Ten povzdech slýchám nebo čtu celkem často – dnešní mladí lidé prý nechtějí pracovat. Co je však na něm pravdy? 

Nechci poslouchat historky o tom, jak někdo v sedmnácti tahal bedny a ještě byl rád, že si mohl přivydělat. Nechci poslouchat ani to, že dnešní mladí jsou zkažení smartphony, Instagramem, posedlí plyšákem labubu a prémiovým čajem matcha. Raději bych chtěl posoudit čísla, která něco vypovídají o tom, jestli se práce vyplatí. 

Kdo má pocit, že dřív se pracovalo poctivě a víc, měl by se podívat na data o evropském trhu práce. Pracovní doba se snižuje, ale pomalu, ne skokově. Evropské ekonomiky dlouhodobě bohatnou hlavně díky vyšší produktivitě, tedy kvůli vyšší hodnotě vytvořené v jedné hodině práce, ne v důsledku nekonečného protahování směn.

Historický trend

Eurostat uvádí, že lidé ve věku 20–64 let v Evropské unii odpracovali v roce 2024 v průměru 36 hodin týdně, zatímco v roce 2014 to bylo 37 hodin týdně. To zrovna nesvědčí o propadu pracovní morálky.

Ještě zajímavější je pohled na delší časové osy. Historické řady projektu Our World in Data ukazují, že v raně industrializovaných zemích v 19. století činil běžný roční objem práce jednoho člověka přes tři tisíce hodin. Do konce 20. století se toto číslo v Evropě snížilo zhruba na polovinu. Méně hodin strávených v práci tak není nešvarem generace Z, ale výsledkem dlouhého civilizačního trendu, který se táhne napříč státy i dekádami. 

K poklesu odpracovaných hodin nedošlo tím, že by lidé kolektivně zlenivěli. Vzniklo to změnou hodnoty jedné odpracované hodiny. Dobře je to vidět na růstu produktivity práce v USA, již znázorňuje graf z dat pobočky americké centrální banky v Saint Louis. Ukazatel měří výstup na jednu odpracovanou hodinu v indexu, který má základ v roce 2017. To znamená, že hodnota 116 v druhém čtvrtletí 2025 představuje přibližně o 16 procent vyšší produktivitu než průměr v roce 2017. Stejná řada zároveň ukazuje, že v roce 1947 byl index kolem hodnoty 22, takže produktivita v nefarmářském podnikatelském sektoru se za několik poválečných dekád posunula o celé řády.

Když tedy někdo vypráví historku o tom, že mladí nechtějí pracovat, přehlíží jeden důležitý fakt: lidé se od nepaměti snaží usnadnit si život. Ostatně právě to vedlo k vynálezům téměř všeho, co v moderním světě užíváme. Je pouze otázkou, jakým tempem tento trend s nástupem umělé inteligence ještě zrychlí. 

Nedosažitelné bydlení

Pověra o líných mladých lidech se objevuje pokaždé, když zástupci nové generace začnou tvrdě vyjednávat o svých platech a pracovních podmínkách. Životní náklady totiž rostou rychleji než mzdy. Nyní je to zřejmé hlavně na cenách bydlení, nájem či hypotéka ukusují větší část příjmu než dřív. Na druhou stranu je řada věcí, které byly dříve považovány za luxus a v současnosti jsou dostupnější než v minulosti. Starším generacím to pak může připadat jako rozmazlenost, když vidí u mladých třeba nový telefon. A tak se omílají dva paralelní mýty, jeden o líných mladých a druhý o mladých, kteří utrácejí za nesmysly, místo toho, aby spořili na vlastní bydlení... 

Velký sen o tom, že pilná práce automaticky přinese možnost koupit si vlastní byt a zařídit si životní jistoty, se přitom rozpadl. Dobře to ilustruje studie harvardského Joint Center for Housing Studies, která sice ilustruje situaci ve Spojených státech, ale mnohé z ní platí i pro další vyspělé země. Studie vypovídá o rychlém růstu mediánové ceny rodinného domu a příjmu potřebného na běžnou splátku v posledních letech. Pro řadu mladých Američanů je východiskem spolubydlení, návrat k rodičům nebo dlouhé dojíždění. Podobně se nůžky rozevírají také v Evropě, kde Česko patří mezi země s extrémně rychlým růstem ceny bydlení. 

Před pěti lety navíc přišla pandemie, jež přepsala pracovní rytmus a udělala z domova běžné pracoviště. Část mladých lidí tak začínala kariéru u kuchyňského stolu ve sdíleném bytě, bez obvyklého zaškolení v kanceláři. Nyní přichází další výzva – rozmach umělé inteligence, který podle studií dopadá nejvíc na juniorní pozice.

Dnešní mladí lidé nejsou „slabší materiál“. Vyrostli ovšem v realitě, kde jistoty vypadaly pevně jen do chvíle, než přišla finanční krize, pandemie a šok v podobě rychle rostoucích cen. Loajalita se od nich často očekává okamžitě, ale zvýšení mzdy přichází až po dlouhém čekání. Nikdo se proto nemůže divit, že někteří mladí nyní působí jako málo ambiciózní a častěji volí spíš opatrnější a udržitelnější cestu.