Asi nikdy po roce 1989 se volič středopravicových politických stran nemusel potýkat s takovým pocitem úzkosti jako před nadcházejícími parlamentními volbami. Na jedné straně se obává vlády složené z formací, které vsadily na rozhazování veřejných peněz, vstřícnost k Rusku nebo na xenofobii. Na druhé straně se nemůže zbavit dojmu, že dosluhující vláda nesplnila jeho očekávání a své skromné úspěchy nedokázala přesvědčivě vysvětlit voličům.

Člověk, který přirozeně tíhne k přičinlivosti místo k vymýšlení nároků, jako prvořadou vnímá svobodu jednotlivce a dává přednost volnému trhu před státem řízenou ekonomikou, nyní stojí před dilematem: má se sebezapřením hlasovat pro ty, kteří si zaslouží porážku, nebo k volbám vůbec nejít?

Podle průzkumů se více než 40 procent Čechů v posledních letech hlásilo k pravici a více než čtvrtina se řadila do středu. Vláda Petra Fialy však lámala rekordy v neoblíbenosti a její nejhůře hodnocenou položkou byla komunikace. Zářijový průzkum agentury Median ukázal, že koalice Spolu si od minulých voleb udržela jen 56 procent tehdejších voličů, zatímco hnutí ANO zůstalo věrných 68 procent. Hnutí Andreje Babiše navíc dokázalo přilákat největší podíl z lidí, kteří v roce 2021 nevolili.

Jestli na sebe může být současná koalice v něčem hrdá, je to jednoznačná a účinná podpora Ukrajiny a tvrdý postoj vůči útočícímu Rusku. Česko dokázalo bez větších problémů absorbovat stovky ukrajinských uprchlíků a vládní muniční iniciativa je bezpochyby velmi důležitý nástroj, který Kyjevu pomohl v boji s ruskou přesilou. Vláda se také úspěšně popasovala s energetickou krizí, odstřihla zemi od závislosti na ruském plynu a ropě a podepsala kontrakt na stavbu nových reaktorů s korejským dodavatelem. Podařilo se prosadit postupné zvyšování věku odchodu do důchodu a dalšími změnami v penzijním systému zpomalit veřejné zadlužování. Čtyři různé sociální příspěvky nahradila jedna superdávka. Slušným tempem se stavějí dálnice.

Dál už toho ale moc není. Přehnané Fialovo strašení, že se Babiš podvolí ruskému prezidentu Putinovi a znovu přijedou ruské tanky, svědčí o tom, že nebýt války na Ukrajině a vypjatých vztahů mezi Evropou a Ruskem, vládním stranám by chyběl hlavní pouták pro voliče. S vládou byly spojovány naděje, že se Česko ekonomicky posune kupředu, její výkon ale byl spíš defenzivní a udržovací.

Deziluze z výkonu pravice má kořeny ještě v době před minulými volbami. Mnohé příznivce ODS překvapilo, když se strana spojila s ANO a prosadila zrušení superhrubé mzdy. Pravice se tím připravila o desítky miliard korun v rozpočtu. Po volbách navíc zbytečně zrušila již zaběhlou elektronickou evidenci tržeb. V následujících letech se přitom vláda potýkala s vysokými rozpočtovými schodky, loni přes 270 miliard korun. Naopak k řešení některých vážných problémů jako by chyběla odvaha nebo energie. Česko tak například dál dusí těžkopádná pravidla pro výstavbu, jež prohlubují nedostupnost bydlení a přibližují demografickou krizi. Je opravdu smutné, že poslední skutečně reformní vládou odhodlanou provádět zásadnější změny byl kabinet Mirka Topolánka z let 2007 až 2009.  

Zklamání v Bruselu

Kampaň zvýraznila obzvlášť jednu slabinu vládních stran, která dříve nebyla tak očividná: podléhání iracionální většině v EU. Vstup ODS do koalice Spolu se projevil zmírněním ostražitého postoje vůči Bruselu, jenž by při zpětném pohledu mohl být prospěšný. Pokud by aspoň ODS v minulosti vystupovala rozhodněji proti takovým agendám, jako je rychlý konec spalovacích motorů nebo systém emisních povolenek ETS-2, její šance na volební úspěch by dnes byly možná vyšší. 

Ano, platí námitka, že jsme jenom jedni ze sedmadvaceti. To ale neznamená, že bychom se měli bát vystoupit z řady – i za cenu ostrakizace, pokud se většina rozhodne postupovat proti zdravému rozumu. Viktor Orbán, který už třetí rok EU průběžně blokuje protiruské sankce, sice není v této činnosti hodný následování, obecně však jeho příklad ukazuje, že unijním nezbedníkům se nic tak strašného neděje. 

Logicky se nabízí otázka, jestli k vládním stranám existuje nějaká lepší alternativa. Odpověď zní: bohužel ne. Motoristé, kteří se snaží oslovit zklamané tradiční voliče ODS, sice sestavili zdánlivě racionální a ekonomicky liberální program, v jejich vedení i zázemí se ale vyskytují podivné osoby, u nichž je touha po politické moci v nepřímé úměře k jejich důvěryhodnosti a kompetentnosti. Strana navíc přiznává, že jejím hlavním cílem je plnit funkci jakéhosi korigujícího přívěsku ANO. Zkušenost zdecimované ČSSD ze společného vládnutí s Babišem ilustruje, jak takoví menší koaliční partneři mohou nakonec dopadnout. 

Zakódovaný populismus

Namístě je tedy jiná otázka: je správné a smysluplné hlasovat pro strany stávající vládní koalice, případně Piráty, hlavně kvůli obavám z nástupu Andreje Babiše a populistických stran z obou částí politického spektra? Bohužel ano. 

Podstatou nebezpečí je, že ANO, SPD i Stačilo! mají ve svém základním kódu naprogramovaný bezbřehý populismus, i když s různými akcenty. Nejde jenom o slibovaný ohňostroj veřejných výdajů. Snaha vytěžit podporu ze strachu z války nebo nevraživosti vůči Ukrajincům může při účasti těchto stran na vládě stáhnout Česko z trajektorie, po níž se pohybuje od sametové revoluce. 

Babišovi nelze upřít, že během své první vlády stál na straně Západu a například po odhalení ruské teroristické akce ve Vrběticích bez váhání souhlasil s vyhoštěním desítek ruských „diplomatů“. Tentokrát však po premiérské funkci sahá trochu jiný Babiš – po čtyřech letech v opozici a neúspěchu v prezidentských volbách ještě silněji toužící po vítězství, zároveň pod větším tlakem na jeho osobu – justičním, ekonomickým a zákonitě i politickým. Kvůli směrodatnému stanovisku pražského vrchního soudu ho pravděpodobně čeká pravomocné odsouzení kvůli kauze Čapí hnízdo (jedinou Babišovou nadějí jsou nově předložené důkazy). Firmy z jeho koncernu Agrofert musí navíc podle ministerstva zemědělství vrátit dotace kvůli střetu zájmů a dá se čekat, že na stejný problém by šéf ANO jako premiér znovu narazil i v Bruselu. 

Zároveň se nedá příliš počítat s tím, že by se k Babišovi po volbách přimknula některá ze stran stávající koalice nebo Piráti. Již zmíněný osud sociální demokracie, strany, která dnes poníženě kandiduje s komunisty, je dostatečně známý. Zbývá jen špatná a ještě horší varianta. V prvním případě by se Babiš rozhodl pro menšinovou vládu s podporou SPD a Stačilo! a/nebo Motoristů. Samozřejmě za předpokladu, že posledně uvedené strany překonají pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny, což bude asi nejnapínavější moment při sobotním sčítání hlasů. Další možností by byla dohoda těchto populistických uskupení na koaliční vládě. 

V obou případech by se ke slovu dostaly síly, které zpochybňují české členství v NATO a EU a ve vstřícnosti k Rusku by nejraději ještě předběhly Orbánovo Maďarsko. I když Babiš dál ujišťuje o své prozápadní orientaci, spojenectví s SPD a Stačilo! by ho nutilo k úkroku od základního polistopadového kurzu. Svým odmítáním muniční iniciativy už naznačil, že by se něčemu takovému nebránil.

Perspektiva, že příští česká vláda s populisty na palubě začne po 36 letech přetáčet kormidlo k východu, opravňuje k volbě „proti“. Byť se skřípěním zubů a pocitem, že si to vybraní politici nezaslouží. 

Podle předpovědí sociologů bude karty po volbách téměř jistě rozdávat Babiš. Teď jde o to, jak silné bude mít protihráče a jestli se ke stolu dostane tolik jeho přihazovačů, aby společně ovládli celou partii na čtyři následující roky. Každý středopravicový volič, který nepodlehne skepsi a dorazí k volbám, přispěje k tomu, aby se temný scénář nenaplnil.