miliony lidí. Některé regulační orgány si toto riziko uvědomují a povolují testování nových produktů pouze v přísně kontrolovaných podmínkách. Inovátoři mohou experimentovat s omezenou skupinou uživatelů, a to vždy pod bedlivým dohledem regulátora. Tento přístup „pískoviště“ pomáhá zabránit tomu, aby se případné škody přenesly na širší veřejnost, což je hlavní obava Evropy.
Pískoviště však mohou také omezit to, co se může podařit. Zkoušky s malými, omezenými skupinami nemohou zachytit výhody síťových efektů, kdy se produkty stávají hodnotnějšími, když je používá více lidí. Nemohou ani odhalit nečekané průlomy, které přicházejí, když si produkt osvojí „nesprávní“ lidé (například online pornografie byla hnacím motorem prvních inovací v oblasti webových technologií). Stručně řečeno, zkoušky v pískovišti mohou zabránit katastrofám, ale také hrozí, že potlačí objevování. Jsou lepší než úplné zákazy, nicméně pořád mohou způsobit, že inovátoři pohřbí příliš mnoho slibných nápadů dříve, než se mohou rozšířit.
Jaké jsou tedy náklady amerického přístupu laissez-faire? Nejzřejmější je, že systém může vybouchnout kvůli nepoctivým produktům, podobně jako to bylo s cennými papíry krytými rizikovými hypotékami před globální finanční krizí v roce 2008. Dnes je možné slyšet podobné obavy z generativní umělé inteligence či kryptoodvětví (přičemž pád kryptoburzy FTX je uváděn jako včasný varovný signál).
Z historického hlediska mohou být USA se svými hlubokými fiskálními „kapsami“ ochotnější podstupovat taková rizika, zatímco roztříštěná EU může být opatrnější. Vzhledem ke zmenšujícímu se fiskálnímu prostoru (rostoucímu zadlužení) v USA se však možná chystá přehodnocení.
Ani Evropa, ani Amerika to nemá správně
I kdyby však Amerika chtěla více regulovat, mohou to úřady skutečně zvládnout? Americký způsob je počkat, až bude odvětví dostatečně velké, aby na něm záleželo. Do té doby ale bude toto odvětví dostatečně silné na to, aby dokázalo ovlivnit jakákoli pravidla, která by ho měla omezit. Vezměme si kryptoprůmysl: oplývá penězi, je vyzbrojen lobbisty a pečlivě se zaměřuje na své zájmy, takže se ukázalo, že umí ovlivňovat politiky – a veřejné mínění – ve svůj prospěch. Důsledkem je nedostatečná regulace, přestože rizika pro veřejnost jsou zjevná.
Naproti tomu Evropa, jež se nebojí riskovat, zasahuje včas, když je inovativní odvětví ještě malé a jeho hlas je sotva slyšet. V této fázi jsou to zavedené subjekty – například banky ohrožené kryptoměnami –, kdo dominuje debatě. Jejich vliv tlačí ručičku směrem k přílišné opatrnosti a tvrdým pravidlům. USA mají tendenci regulovat příliš málo a příliš pozdě, zatímco Evropa příliš mnoho a příliš brzy. Ani jeden z nich nemá zcela správnou rovnováhu.
Přestože každá ze stran má své opodstatnění, je třeba zdůraznit, že regulace nekončí na hranicích jednotlivých států. Ve skutečnosti může světu prospět, když se přístupy poněkud liší. Američtí chatboti mohou prosperovat v relativně neregulovaném prostředí, experimentovat a rychle se rozšiřovat. Jakmile však budou usilovat o globální působení, narazí na přísnější evropské normy. S dostatečnými zdroji a silnými pobídkami najdou kreativní a nízkonákladové způsoby, jak je dodržet, a tyto strategie snižování rizik se nakonec mohou vrátit zpět do USA, čímž svět získá více bezpečnějších inovací.
To je každopádně ideální scénář. Skutečnost bude pravděpodobně složitější. Americké firmy by mohly způsobit celosvětové škody dříve, než je evropské regulační orgány doženou. Evropa může pokračovat v odrazování od inovací dříve, než začnou, a svět jich pak bude mít příliš málo. Největší nebezpečí však možná hrozí, pokud regulační orgány na obou stranách Atlantiku vyvezou svůj vlastní soubor pravidel a donutí druhé strany, aby se přizpůsobily. Světu možná nejlépe prospěje, pokud budou američtí a evropští regulátoři i nadále vnímat předpisy odlišně.
Raghuram G. Rajan, bývalý guvernér Indické rezervní banky a hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu, je profesorem financí na University of Chicago Booth School of Business a spoluautorem (s Rohitem Lambou) knihy Breaking the Mold: India’s Untraveled Path to Prosperity (Princeton University Press, květen 2024).
Autorská práva: Project Syndicate, 2025