Globalizace je u konce. Americký prezident Donald Trump vyhlásil celému světu obchodní válku. Ukončil tím jednu éru charakterizovanou mimořádným růstem životní úrovně a neobyčejně mírumilovnou spoluprací mezi většinou zemí. Rozhodnutí americké administrativy jsou podložena několika ekonomickými mýty. To jim však nebrání v tom, aby měla fatální důsledky pro celý svět.

Až se jednou budou psát dějiny globalizace, datum 2. dubna 2025 v nich bude zaujímat zvláštní místo. Tímto dnem totiž nadobro skončila bezprecedentní, po desetiletí trvající éra rozšiřující se mezinárodní dělby práce, nově se otevírajících trhů a prohlubujících se obchodních vazeb. Administrativa Spojených států v tento den oznámila celému světu plošná cla na v zásadě veškerý dovoz do USA.

Základní sazba dovozních cel činí 10 procent. Na desítky zemí, s nimiž Spojené státy vykazují nejhlubší obchodní deficity, byla uvalena vyšší celní zátěž. Od 9. dubna mělo být zboží dovážené z EU zatíženo 20procentní celní sazbou, zatímco čínské 34 procenty a například švýcarské 31 procenty. Nadto byla s okamžitou platností oznámena nová cla ve výši 25 procent na veškerý dovoz automobilů do USA.

Tato rozhodnutí byla doprovázena řadou do nebe volajících absurdit. Například slavný vzorec, který jednotlivým zemím vyměřil nové celní sazby, je zcela arbitrární a nezakládá se na žádném rozumném ekonomickém základě. Vymezují se proti němu dokonce i ekonomové, na základě jejichž studií byl tento nesmyslný výpočet údajně zkonstruován. A to, že byla cla uvalena i na pusté ostrovy, na něž lidská noha nevkročila desetiletí, je jen úsměvnou, avšak současně i hořkou tečkou. 

Od radikálního Trumpova kroku uběhl sotva týden, než jej vzal do velké míry zpět. Od 9. dubna americký prezident na 90 dní nová cla pro většinu zemí pozastavil. K tomuto obratu Trumpa přiměl zejména vývoj výnosů amerických státních dluhopisů, které zaznamenaly největší třídenní skok vzhůru za více než 40 let. Základní 10procentní celní sazba na zboží ze všech zemí s výjimkou Číny, kde byla mezitím vyšroubována na celkových 145 procent, ovšem stále zůstává. Stejně tak i nadále platí celní zátěž na dovoz automobilů vyrobených v zahraničí ve výši 25 procent.

V záplavě těchto stěží uvěřitelných informací, nepřetržitě se měnících okolností a technických detailů by se nemělo přehlédnout to podstatné. Tím jsou důvody, které prezidenta Trumpa přiměly vyhlásit světu obchodní válku. Málokterá z Trumpových přesvědčení jsou tak silná jako ta, jež ho vedou k jeho upřímné nenávisti vůči mezinárodnímu obchodu, kterou se neostýchá dávat veřejně najevo. Dvěma ze tří deklarovaných důvodů – jak vyplývá z komunikace jeho administrativy – je ochrana domácího průmyslu a snížení obchodního deficitu. Obě tato zdůvodnění protekcionistických politik jsou však jalová a vyplývají z tragického nepochopení základních pilířů ekonomie.

Obchod jako všestranně výhodný vztah, nikoli parazitování

Ústřední Trumpovou tezí, na které se zakládá celá jeho podpora omezování mezinárodního obchodu, je, že obchod není vzájemně výhodným soužitím, nýbrž parazitickým vztahem a nesmiřitelným konfliktem. Dle této iluzorní představy se jedná o souboj, na jehož konci jedna strana získává prospěch jedině na úkor jiných. Aby někdo mohl zlepšit své postavení, musí nemilosrdně uvrhnout druhé do horší pozice. Celkově vzato je na tom společnost podle tohoto smýšlení stejně jako před uskutečněním obchodu; jedná se tedy domněle o hru s nulovým součtem.

Nemůže být trestuhodnějšího neporozumění tomu, čím obchod je. Ve skutečnosti je totiž dobrovolná směna nutně vždy všestranně výhodná. Aby se člověk čehokoli vzdal, učiní tak jedině ve víře, že za to na oplátku získá něco hodnotnějšího. To platí bez výjimky, tedy pro všechny strany obchodu. Důvod, proč se směny vůbec realizují, spočívá v tom, že různí lidé přiřazují stejným statkům odlišnou hodnotu. Ta je záležitostí ryze subjektivní – co je pro jednoho klenotem, tím mohou jiní pohrdat. A lidé nakupují a prodávají právě proto, že existuje rozdíl v hodnocení statků – jinými slovy proto, že si cení statků, jichž se vzdávají, méně než těch, které obchodem získávají.

Tento charakteristický rys obchodu má na celou společnost blahodárné účinky. Aby člověk mohl od druhé strany získat něco, co naplňuje jeho preference, musí jí nabídnout to, co je zase cenné pro ni. Aby si tedy mohl polepšit, musí svým jednáním pomoci druhým. Jak si všiml již David Hume, obchod umožnil sloužit jinému, aniž by se mu prokazovala skutečná laskavost. To má za následek, že i ten, kdo sleduje jen vlastní prospěch a na ostatní se ani v nejmenším neohlíží, je odkázán na uskutečňování směn, jejichž prostřednictvím bezděky pomáhá druhým. Dle Huma proto platí, že je v rámci tržního řádu „dokonce i v zájmu špatných lidí, aby jednali ve prospěch obecného dobra.“

Mezinárodní obchod coby hlavní záruka míru

Platnost ekonomických zákonů nezávisí na zeměpisných hranicích ani jiných lidských konvencích. Z pohledu ekonomie je nepodstatné, zda obchod probíhá mezi dvěma sousedy či těmi nejvzdálenějšími body na Zemi. Zásada o všestranné výhodnosti dobrovolné směny je těmito okolnostmi zcela nedotčena. Proto platí, že i mezinárodní obchod prospívá všem jeho účastníkům, v tomto případě konkrétním zemím. Trumpova představa, že při mezinárodní směně zboží a služeb jedna země okrádá tu druhou, je tudíž naprosto lichá a zavrženíhodná.

Díky celoplanetárnímu rozpoznání toho, že každá země na tom bude lépe, zapojí-li se do mezinárodní dělby práce a obchodu, mohlo lidstvo zažít zlaté časy globalizace. Toto období, jehož začátek lze datovat do období pádu železné opony, se nyní schyluje ke svému konci. Jak ve své nové knize dokládá ekonom Mojmír Hampl, ona etapa, díky níž miliardy obyvatel zažily takový růst životní úrovně, který v zaznamenaných dějinách nemá své obdoby, zdaleka nebyla samozřejmou. Opět se ukazuje, že dobré věci nebývají náležitě doceněny, dokud člověk trpkou zkušeností nezjistí, jaké to je, když o ně přijde. To platí právě o globalizaci, díky níž jsme zažili nejlepší dobu v dějinách, aniž bychom si to uvědomovali.

A to zdaleka nejde jen o materiální blahobyt. Svět byl mezinárodním obchodem kultivován i po jiných stránkách. Kromě toho, že během této zlaté éry docházelo k volnějšímu, a proto četnějšímu pohybu lidí a myšlenek, se také jednalo o období relativního míru. A nebyla to pouhá náhoda. Již John Stuart Mill si v polovině 19. století jasně uvědomoval, že velký rozsah mezinárodního obchodu je hlavní zárukou světového míru a s ním i rozvoje myšlenek, institucí a charakteru lidstva. Obchodem a z něj vyplývající vzájemnou potřebností a závislostí se jednotlivé země drží v šachu. Vzhledem k tomu, že by si omezením této spolupráce samy ublížily, není v zájmu příslušných národů onu vzájemnost narušovat, a proto raději usilují o zachování míru.

Naopak pojetí obchodu jako nepřátelského vztahu nutně vede k ekonomickému nacionalismu, jenž je s mírem dlouhodobě neslučitelný. Ludwig von Mises dovedl tuto úvahu k jejím logickým důsledkům, když filozofii protekcionismu označuje za filozofii války. Cílem protekcionismu je totiž poškodit zájmy cizích zemí. A bylo by bláhové předpokládat, že si tyto národy nechají takové chování jen tak líbit, pakliže jsou dost silné na to, aby tato útočná opatření odvrátily zbraněmi. Když se jedna země rozhodne omezovat obchod s ostatními, zpřetrhá celý řetězec produktivních vztahů a zaseje sémě budoucích rozepří, které mohou snadno vyústit v otevřený válečný konflikt. Politika protekcionismu, je-li prosazována na celosvětové úrovni, nakonec nevede k ničemu jinému než ke stavu, který Thomas Hobbes ve svém proslulém výroku označil jako ‚bellum omnium contra omnes‘ – válka všech proti všem.

Jak nás učí historie, vladaři nejsou vždy obdařeni prozíravostí a neřídí se nutně zájmy svých občanů. Naopak se často nechávají ovládat primitivními emocemi kmenové společnosti, které je vedou k tomu, aby jiné národy pojímali jako rivaly. Mezinárodní obchod samotný proto není dostatečnou zárukou trvalého míru. Dokonce ani pokoření agresora nestačí. Zapotřebí je jednou provždy pohřbít ideologie, jež války vytvářejí.

Cui bono? Aneb bída protekcionismu

Trump se netají tím, že svojí celní politikou usiluje také o ochranu domácího průmyslu před zahraniční konkurencí a o přesměrování výroby zpět do Spojených států. To může znít jako ušlechtilý záměr, ale ve skutečnosti by naplnění tohoto cíle americkým spotřebitelům i výrobcům trpce ublížilo. Bránilo by jim totiž využívat výhod mezinárodní dělby práce a dalekosáhlé specializace, jež umožňuje prosperitu.

Každému výrobci zdravý rozum velí produkovat výrobky s co nejnižšími náklady. Politika protekcionismu však tuto logiku převrací. Mises jako příklad uvádí fakt, že ačkoli moderní technika umožnila snadno pěstovat pomeranče a hrozny ve sklenících i v polárních či subpolárních oblastech, takové podnikání by každý nazval čirým bláznovstvím. Přesně o to se ale protekcionismus snaží – bránit výrobě zboží tam, kde jsou pro ni okolnosti nejpříznivější, a zřizovat ji tam, kde k tomu podmínky uzpůsobeny nejsou, či jsou přinejmenším nevhodné.

Vlivem cel vznikají podniky a celá odvětví tam, kde by na volném trhu bylo naprostou pošetilostí se do takové výroby pouštět. Dochází tím k plýtvání zdrojů, které mohly být uvolněny k produktivnějším účelům. Tuto absurdní politiku v konečném důsledku odnese spotřebitel, který za domácí statky zaplatí vyšší ceny odrážející méně příhodné podmínky pro jejich výrobu.

Cla sice mohou prospívat některým vybraným odvětvím či konkrétním privilegovaným podnikům, které se těší nižší konkurenci; i to je ovšem na úkor spotřebitelů. Jak zdůrazňoval již Adam Smith, „jediným účelem a smyslem veškeré výroby je spotřeba; zájmů výrobce se má dbát potud, pokud to vyžadují zájmy spotřebitele.“ Propadnout partikulárním zájmům výrobců by znamenalo zpronevěřit se veřejnému zájmu či, přesněji řečeno, jednat v rozporu s tím, co by přivodilo stav věcí, který by byl pro větší část národa více žádoucí.

Bezbřehou absurdnost protekcionismu ukazuje pomocí geniální a pro něj příznačné metody ‚reductio ad absurdum‘ Frédéric Bastiat. Ptá se, proč nejsou stoupenci této politiky ve své argumentaci důslední. Kdyby totiž měli být opravdu konzistentní, museli by přijmout takzvanou petici výrobců svíček. V ní výrobci všeho, co souvisí s osvětlením, volají po bezpodmínečném odstranění nekalé konkurence ze strany jistého zahraničního rivala. Ten zaplavuje domácí trh světlem za ceny, jimž se žádný jiný subjekt nemůže rovnat. Řeč je samozřejmě o slunci. Apel na zákonodárce proto zní: zazděte všechna okna a zajistěte, aby sluneční světlo nikudy nepronikalo do domů, neboť to bezohledně poškozuje náš ctnostný průmysl!

Ovšemže se jedná o zveličení, ale o to jasněji je jím vystiženo to podstatné – totiž že argumenty přívrženců omezování mezinárodního obchodu jsou neudržitelné. Protekcionismus bývá – a nejinak je tomu nyní u Trumpa – obhajován tím, že podporuje národní průmysl a zvyšuje zaměstnanost. Ostatně i v případě výrobců osvětlení by důsledkem protekcionistických politik nepochybně byla podpora jejich odvětví, kde by zvýšená poptávka vedla k nárůstu počtu nových pracovních míst. To je ale jen část pravdy. Na tu neméně zásadní, stinnou se zpravidla zapomíná.

Zisk takto chráněného odvětví je zcela vyvážen ztrátou spotřebitelů, kteří platí vyšší ceny. A co již není na první pohled vidět, je skutečnost, že kdyby nemuseli hradit tyto vyšší částky, využili by svých prostředků k nákupu dalších statků. Tyto nákupy by pak podpořily jiný průmysl a zaměstnanost v něm. Společnost jako celek na tom proto vlivem ochranářské politiky nemůže být nikdy celkově lépe. Tím, že bylo zcela arbitrárně a – v pravém smyslu tohoto slova – nespravedlivě rozhodnuto, kterému odvětví má být přiděleno privilegium prosperovat více než na volném trhu, společnost jako celek naopak výrazně tratí. Spotřebitelům byla totiž částečně odejmuta možnost zvolit si, kterým výrobcům by měly být dopřány vyšší tržby, neboť právě tito nejlépe uspokojují jejich preference. Ziskovost producentů a celých odvětví se rázem stala determinovanou nikoli odhodláním výrobců řídit se požadavky spotřebitelů, nýbrž blahosklonností zákonodárce a jeho ochotou některé zvýhodňovat na úkor jiných.

Ekonomie již od dob Adama Smithe učí, že než zbytečně draze vyrábět veškeré statky doma, je lepší některé nakupovat od těch zemí, v nichž jsou lacinější, třeba vlivem nesporných výhod plynoucích z odlišných přírodních podmínek. Domácí výrobci se pak mohou specializovat na to, v čem mají pro změnu navrch oni. David Ricardo, jdoucí ve šlépějích Smithe, posunul ekonomii o krok dál svým pozoruhodným poznatkem, že každá země či jakýkoli ekonomický subjekt má zákonitě v něčem výhodu oproti ostatním (tzv. komparativní výhodu), a proto nemusí být nikdo ponechán napospas, tj. izolován od mezinárodního obchodu. Bránit dovozům levnějšího zahraničního zboží neznamená nic jiného než ochuzovat vlastní občany o užitek, který by jim přinášela rozsáhlejší dělba práce. Protekcionismus je tudíž jen zdánlivě atraktivní cestou ke zhoršení životní úrovně.

Druhou část textu najdete v zítřejším vydání newsletteru 11am.

Štěpán Drábek (17) je studentem Církevního gymnázia Německého řádu v Olomouci a dvojnásobným finalistou Ekonomické olympiády. Je autorem mnoha článků a knihy Pojednání o podstatě a původu inflace v České republice 2020–2023 (Institut liberálních studií, 2024) a úspěšným popularizátorem ekonomie. Při studiu pracuje jako analytik Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) a Institutu liberálních studií. Donedávna byl kmenovým autorem newsletteru 11am, do kterého nyní přispívá na občasné bázi.