Trumpův Big Deal, nebo nový světový řád?
Už i ti sofistikovanější a úměrnější ministři Trumpova kabinetu mluví o tom, že se tady nehraje o nic menšího než o změnu světového obchodu. Šéf diplomacie Marco Rubio a ministr financí Scott Bessent poskytli v posledních dnech několik rozhovorů, kde otevřeně přiznávají, že takový reset je ambicí současné americké administrativy. Přesněji řečeno, ambicí je navrácení výroby zpátky do Ameriky. „Jsme největší trh na světě a jedinou věcí, kterou vyvážíme, jsou služby. To musí skončit,“ řekl Rubio v rozhovoru pro Fox News. „Potřebujeme se vrátit zpátky do časů, kdy jsme byli zemí, která věci vyráběla. A proto, abychom to mohli udělat, potřebujeme reset řádu globálního obchodu.“ Scott Bessent v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem na síti X rovnou říká, že Čína a Evropská unie těch výrobků vyvážejí příliš mnoho. Jsou to podle něj příliš exportní ekonomiky. Odvolává se na ekonomickou historii, která – jak říká – ukazuje, že taková nerovnováha je neudržitelná.
Takže teď jasně víme, o co skutečně jde, co je cílem. Návrat výroby do Ameriky. Otázka teď zní, jaká k tomu podle Trumpa a jeho lidí vede cesta. Jsou skutečně brutální cla, ohlášená při show v Růžové zahradě Bílého domu, jen začátkem vyjednávání? Vyjednávání, na jehož konci by mělo být snížení cel pro americké firmy, které čelí v řadě zemí, včetně Evropské unie, vyšším clům než evropské firmy v Americe? Nebo je cílem skutečně tvrdé oplocení Ameriky vysokými cly, aby se do země vůbec nevyplatilo vyvážet? Je cílem, aby ten, kdo chce na největším trhu světa být, prostě neměl jinou možnost než v Americe vyrábět?
Izraelský test
Příští dny podle vyjednávání ukážou, který scénář platí. Už dnes bude první test. Do Washingtonu přijíždí izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Izrael ještě před uvalením amerických cel zrušil veškerá cla na zboží ze Spojených států. I on měl předtím na americké zboží vyšší cla než Amerika na to izraelské. A Washington má také s Izraelem obchodní deficit, byť malý (loni 7,5 miliardy dolarů).
Vrátit výrobu do Ameriky vůbec nebude snadné. Díky své síle, ekonomické a technologické vyspělosti a vysoké produktivitě práce mají Spojené státy jedny z nejvyšších platů na světě. Průměrný hrubý plat tam dosahuje 6 704 dolarů měsíčně (154 192 korun). Vyšší příjmy už mají jen Švýcaři, Norové, Lucemburčané. Žádná z těchto zemí není výrobní ekonomikou. Pro srovnání: v Německu dosahuje průměrný plat 4 567 dolarů (105 041 korun). Američané jsou o více než polovinu dražší než Němci. Jižní Korea, s níž má Amerika obrovské obchodní deficity, má průměrný plat 2 957 dolarů a Japonsko 3 279 dolarů. Američan je v průměru více než dvakrát dražší než Korejec nebo Japonec. V sousedním Mexiku je průměrný plat necelý tisíc dolarů měsíčně, tedy šestkrát nižší. V Kanadě je zhruba na německé úrovni.
A tady je jedna ze základních odpovědí, proč se v Americe tak málo vyrábí: cena práce. Jen jeden z deseti Američanů pracuje ve výrobě. V Německu je to 19 procent, v Itálii 18,5 procenta, V Jižní Koreji, Číně a Japonsku podle údajů Světové banky 16,9 procenta.
Příliš bohatí na to, aby vyráběli
Amerika má proti ostatním zemím v čele s Evropou obrovské přednosti. Výrazně levnější energie, nižší daně, méně regulace. To ale v továrnách intenzivních na lidskou práci nevyváží obrovský rozdíl v platech. Donaldu Trumpovi nejde primárně o to, aby se v Americe vyrábělo, ale aby ve výrobě bylo zaměstnáno co nejvíc lidí. Těch, kteří nemají kvalifikaci ani mentální schopnosti na to, aby tu práci našli v obchodě nebo ve službách. Automatizované továrny, jako má třeba Jižní Korea, tedy nejsou řešením.
Jenže pokud mají lidé pracovat a být se svými platy spokojeni ve výrobě, musí ty platy držet krok s celkovými americkými platy. Nemohou za jinými dobře placenými obory příliš zaostávat. Takže nemohou být ani výrazně nižší než citovaný velmi vysoký průměr. Je to začarovaný kruh, který by musela kompenzovat jen skutečně brutální cla plus velmi nízké daně a levné energie, aby se celkově v Americe vyrábět vyplácelo.
To stejné platí pro vývoz amerického zboží. Bude velmi těžké ho tam vyrobit při této úrovni platů, tak aby bylo konkurenceschopné. Levné energie jsou pro Spojené státy proti Evropě i Jižní Koreji nebo Japonsku obrovskou výhodou. Ve srovnání s EU je tam elektřina pro firmy o 158 procent a plyn dokonce o 345 procent levnější. Jenže právě náklady na práci hrají u všech výrobních firem obrovskou roli. Proto firmy továrny stěhovaly pryč z Ameriky do Mexika a Kanady. Nebo z Německa do Česka, na Slovensko a do Rumunska. Proto řada amerických automobilek právě ta cenově dostupnější auta vyrábí v Mexiku.
Cena za oplocenou Ameriku
Takže základní otázka zní: jak daleko je Trump připraven zajít? Chce jen snížením cel otevřít zahraniční trhy americkým výrobcům, což by mohlo vést ke snížení cel na všech stranách? Nebo bude brutálně tlačit na návrat výroby do Ameriky za každou cenu obrovským zvýšením cel? To se nemůže nepodepsat na prudkém zvýšení cen pro Američany. I kdyby tam evropské a asijské firmy ty továrny přestěhovaly, aby se na obrovském americkém trhu udržely, bude jejich zboží pro americké zákazníky dražší než dnes.
Návrat zpět k industrializaci, o čemž mluví Marco Rubio, se nemůže obejít bez velké inflace. V Americe se při této úrovni platů a bohatství nemůže vyrábět jiné než velmi drahé zboží. Pokud tomu drahému americkému zboží chce Trump otevřít do světa cestu snížením cel a brutální návrh vysokých cel z minulého týdne je jen provokací ke snížení v ostatních zemích, je to jiný příběh. Ten naopak může pomoci všem stranám k prosperitě. Trumpův pobočník, nejbohatší muž světa Elon Musk, v neděli v rozhovoru s italským expremiérem Matteem Salvinim navrhl, aby se mezi Evropskou unií a Amerikou vytvořila zóna volného obchodu a zrušila se všechna cla. To by byl Big Deal, který by pomohl prosperitě na obou stranách. Výrobu by ale do Ameriky nevrátil.