Češi si oddechli, když Nejvyšší správní soud přihlédl k veřejnému zájmu a zrušil předběžné opatření, jež zabránilo podpisu – pro Česko klíčové – smlouvy s jihokorejskou společností KHNP v původně plánovaném termínu 7. května. Poučeni zkušeností, že někdy jsou dny příliš dlouhé a prokrastinace se nevyplácí, podepsali zástupci investora Elektrárna Dukovany II s KHNP smlouvu o dodávkách inženýringu, stavebních prací a technologií, takzvaný EPC kontrakt, na dostavbu dvou bloků Dukovan neprodleně, pouhých pár hodin poté, co bylo „předběžko“ zrušeno.
Největší projekt české energetiky, který ohrožovala nejen žaloba neúspěšného uchazeče, Électricité de France (EdF), ale i riziko, že vysoce kompetitivní nabídka KHNP byla platná jen do konce června, se může rozjet do fáze postupné realizace jednotlivých praktických milníků.
To ovšem také znamená, že Jižní Korea se stává pro Česko nesmírně důležitou partnerskou zemí, na niž musíme pohlížet a její reálie studovat, jako by se jednalo o našeho souseda.
A vzhledem k tomu, jak velká část politické moci je v Jižní Koreji soustředěna v rukách přímo voleného prezidenta země, má smysl se seznámit s osobou I Če-mjonga.
Ten shodou okolností nastoupil do úřadu druhý den po zvolení, tedy 4. června. To kvůli tomu, že jeho předchůdce byl úřadu potupně zbaven, takže na jinak obvyklé přechodné období nedošlo. Potkalo se to na den přesně s podpisem kontraktu na Dukovany, neprodleně poté, co Nejvyšší správní soud zrušil předběžné opatření.
I Če-mjong se na rozdíl od svého odvolaného předchůdce Jun Sok-jola, který rád mluvil o jihokorejské jaderné renesanci a exportní ofenzivě, vyjadřoval k jaderné energii velmi rezervovaně. Osobně vycházím z předpokladu, že je vyloučeno, aby v zemi s prezidentským systémem otázka tohoto významu nebyla s I Če-mjongem konzultována předem.
Navíc, korejská kultura silně akcentuje koncept „zachování tváře“ (chaemyoun), a porušení jednou podepsané dohody by bylo pro Korejce obzvlášť závažným příkladem její ztráty; pohanou, již si těžko dovedeme představit.
Kdo je nový prezident?
I Če-mjong je politik liberální Demokratické strany, bývalý úspěšný starosta Kjongdžu a guvernér provincie Kjonggi, který kandidoval na nejvyšší úřad již potřetí. A tentokrát uspěl.
Loni v lednu přežil pokus o atentát a rovněž na sebe upoutal pozornost aktivním odporem proti pokusu o převrat, organizovanému bývalým prezidentem Jun Sok-jolem. Ten ho mimochodem chtěl nechat „zabásnout“ jako známou opoziční figuru (byl v té době předsedou Demokratické strany).
Když to pak potvrdil zástupce ředitele jihokorejské Národní zpravodajské služby s tím, že úkol zněl nejen zavřít, ale i „vyřešit“, bylo jasné, že I Če-mjong má s touto reklamou k vítězství tentokrát opravdu našlápnuto.
Pokud jde o jádro, v průběhu času I Če-mjong podstatně zmírnil svoje stanoviska. Původně liberálové i on osobně chtěli od jádra odejít a preferovali obnovitelné zdroje, a samotný I Če-mjong byl schopen v průběhu kampaně mluvit o rizicích jaderných elektráren na příkladu havárií v Černobylu a Fukušimě. Zároveň brzdil, když 23. dubna na setkání s přívrženci vysvětloval: „Při zachování současného podílu jaderné energie je širším cílem jej postupně snižovat na základě společenského konsenzu.“
Na to jádro neumře, je to takové jemné nepřitakání. Chcete-li – souhlas mlčením. Víc se ani nedalo moc čekat: kdyby se už při inauguraci zmínil o své podpoře „českému“ jadernému projektu, bylo by to zase riziko již zmíněné „ztráty tváře“.
Kde KHNP na Dukovanech vydělá?
Jihokorejským médiím ovšem nepřestává vrtat hlavou, jak Korean Hydro and Nucler Power (KHNP), stoprocentní dcera Korea Electric Power Corporation (KEPCO), vydělá na dealu s Čechy nějaké peníze.
Vlastnická struktura není triviální: KEPCO je vlastněna vládou napřímo jen z 18,20 procenta, ale dalších 32,90 procenta má skrz plně státní Korejskou rozvojovou banku (KDB). KEPCO tedy má i soukromé investory, včetně zahraničních. Pikantní je, že dcera se s matkou soudí o miliardu dolarů, jež KHNP utrpěla jako vícenáklad na projektu Barakah v Emirátech, který KEPCO se soukromými spoluvlastníky nechce zaplatit. Spor tak nakonec bude možná řešit mezinárodní arbitráž v Londýně. K soudním sporům mezi spřízněnými společnostmi dochází nejen v Jižní Koreji, ale také v České republice, a to i když mají stejného státního vlastníka, ale arbitráž v Londýně je přece jen exotika.
Ziskovost transakce bude záviset na dvou faktorech. Za prvé, na výši technologických licenčních poplatků, jež KHNP zaplatí americké firmě Westinghouse. Za druhé, na rozsahu účasti českého průmyslu.
Podle jihokorejských zdrojů KHNP údajně souhlasila s tím, že společnosti Westinghouse zaručí významný podíl na zisku, kdykoli vyveze jaderné reaktory. Tato otázka visí ve vzduchu od té doby, co se americká Westinghouse v lednu 2025 dohodla na ukončení letitého sporu o práva duševního vlastnictví s KEPCO a její dcerou KHNP.
Westinghouse momentálně vlastní kanadský fond soukromého kapitálu Brookfields přes speciální vehikl (SPV) Brookfield Renewable Partners na Bermudách společně s kanadskou společností Cameco, která je etablovaným dodavatelem jaderného paliva.
Jakou část zisku bude přepouštět KHNP Westinghousu nechtěla ani jihokorejská společnost, ani Westinghouse sdělit s odkazem na dohodu o mlčenlivosti, jež doprovázela lednový settlement.
Dalším faktorem, který by mohl snížit ziskovost projektu, je český požadavek, aby KHNP zaručila 60 procent zapojení místního průmyslu. Zatím bylo potvrzeno necelých 30 procent, takže Korejci se ptají, kde si přijdou na své, stejně jako potenciální čeští subdodavatelé, každý ze svého úhlu. Výstavba Dukovan by měla začít v roce 2029, zapojeny by jako subdodavatelé měly být další jihokorejské společnosti, včetně Doosan Enerbility a Daewoo E&C. Se zahájením provozu se počítá v roce 2036.
O čem je Jižní Korea? Příběh ekonomiky v kostce
Nejdřív k ekonomice, a tady se vraťme do vzdálenější minulosti. V roce 1962 vydala Světová banka hodnocení, že Jižní Korea, chudá na přírodní zdroje a zdevastovaná válkou, je z hlediska ekonomické vyspělosti podle HDP na obyvatele zhruba na úrovni západoafrické Ghany a její rozvojové perspektivy jsou nevalné. Světová banka se nemohla mýlit více.
Korejský poloostrov zároveň posloužil jako unikátní laboratoř pro porovnání úspěšnosti kapitalismu a tvrdé verze autarkního komunismu.
Sever poloostrova, méně lidnatý, ale s větším nerostným bohatstvím, se snažil industrializovat pod vedením tří generací dynastie Kimů ve jménu ideologie „ču-čche“, kdy spoléhání na vlastní síly vyústilo v ojedinělý ekonomický debakl a sociální dystopii, která nemá obdoby, a srovnání výsledků jednoho rozděleného národa tak nemůže být kontrastnější.
Jižní Korea zažila dlouhé období politické diktatury, jež ovšem sázela na státněkapitalistický model růstu, který vedl ke vzniku několika obrovských „čebolů“, soukromých konglomerátů futrovaných cílenou a plánovanou státní podporou. Ale postupně.
Stejně jako v jiných východoasijských zemích posloužila inspirace poválečným vzestupem Japonska, které sice kdysi Japonskem okupované či kolonizované země nemusely mít rády (Jižní Korea asi nejméně ze všech), což ale vůbec neznamenalo, že od něj pilně neopisovaly cokoli, co fungovalo. Třeba program industrializace, ohlášený na začátku sedmdesátých let jihokorejským diktátorem a prezidentem Pak Čong-huiem se soustředil na šest klíčových oborů: ocelářství a hutnictví neželezných kovů, lodní průmysl, petrochemii, strojírenství a elektroniku. Pro ně však neměla země ani rudu, ani uhlí, ani ropu a všechny byly kapitálově a dovozně náročné.
Kdekdo ze západních expertů na ekonomický rozvoj ve třetím světě si ťukal na čelo, doporučovali soustředit se na lehký průmysl využívající levnou pracovní sílu, ale Jihokorejci měli svoji hlavu a přes moře viděli Japonsko, které šlo touhle cestou už hezkých pár let a vycházelo mu to famózně.
Jak v Japonsku, tak v Jižní Koreji hrají vztahy s USA obrovskou roli, v obou případech nejsou jednoduché, ale Američané tehdy dělali úplně jinou geopolitiku než dnes, přiměli obě země k „normalizaci vztahů“ v roce 1965 a později za Nixona k tomu, aby Japonci uznali, že národní bezpečnost Jižní Koreje je v japonském zájmu.
Vztahy Jihokorejců k Japonsku jsou dodnes velmi komplikované, takže povolit vstup japonského kapitálu přes přímé investice vůbec nepřicházelo do úvahy, nicméně Jižní Korea si od japonské exportní banky půjčila na ocelářství hodně peněz a čerpala i technickou pomoc od Nippon Steel. Vznikl ocelářský podnik POSCO (Pohang Iron and Steel Company), který zanedlouho sloužil jako etalon toho, jak má integrovaný ocelářský podnik vypadat.
Benchmarkem jihokorejských „čebolů“ se stal úspěch nikoli na domácím poli, ale ve světě, prostřednictvím exportu a posléze investiční expanze. Spolu s podporou vzdělávání, kulturně v regionu silně zakotvenou, a s usilovným přebíráním know-how a vlastním technologickým rozvojem, včetně masivních investic do vědy a výzkumu, to byly zásadní rozdíly oproti jiným rozvojovým zemím, třeba Latinské Americe, kde předpoklady států jako Brazílie nebo Argentina byly pro rychlý ekonomický rozvoj nepoměrně větší. Východní Asie si všechno musela odpracovat, což platilo zejména pro surovinově chudé země jako Jižní Korea či Tchaj-wan, kde neexistovala renta plynoucí z využívání bohatých přírodních zdrojů.
Vžil se pro to termín „asijský hospodářský zázrak“, zcela oprávněně, protože třeba Jižní Korea od druhé půlky šedesátých let po celé čtvrtstoletí sázela průměrná tempa růstu kolem deseti procent ročně.
V případě Jižní Koreje se stal milníkem přechod k pluralitní demokracii koncem osmdesátých let a „coming of age“ symbolizované letní olympiádou v Soulu v roce 1988. Jihokorejci v následujících letech slavnostně „graduovali“ ze Světové banky a staly se členy OECD, aby je v roce 1997 tvrdě zasáhla asijská krize, která ovšem poznamenala i Česko.
To nás trochu spojuje, protože obě země byly nuceny upravit svoji hospodářskou politiku, mimo jiné opustit politiku fixního kurzu, který vedl přes reálnou apreciaci k neúnosným schodkům běžného účtu platební bilance a zranitelnosti vůči odlivu krátkodobého zahraničního kapitálu. Jihokorejci, kteří si velice zakládali na svých hospodářských úspěších, těžce nesli záchranné balíčky včetně mnohamiliardových půjček od mezinárodních finančních institucí. Podmínkou čerpání bylo mimo jiné rozplétání finančních a majetkových propletenců tamních konglomerátů, přičemž ten nejvíce zadlužený – Daewoo – to nepřežil. Ostatní společnosti z krize vyšly spíše posíleny: dneska takový Samsung kope první elektronickou ligu a dobrých firem má Jižní Korea hodně.
Tenhle historický exkurz má smysl pro pochopení ohromné vůle, ambice a jisté „zaťatosti“ v dobrém slova smyslu, jíž se Jihokorejci v podnikání vyznačují doteď.
Když se podíváte na ekonomický vývoj v posledních desetiletích, tak měřeno HDP v běžných dolarech na hlavu není Česko ani zdaleka „loser“. V podstatě je „papírově“ podle tohohle ukazatele stejně bohaté jako Japonsko, ale i Jižní Korea, přičemž před 40 lety by to asi nikoho v případě Japonska ve srovnání s Českem nenapadlo.
HDP je ovšem pro tato srovnání nevhodný ukazatel, protože jakmile přejdeme na hrubý národní důchod na obyvatele v běžných dolarech (27 110 dolarů, čísla za rok 2023), jsme rázem nepoměrně chudší než Japonci (39 030 dolarů), ale i Jihokorejci (35 490 dolarů). V čem je rozdíl? V národním kapitálu, který se sice v Česku rozvíjí, ale má desítky let zpoždění i za Jižní Koreou. Navíc, nikdy nevstoupíme do stejné řeky. Všechno bude jinak, a mám obavy, že nám bude chybět ten jihokorejský drajv.