Uplynulý rok byl v mezinárodní politice ve znamení návratu Donalda Trumpa do Bílého domu a rázného prosazování doktríny „America First“ (Amerika na prvním místě). Od dob studené války se žádný jiný prezident Spojených států nepokusil tak radikálně změnit světový řád a roli USA v něm. Trump bude chtít udávat tón i nadále, jeho vliv ale mohou v nadcházejícím roce oslabit rány, které prezident možná utrží na domácím poli.

Pod Trumpovým vedením se Spojené státy zřekly postavení „světového policajta“ a šiřitele demokracie a zaměřují se na ochranu vlastních zájmů s důrazem na západní polokouli. Kdo by si na přelomu tisíciletí představil, že si USA budou brousit zuby na Grónsko na úkor vztahů se spojeneckým Dánskem?

Evropané se nyní musejí popasovat s tím, že se Washington otočil zády k více než 70 let trvajícímu transatlantickému spojenectví a upřednostňuje stabilní vztahy s Ruskem. A to přesto, že se zatím bezúspěšně snaží přimět režim Vladimira Putina k zastavení války na Ukrajině. Za úhlavního mocenského a ekonomického soupeře Ameriky Trump považuje Čínu, se kterou má i po odvrácení ostré celní války napjaté obchodní vztahy a snaží se proti ní zajistit převahu v nejvyspělejších technologiích pro umělou inteligenci (AI).

S Trumpem a jeho politikou budou do značné míry spjaté rovněž hlavní letošní události na mezinárodním poli. Ke stěžejním otázkám určitě patří tyto:

Podaří se Spojeným státům po čtyřech letech bojů zprostředkovat mír na Ukrajině, nebo se naopak zvýší riziko, že se Rusko dostane do přímého konfliktu s některou členskou zemí NATO? 

Bude Evropa schopná náležitě zareagovat na fakt, že se už nemůže s jistotou spoléhat na vojenskou pomoc USA? 

Jak se vyvine poměřování sil mezi Washingtonem a Pekingem a odváží se Čína napadnout Tchaj-wan i za cenu střetu s Američany? 

Relevantní jsou samozřejmě také další neznámé, například zda se podaří udržet klid zbraní na Blízkém východě po loňském příměří v Gaze a jestli nevzplanou další boje mezi Íránem a Izraelem, případně i Spojenými státy, které se loni v létě pokusily zdecimovat zařízení jaderného programu Teheránu. Trump rovněž nejspíš rozhodne o budoucnosti autoritářského režimu venezuelského vládce Nicoláse Madura, jemuž se snaží omezit příjmy z ropy zábory tankerů. 

V neposlední řadě je otázkou, zda si americký prezident na mezinárodním poli udrží dosavadní silnou pozici. Na podzim mu hrozí ztráta republikánské většiny v Kongresu, ještě předtím prohra v prestižním sporu o cla před Nejvyšším soudem nebo další odhalení ve spisech o sexuálním delikventovi Jeffreym Epsteinovi. 

Těžký úděl mírotvůrce

Trump chce být uznávaný jako mírotvůrce, ideálně i získat Nobelovu cenu za mír. Loni se mu sice podařilo zprostředkovat příměří mezi Izraelem a palestinským teroristickým hnutím Hamás a přispěl k ukončení několika dalších konfliktů na různých kontinentech, stále však nedokázal splnit nejtěžší úkol – přesvědčit Rusko a Ukrajinu k zastavení války, která trvá od února 2022 a vyžádala si už statisíce obětí. 

Po Vánocích se zdálo, že se konec války přiblížil. Trump po jednáních s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským a telefonátu s Putinem prohlásil, že dohoda na dlouze a složitě projednávaném mírovém plánu je z 95 procent hotová. Nadějná očekávání však zchladilo úterní prohlášení Kremlu, že přitvrdí svoji vyjednávací pozici kvůli údajnému ukrajinskému dronovému útoku na rezidenci ruského prezidenta. 

Není tajemstvím, že hlavním sporným bodem dohody je budoucnost ukrajinských území, které Rusko během války okupovalo nebo si je nárokuje. Zatímco Kreml už před lety čtyři obsazené regiony fakticky anektoval, Kyjev se jich odmítá vzdát. Souhlas s jejich postoupením by byl pro Zelenského politickou sebevraždou, a to zvlášť v době, kdy se snaží získat zpět pošramocenou důvěru po korupčních skandálech, jež zasáhly jeho vládu a bezprostřední okolí. 

Trumpovi vyjednavači Steve Witkoff a Jared Kushner jsou byznysmeni, kteří doufají, že Rusy přesvědčí nabídkou ekonomické spolupráce a dojednají americkým firmám nové příležitosti na ruském trhu. Podle znalců ruských poměrů jsou však jejich představy přehnané a naivní. „Obecná nevraživost Ruska vůči Západu bude přetrvávat, dokud bude Putin v Kremlu, a pravděpodobně i déle. Není moudré předpokládat, že se před západními společnostmi najednou rozprostře červený koberec,“ řekl pro The Wall Street Journal Charles Hecker, analytik, který strávil v Rusku desítky let a je autorem oceňované knihy Zero Sum o mezinárodním byznysu v této zemi.

Evropa bez krytí 

Někteří experti už v předstihu upozorňovali, že s Trumpovým návratem do Bílého domu skončí Pax Americana, éra trvající od konce druhé světové války, kdy Spojené státy coby nesporný lídr svobodného světa považovaly spojenecké vztahy s Evropou za ústřední téma zahraniční politiky. Trumpovy hrozby vysokých cel s cílem prosadit výhodnější obchodní podmínky, nevybíravá kritika evropské regulace technologických firem a nová Národní bezpečnostní strategie Washingtonu postupně utvrzovaly politiky starého kontinentu, že pevná vazba na nejsilnější mocnost opravdu slábne a že se v případě střetu s Ruskem musejí spolehnout sami na sebe a své zbraně.

Podle bývalého amerického velvyslance při NATO Iva Daaldera, který nyní působí na Harvardově univerzitě, si Evropané v uplynulém roce postupně prošli pěti fázemi postojů, jimiž se vyrovnávali s koncem pevného transatlantického spojenectví – popíráním, hněvem, smlouváním, depresí a nakonec přijetím. Otázkou pro rok 2026 je, zda mají evropští lídři „vůli a sílu proměnit toto přijetí v konkrétní činy“, napsal Daalder v nedávném článku pro zpravodajský web Politico.

Jedním z evropských politiků, kteří ztrátu jistoty v USA otevřeně pojmenovali, byl německý kancléř Friedrich Merz. „Američané teď velmi, velmi tvrdě prosazují své vlastní zájmy. A to může znamenat jen jedno: že i my nyní musíme prosazovat své vlastní zájmy,“ prohlásil v první polovině prosince. V předtočeném novoročním projevu se potom Merz snažil Němce povzbudit slovy, že nejsou „pěšáky supervelmocí“, a zdůraznil, že spolková vláda musí pro udržení svobody a bezpečnosti zvýšit schopnost odstrašit Rusko od případné agrese. 

Pod Trumpovým tlakem se spojenci v NATO před půlrokem na summitu v Haagu zavázali, že své obranné výdaje zvýší na pět procent HDP. Některé státy, například Španělsko, se však tímto cílem nechtějí řídit. Závazek zpochybnil ještě před říjnovými parlamentními volbami také staronový český premiér Andrej Babiš, jehož koalice se zároveň mnohem vlažněji staví k pomoci Ukrajině než předchozí kabinet Petra Fialy. Amerického prezidenta, který označuje evropské země za dekadentní a komplikující jeho mírové úsilí, však tyto signály rozčilují a oživují spekulace o dalším snižování početních stavů amerických vojsk v Evropě. 

Kdy Čína zaútočí na Tchaj-wan

Jeden z důvodů, proč Trump usiluje o co nejrychlejší ukončení války na Ukrajině a přechod k udržování „strategické stability“ s Ruskem (výraz z nové bezpečnostní strategie USA), je zaměření na hlavního ekonomického i politického soupeře, Čínu. Američané se snaží co nejvíce snížit závislost na čínských dodavatelských řetězcích a vzácných minerálech, které jsou nepostradatelné pro různá odvětví včetně výroby moderních zbraní. Dosavadní složitá vyjednávání o dohodách o clech a přístupu ke kritickým minerálům napovídají, že vztahy mezi Washingtonem a Pekingem budou složité – ať už se jedná o dotažení nových obchodních smluv nebo o vývoz nejmodernějších amerických čipů pro umělou inteligenci, jejíž vývoj se stal hlavním kolbištěm mezi oběma velmocemi.     

Nemusí však zůstat jen u ekonomického soupeření. Už od napadení Ukrajiny se spekuluje o tom, zda agresivní výpad Ruska bude inspirovat Číňany k válečné akci proti Tchaj-wanu, jehož suverenita závisí na zárukách Američanů, zatímco si ostrov stále nárokuje komunistická vláda v Pekingu. Napětí kolem Tchaj-wanu se vyostřilo právě před koncem roku. Když Trumpova administrativa v prosinci oznámila zbrojní kontrakty pro vládu v Tchaj-peji v rekordním objemu 11,1 miliardy dolarů (229 miliard korun), zahájila Čína v okolí ostrova dosud nejrozsáhlejší vojenské manévry, které označila za „přísné varování“ Tchaj-wanu.

Zpravodajský web Axios po začátku cvičení připomněl, že američtí bezpečnostní analytici pracují s prognózou, že se Čína odhodlá k vojenskému útoku na ostrov do roku 2027. USA však podle odborníků pokulhávají v přípravě. Zbrojaři nedokážou včas uspokojovat rostoucí poptávku, Tchaj-wan se tak například do konce letošního roku nedočká všech slíbených stíhaček F-16. V rané fázi je také stavba většiny nových letišť, přístavů a základen v Pacifiku, které Spojené státy začaly kvůli potenciálnímu střetu s Čínou budovat. 

Vyhlídka mocenské eroze

Suverénní vítězství v předloňských prezidentských volbách a republikánská většina v obou komorách Kongresu Trumpovi umožnily, aby se během druhého mandátu pustil do prosazování své agendy s mnohem větší vervou než napoprvé v roce 2017. Podle kritiků překračoval psané i nepsané limity, ať už šlo o uvalování cel s odkazem na nouzový stav, nasazování armádních složek proti nelegálním přistěhovalcům nebo slovní útoky směrované na šéfa centrální banky kvůli jeho neochotě snižovat úrokové sazby.

V nadcházejícím roce ale prezident může opakovaně narazit. Loni už ve dvou instancích prohrál soud o oprávněnost vyhlásit velkou část cel a před definitivním rozhodnutím Nejvyššího soudu, jež by mělo padnout nejpozději do června, mu sázkové kanceláře nedávají velké šance. Trump a jeho ekonomičtí ministři sice opakovaně ujišťovali, že při nepříznivém rozsudku by administrativa zrušené tarify zavedla znovu jinou právní cestou, v minulosti nicméně varovali před „katastrofou“ a ohrožením federálních příjmů v řádu stovek miliard dolarů.

Největší politickou zkouškou však pro Trumpa budou listopadové „midterms“ – průběžné volby, při kterých Američané vyberou celou Sněmovnu reprezentantů a zhruba třetinu členů Senátu. Loňské úspěchy demokratů v regionálních volbách naznačily, že republikáni mohou o většinu v Kongresu přijít. Tím by se prezidentovi do značné míry zkomplikovalo prosazování jeho agendy, protože by musel při vyjednáváních dělat kompromisy. 

Loňské porážky republikánských kandidátů a průzkumy veřejného mínění napovídají, že velká část Američanů není spokojena s výsledky prezidentovy ekonomické politiky a vadí jim hlavně vysoké ceny. Trump a jeho tým se sice snaží lidi přesvědčit, že za drahotu může ještě předchozí šéf Bílého domu Joe Biden, a s využitím příznivých statistik zdůrazňují, že se blýská na lepší časy, někteří republikáni se ale ve snaze o zvolení začínají od prezidenta odpoutávat. S blížícími se volbami tento trend podle analytiků oslovených agenturou Reuters dál zesílí. 

Trump přitom nemůže spoléhat na přílišnou loajalitu republikánů ani v případě, že pro ně „midterms“ dopadnou úspěšně. Vzhledem k tomu, že v příštích prezidentských volbách už nemůže kandidovat (a nejspíš se o to ani nepokusí), pozornost veřejnosti a médií se bude čím dál více upínat k příštím uchazečům. U demokratů se jako nejsilnější zatím rýsuje kalifornský guvernér a Trumpův tvrdý oponent Gavin Newsom, zatímco u republikánů má ke kandidatuře nejvíc našlápnuto viceprezident J. D. Vance.

Současnému prezidentovi mohou uškodit také další odhalení o jeho někdejších stycích s finančníkem a sexuálním predátorem Epsteinem. K odtajnění dokumentů z jeho vyšetřování Trump svolil až po tlaku ze své vlastní strany a hnutí MAGA (Make America Great Again). Ačkoli ministerstvo spravedlnosti je veřejností kritizováno, že část podkladů nezveřejňuje a nepostupuje transparentně, některé informace o někdejších úzkých stycích obou mužů prosákly na veřejnost před koncem roku – například o častějším cestování Trumpa v Epsteinově soukromém tryskáči v devadesátých letech.