Glosování summitu Trump –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ von der Leyenová doprovází urputná snaha označit vítěze. Všeobecně je za něj považován Donald Trump, který v mezinárodním obchodě představuje fenomén, o němž se jednou bude učit. Asi ve stejném duchu jako o konšelech z Bordeaux, kteří chtěli v zájmu rozkvětu obchodu a průmyslu dosáhnout toho, aby do města nezajížděla plánovaná železnice mezi Paříží a Madridem.

Zatížit dovoz z EU, s níž dosahujete zbožového obchodního obratu nějakých 900 miliard dolarů ročně, jednotnou sazbou 15 procent pro většinu obchodovaných položek představuje sedminásobek průměrné celní sazby před 20. lednem 2025. A to je výkon, z něhož se Frédéric Bastiat, geniální zastánce svobodného obchodu, zesnulý před 175 lety, bude obracet v hrobě nejméně stejně dlouhou dobu.

V případě supervelmoci, která nad vámi drží ochranný deštník, je nemoudré se příkladům jejího zabloudění posmívat. Zejména je dobré vyhnout se nezadržitelnému pokušení dělat hlupáka z jejího prezidenta, muže marnivého, povahy prchlivé, byť jen náznaky odporu nesnášejícího. Pokusy o jeho dovzdělání by vedly nikoli ke snížení sazeb na nulu v záchvatu asistovaného prozření, ale nejspíš k jejich zdvojnásobení.

Ostatně Donald Trump ve svém dopise adresovaném Bruselu, avizujícím reciproční sazbu 30 procent, pokud se strany do začátku srpna nedohodnou jinak, předem varoval, že jakékoli odvetné opatření bude znamenat, že Spojené státy úplně stejnou hodnotu přihodí.

Když chybí strategická autonomie, chybí i prostor pro manévrování a vyjednávací tvrdost, zvlášť když víte to, co již zmíněný Frédéric Bastiat: že odpovědět na protekcionismus stejnou mincí znamená situaci pouze zhoršit, ale tentokrát vlastní vinou. Samozřejmě že se to nelíbí, ale hrajete s tím, co máte.

S těmito kartami a protistranou bylo předem jasné, že paní Ursula bude muset zaujmout submisivní postoj, byť v disciplíně „pochlebování pádišáhovi“ zjevně nechtěla dosáhnout levelu, který si pragmaticky osvojil generální tajemník NATO Mark Rutte.

S přihlédnutím k výše uvedenému EU uhrála přijatelný výsledek. „Vlastňáka“ v podobě konfrontace s Amerikou a nasazení odvetných opatření si Unie nedala. Žijeme v době snížených očekávání, takže 15 procent je o hodně více než před rokem, ale jen půlka toho, co hrozilo.

Základní sazba platí pro většinu odvětví, tedy včetně automotivu, klíčového pro Německo, ale i Slovensko s esúvéčky od Porsche a Audi, montovanými v Bratislavě, a zprostředkovaně přes díly i pro Česko a Maďarsko. Zatím vývozci z oboru čelili sektorové sazbě, takže si oproti statu quo vlastně polepší.

Nulová cla na letadla a komponenty

Jasný vítěz na obou stranách Atlantiku je letecký průmysl, který je bezcelní, stejně jako některé chemikálie, vybraná generika, polovodičová technika, některé zemědělské produkty a kritické suroviny. Seznam nulových položek by se měl rozšiřovat, uvidíme.

Vysoké sazby u mědi (Polsko), oceli a hliníku podle všeho zůstávají, ale jejich efektivní úroveň by měl snížit systém kvót. V komuniké po ukončení jednání se Ursula von der Leyenová sice zmínila o snížení sazeb na některé výrobky dovážené z USA, zatímco Bílý dům ohlásil něco bombastičtějšího. „Tato kolosální dohoda umožní americkým farmářům, rančerům, rybářům a výrobcům zvýšit americký export, rozšířit obchodní příležitosti a pomoci snížit deficit obchodní bilance se zbožím s Evropskou unií. EU odstraní významná cla, včetně zrušení všech cel EU na americké průmyslové zboží vyvážené do EU, čímž vytvoří obrovské příležitosti pro zboží vyrobené a pěstované v Americe, aby v Evropě konkurovalo a zvítězilo.“

Za vysoká cla Amerika zaplatí o něco později, než se čekalo

Patnáctiprocentní sazba na velké množství importovaných položek se promítne do amerického celního inkasa, které už stouplo, což Donalda Trumpa a jeho tým povzbudilo. Kdyby se zvýšení celních sazeb do amerických cen promítalo rychleji, asi by byli jeho zástupci ochotnější vyjednávat o desetiprocentní sazbě, ale co už. Z významných konkurentů dostal deset procent jen málokdo, takže by se postavení exportérů z EU na americkém trhu nemělo vlivem třetích zemí a „trade diversion“ příliš zhoršit. Svoji roli sehraje také kurz dolaru vůči jednotlivým měnám, ale i to chvíli potrvá. Je velmi nepravděpodobné, že by se podařilo přenést v plném rozsahu celní zátěž na americké dovozce, i když každý exportér, který má dostatečnou tržní sílu a za jehož zboží neexistuje plnohodnotná americká náhrada, se o to pokusí.

V tuhle chvíli je opravdu velmi ošidné předpovídat, kolik evropských firem se rozhodne pro relokaci výrob do USA, což Bílý dům skromně avizoval: „EU investuje během funkčního období prezidenta Trumpa ve Spojených státech 600 miliard dolarů. Tato nová investice je doplňkem k více než 100 miliardám dolarů, které společnosti z EU již každoročně investují ve Spojených státech.“ Vyloučit to nelze, už kvůli faktoru, jenž bude u energeticky náročných oborů silnější než vliv cla a případně i dlouhodobě slabšího dolaru, a tím je násobný rozdíl v cenách energií, které jsou silným motivem relokace.

Je otázka, nakolik budou Spojené státy reálně schopny dále výrazně posílit roli exportéra energií do Evropy (Trumpových +750 miliard dolarů do roku 2028). Také bych předpokládal, že nadměrná závislost na jednom dodavateli nemusí být strategičtěji myslícím hlavám v Evropě tak úplně po chuti.

V EU bude dohoda tlačit inflaci dolů

Na rozdíl od Spojených států bude mít uzavřená dohoda pro EU protiinflační efekt, a to ještě nevíme, jaký tlak na ceny vytvoří exportéři z třetích zemí, hledající náhradu za výpadky, jež utrpí na americkém trhu. Tím by tlak na pokles cen obchodovatelného zboží ještě zesílil.

Dělat prognózy je momentálně hodně ošidné, ruku do ohně bych za žádnou z nich nedal, ale na „ušlém růstu“ v EU budou cla letos znamenat nižší desetiny procenta HDP.

V průměru končí v USA 2,9 procenta přidané hodnoty vytvořené v EU. Z hodnoty vytvořené v Německu je to přes sedm procent. To má však hodně exportu v obtížně nahraditelných, vysoce specializovaných položkách s tlustými maržemi, jejichž exportéři zkusí zvednout ceny a trh nebudou vyklízet (nenechte se zmást tragickými čísly německých automobilek). Kolem pěti procent české přidané hodnoty končící v USA se tam většinou dostává nepřímo, ale o strategii a maržích německých odběratelů toho víme hodně málo.

Dopad na český růst HDP bude letos tak dvojka či trojka za desetinnou čárkou. Za příští (celý) rok, co budou nové celní pořádky fungovat, to může být zhruba 0,5 procenta.

Jsem navíc přesvědčen, že i v tomhle případě bude mít na český růst podstatně větší vliv to, zda a nakolik si zdejší byznys a spotřebitelé osvojí „topolánkovského ducha“. Jestli se protentokrát rozhodneme se „z toho nepo*rat“ a v dějinném optimismu setrvat.