Existuje-li jeden opravdu pěkný příklad, kdy se ekonomická teorie potkala s praxí a nebyla s ní v rozporu, pak jsou to následky slibu George Bushe staršího, že nezvýší daně. Větička pronesená v Bushově prezidentské kampani v roce 1988 „Read my lips: no new taxes“ vstoupila do dějin. Ani ne tak kvůli své objevnosti, jako spíše kvůli následkům, když v roce 1990 pod tlakem rozpočtového deficitu slib nedodržel a daně zvýšil.

Už tehdy brali voliči velmi úkorně rozpočtovou konsolidaci cestou příjmových opatření, pokud obnášela zvýšení daní. Do té míry, že je to dodnes považováno za hlavní příčinu, proč George Bush starší prezidentský úřad neobhájil a ve volbách v roce 1992 s Billem Clintonem prohrál.

Jaká odplata přijde za porušení slibu „Rozhodně nepůjdeme cestou zvyšování daní, naopak zavedeme daňovou brzdu, která určí hranici, nad niž nebude možné daně zvyšovat,“ jejž dal před volbami 2021 za koalici Spolu Petr Fiala? Je možné, že voliči v dostatečném počtu přihlédnou k tomu, že místo oživení po covidu přišla válka a inflační šok, ale bylo by to popření jednoho ze základních poznatků behaviorální ekonomie, podle něhož lidé pociťují ztrátu silněji než stejně velký zisk.

S averzí ke ztrátě není radno si zahrávat

Averze ke ztrátě, jak se tomuto fenoménu říká, přitom ještě rozlišuje neohlášené zvýšení daní, které sice bude vnímáno úkorně, ale lidé ho nakonec přijmou v podstatě jako náklad, na nějž si časem zvyknou. To ovšem podle behaviorálních ekonomů není politicky zdaleka tak riskantní jako zrušení a opětovné zavedení daně, kdy si lidé úlevu „užívají“, a proto návrat daně zuřivě odmítají, byť by důvody byly sebezodpovědnější. No a porušení slibu bude někde mezi.

Najdete nespočet ekonomů, kteří zrušení superhrubé mzdy bez navýšení sazeb z příjmu fyzických osob v zájmu zachování daňové neutrality (pro což v roce 2020 hlasovaly ANO, ODS a SPD) považují z fiskálního hlediska za vážnou chybu, za niž by se měli stydět zvláště ti, kdo se hlásí k fiskální odpovědnosti.

Málokdo však očekává, že ti, kteří pro daňový balíček platný od roku 2021 hlasovali, si nyní posypou hlavu popelem a chybu napraví. Což o to, přiznání odpovědnosti a účinná lítost by u voličů asi prošly, ale náprava v žádném případě. To by se vymstilo zle, protože by to nebylo vnímáno jako „návrat do původního stavu“, a už vůbec ne jako žádoucí napravení chyby, ale jako ztráta výhody, na niž si mezitím zvykli a za jejíž odebrání by se politikům pomstili.

Je-li výše uvedené spojeno s nějakým politickým ponaučením, pak tedy s tím, že je ve vlastním zájmu politiků daňovou slibotechnu krotit a averzi ke ztrátě daňových výhod nebrat na lehkou váhu. Jednou přiznanou úlevu na dani či jednou přiznanou dávku nelze lidem jen tak mírnix týrnix bez následků odejmout.

Problém se sliby, že „z rozpočtových schodků vyrosteme“

Jestliže se za porušené sliby trestá a za odnímání volebních dárků ještě víc, pak není chytré rozmáchnout se ani při rozdávání. A bez uzardění tvrdit, že „nakopneme ekonomický růst“, který náklady na sociální programy, nižší daně a podobné hezké věci zaplatí.

V téhle oblasti se najde názorová shoda mezi politiky, kteří se ohánějí Lafferovou křivkou, nabídkovou stranou ekonomiky či jen rádi a hodně mluví. Potíž je v tom, že co třeba i nakrásně funguje v USA nebo i v tom Polsku, nemusí zdaleka tak dobře fungovat v menší, zato vůči zbytku světa mnohem otevřenější české ekonomice.

Věc se má tak, že efekty úplně identických opatření budou u nás podstatně menší v zásadě proto, že značná část „prosákne“ do dovozu. To platí jak pro „nakopnutí spotřeby“, tak pro „nakopnutí investic“: ani v jednom případě se jednotkový výdaj či jednotkové snížení daní dostatečně nezhodnotí, protože fiskální multiplikátor (dopad na růst HDP) bude nižší než jedna.

Víme přitom, že přes tenhle všeobecně vystřízlivující poznatek o účincích všelijakého „nakopávání“ ještě pořád záleží na tom, která opatření budou nakonec upřednostněna, protože míry účinku na ekonomický růst budou odlišné.

Pádit k prosperitě na dálnici mezi Cvikovem a Novým Borem

Pravicoví voliči a příznivci stimulů pro podnikání to neuslyší rádi, ale nejnižší multiplikační efekt pro hospodářství přináší impulz v podobě snížení zdanění kapitálu na příjmové straně. Jak uvádí makroekonom z České národní banky Róbert Ambriško, je to způsobeno tím, že „na změnu zdanění kapitálu reagují investice, ale s ohledem na dodatečné náklady při úpravě velikosti investic je výsledná reakce přizpůsobení stavu kapitálu malá“.

Obecně „nakopávání“ ekonomiky přes snížení daní působí na růst HDP slaběji než rozpočtový impulz v podobě jednotkového zvýšení výdajů. Za stejné peníze zkrátka dostanete méně muziky, ale přidávat peníze na platech státních zaměstnanců, jak to vždy a všude doporučují odboráři, je sice líbivé, ale z hlediska HDP to také není nic moc. Podle očekávání nakonec vycházejí nejlépe investice, a to zvlášť ty, které mají pozitivní ekonomickou návratnost. Ale ani u dopravní infrastruktury to nevychází stejně.

Až jednou konečně dokončíme velký okruh kolem Prahy, bude to mít velký makroekonomický přínos, protože nepůjde jen o samotný krátkodobý efekt při výstavbě, ale o dlouhodobě plynulejší dopravu na nejzatíženějších arteriích v zemi.

Na opačné straně investičního spektra jsou vyhozené peníze v podobě betonu a armovacího železa, které spolykaly dva kilometry čtyřproudové komunikace mezi Cvikovem a Novým Borem, jež na obou koncích plynule navazují na dvouproudovku. Tam by bylo možná ještě zajímavější vědět, kdo tento masivní příspěvek k českému blahobytu vymyslel.