Socialismus jako značka sice zkrachoval, ale jeho obsah se prodává dál – jen pod jiným názvem. Líbivý koncept „sociální spravedlnosti“ se stal trojským koněm, skrze nějž se staré kolektivistické recepty drží při životě. Pokud si nedáme pozor, vzkřísíme zdánlivě mrtvou ideologii dřív, než si uvědomíme, že jsme vlastní svobodu vyměnili za fata morgánu státního blahobytu.

Máločemu učí historie přesvědčivěji než tomu, že společnost pravidelně přivádějí ke zkáze upřímně míněné a chvályhodné záměry. Ve snaze „páchat dobro“ nejsou sociální inženýři spokojeni, dokud není společnost plně přizpůsobena jejich představám. Zářnými příklady jsou jakobínský teror za Velké francouzské revoluce, při kterém neústupný důraz na veskrze ctnostné hodnoty vedl k masovým popravám, útlaku a krvavé diktatuře, nebo celé dějiny socialistického hnutí, jež lze shrnout citátem předního bolševického revolucionáře Lva Trockého: „V zemi, kde je jediným zaměstnavatelem stát, znamená opozice jistou smrt pomalým vyhladověním.“

Jedním z takových ideálů je i „sociální“ nebo též „distributivní spravedlnost“. Máloco imponuje samozvaným idealistům tolik jako představa, že by mělo být kritériím spravedlnosti podřízeno také odměňování na trzích. Sociální spravedlnost však zdaleka není pouhým abstraktním konceptem společenských vědců, ale zákeřnou, a proto stále aktivní politickou zbraní. Nejenže Organizace spojených národů v roce 2007 vyhlásila 20. únor Světovým dnem sociální spravedlnosti, ale tento koncept se stal například v předvolební kampani před dvěma lety explicitním politickým cílem pozdějšího britského premiéra Keira Starmera nebo indické opoziční strany Kongres.

Za nejpřesvědčivějšího kritika socialismu platí rakouský ekonom a filozof Friedrich Hayek, který zasvětil závěr svého života upozorňování na latentní hrozby skrývající se za ideálem sociální spravedlnosti. Pro svobodný svět je podle něj na tomto konceptu nejnebezpečnější právě jeho přitažlivost.

Fata morgána sociální spravedlnosti

Stejně jako u svobody také u spravedlnosti platí, že ji lze smysluplně definovat pouze jako společenský koncept vycházející z jednání lidí v rámci společnosti. Určitý stav věcí je možné označit za spravedlivý, či nespravedlivý pouze do té míry, do jaké míry je za něj přímo odpovědná nějaká osoba, která jej způsobila svým vlastním počínáním. Tomu, co není produktem lidské vůle, a za co tedy žádný člověk neodpovídá, proto nelze přiřadit morální hodnoty jako ctnost, rozum nebo spravedlnost. Proto je nesmyslné přisuzovat tržním cenám, ziskům či distribuci příjmů vlastnost (ne)spravedlnosti. Za odměňováním na trzích totiž stojí neosobní mechanismus, nikoli vědomé lidské rozhodování.

K závěru, že tržním cenám nelze přisoudit žádnou vlastnost odkazující se na morální koncepty, a tedy že ceny nemohou být ani spravedlivými, ani nespravedlivými, dospěl již na začátku 20. století anglický historik Robin Collingwood. „Spravedlivá cena, spravedlivá mzda, spravedlivá úroková míra,” píše Collingwood, „jsou rozporuplnými termíny.“ Člověk může leda říci, že správná cena je každá, za niž se na trhu statky prodávají. Jedinou validní otázkou morálky pak je, zda by mělo být vůbec legální některé statky prodávat.

Je třeba mít vždy na paměti, že to jsou pouze jednotlivci, kdo jednají. Podle ekonoma Ludwiga von Misese nemohou jednat společnost, stát ani jiné skupiny. A jelikož za spravedlivé lze označit pouze individuální jednání, výsledek komplexních společenských procesů nemůže být ani spravedlivý, ani nespravedlivý. Postavení jednotlivců či jejich materiální zabezpečení proto nemá se spravedlností co do činění.

Odměňování podle zásluh

Argumenty pro sociální neboli distributivní spravedlnost jsou mnohdy předkládány v souvislosti s tolik haněným nesouladem mezi tržním oceněním něčí práce a subjektivně vnímanou společenskou „prospěšností“ takové činnosti. Jak si všiml Hayek, „je pravda, že si některých činností často vážíme jinak, než jak je oceňuje trh; a tento pocit pak vyjadřujeme tím, že rozhořčeně hovoříme o jejich nespravedlnosti“.

Aby však bylo možné určit něčí zásluhy, je nezbytné plně se obeznámit s jeho schopnostmi, dovednostmi, pocity a všemi dalšími faktory, jež mohou řídit jeho počínání. Hayek dochází k pozoruhodnému závěru, že „schopnost skutečně posoudit zásluhy závisí na přítomnosti přesně těch podmínek, jejichž obecná nepřítomnost je hlavním argumentem pro svobodu“. Pokud žádný člověk nemá dostatek znalostí, aby řídil veškeré lidské jednání, pak také neexistuje nikdo, kdo by všechna úsilí dokázal spravedlivě odměňovat podle zásluh, dodává Hayek.

Je nemožné rozumně určit něčí zásluhy, pokud tomuto člověku nemá být zcela odepřena jeho svoboda. Ta totiž v prvé řadě umožňuje člověku na jeho cestě do neznáma využívat jeho specifických a výlučných znalostí. Svobody si ceníme proto, že je-li lidem dopřána, budou zpravidla sloužit potřebám nejen svým, ale i druhých lépe, než když jsou někým donuceni.

„Záslužnými“ však nejsou výsledky jednání jako takové, ale spíše úsilí napřené pro jejich dosažení. Je nepochybně mnoho případů, kdy člověk něčeho dosáhne bezděčně, tedy jen díky náramnému štěstí, a proto takový úspěch není příliš jeho zásluhou. Naproti tomu mnohé „záslužné“ snahy se ukážou být fatálním selháním. Zásluhy proto nejsou záležitostí jakéhosi objektivního a jednoznačně měřitelného výsledku jednání, ale spíše subjektivního posouzení vynaloženého úsilí. V praxi proto můžeme hodnotit jen výsledek jednání, a nikoli vynaložené úsilí.

Sociální spravedlnost trojským koněm totalitarismu

Hayek varuje, že „jakmile odměny, které může jednotlivec očekávat, přestanou být vhodným ukazatelem toho, jak směrovat své úsilí tam, kde je nejvíce potřeba,“ tyto odměny „ztrácejí svou řídící funkci, kterou mají v tržním řádu, a jsou odkázány na to být nahrazeny příkazy řídící autority“. Hayek kritizuje uplatnění konceptu distributivní spravedlnosti v rámci tržního systému, jenž podle něj musí být zničen. Uznává však, že státu určitá, byť minimální role přísluší. Právě v odvětvích, která jsou jeho monopolem, jako je veřejné školství a zdravotnictví, může být nevyhnutelné, aby odměny byly určovány vnímanými zásluhami, jakkoli špatné vodítko to může být.

Pokud by ale jakýmsi domnělým „zásluhám“ odpovídala odměna i v tržní části ekonomiky, ztratil by člověk vodítko k posouzení, zda se jeho úsilí vyplatí. Přišel by o představu, jakou hodnotu má jeho úsilí pro druhé. V takovém případě by za něj někdo jiný musel rozhodnout, co má dělat a jakou odměnu má za své úsilí dostat.

Právě z tohoto důvodu Hayek tvrdí, že líbivý koncept „sociální spravedlnosti“ posloužil jako trojský kůň, jímž zejména ve 20. století pronikl totalitarismus. Koncept distributivní spravedlnosti je neslučitelný se svobodou, protože předpokládá společnost, v níž něčí mínění ohledně zásluh jiných určuje nejen jejich mzdu, ale též rozhoduje o tom, na jaké pozici by měli být a jak by ji měli vykonávat. Charakteristickým rysem svobodné společnosti je naopak to, že jedinec je odměňován nikoli podle mínění, jež mají ostatní lidé ohledně zásluh jeho činů, ale podle hodnoty, kterou lidé prostřednictvím trhu přiřazují výsledkům jeho úsilí.

Hayek proto dochází k závěru, že „společnost, v níž by postavení jednotlivců odpovídalo lidským představám o morálních zásluhách, by byla přesným opakem svobodné společnosti“. Ve společnosti, ve které by lidé byli odměňováni za vykonanou povinnost místo za úspěch, by byl jednotlivec zbaven odpovědnosti a rizik svých rozhodnutí. Jinými slovy, představa, že by to měly být zásluhy jedinců, jež by měly rozhodovat o jejich odměně, předpokládá existenci jakési „vševědoucí“ autority, která tyto zásluhy měří, na jejich základě pak odměny rozděluje a také ukládá jedincům úkoly, za jejichž splnění budou odměněni. Takováto autorita však bude vždy neefektivní a dříve či později povede ke společenskému útlaku.

Konec svobody

Měl-li by princip sociální spravedlnosti být uplatněn na všechny lidské záležitosti, brzy by nezbyl ani ten nejmenší prostor pro individuální svobodu. Ti, kdo se sociální spravedlnosti domáhají, by považovali za naplnění tohoto ideálu pouze takový stav, kde by byla takto organizována celá společnost. Hayek to v jedné své přednášce uzavřel následujícími slovy: „Vláda, která začne kontrolovat ceny, aby naplnila populární představy o spravedlnosti, bude nevyhnutelně – krok za krokem – vedena ke kontrole všech cen; a protože to musí zničit fungování trhu, povede to k centrálnímu řízení ekonomiky.“ Sociální spravedlnost proto není ničím jiným než socialismem v přestrojení.

Cíle socialismu lze uskutečnit pouze metodami, s nimiž by většina socialistů nesouhlasila. Totéž platí o sociální spravedlnosti. I přesvědčení socialisté, jako například největší britský filozof Bertrand Russell, byli nuceni opustit víru v toto společenské zřízení, když byli konfrontováni s jeho reálnými důsledky zejména v Rusku. Jeho socialistický experiment byl pro ně ohromným zklamáním.

Podle Hayeka došlo u většiny socialistů k tomuto „vystřízlivění“ ze tří důvodů. Za prvé, začalo být nepopiratelné, že socialistický systém není více, ale podstatně méně ekonomicky efektivní než tržní systém. Za druhé, ačkoli socialismus sliboval sociální spravedlnost, v praxi znamenal vnucenou nerovnost. A konečně za třetí, namísto větší svobody přinesl socialismus zrod nového despotismu. Kdyby si byli socialisté těchto důsledků vědomi, jen pramálo z nich by se těchto ideálů stále drželo. Ačkoli tato deziluze vedla k příklonu lidí s podobným smýšlením „sociální spravedlnosti“, jakékoli zřízení založené na tomto náhradním principu by mělo vesměs totožné důsledky jako socialismus.

Nelze popřít, že část společnosti by uvítala, kdyby se mohla zbavit břímě odpovědnosti, a to i za cenu menší svobody a celkového bohatství společnosti. To ostatně vysvětluje také určitou nostalgii zhruba třetiny Čechů za minulým režimem. Být svobodný totiž současně znamená nést odpovědnost za vlastní jednání a čelit často trýznivým ekonomickým starostem.

Svoboda však není pouhou otázkou efektivity. Je to podmínka lidského rozvoje a hlavní zdroj většiny našich morálních hodnot. Pohodlí, jež by z jejího obětování vyplývalo, je jen zdánlivé a dočasné. Sociální spravedlnost by v konečném důsledku znamenala vnucenou poslušnost, která by se lidem brzy začala protivit. Jakýkoli jejich odpor by však byl potlačen vládou, jež by mezitím získala rozsáhlé donucovací pravomoci, aby onoho na první pohled tak bohulibého cíle dosáhla.