Protekcionismus je pro svět katastrofou. Je líbivý, ale vede jen k chudobě II.
Text navazuje na první část, publikovanou 28. dubna 2025.
Americký prezident Donald Trump se netají tím, že jej trápí nevyrovnaná obchodní bilance Spojených států. Tu mají totiž USA s většinou států zápornou, což znamená, že Spojené státy z těchto zemí více zboží dovážejí, než kolik do nich vyvážejí (tj. čistý export je záporný). Z nové studie ČNB vyplývá, že bilance obchodu USA s EU v roce 2024 vykázala deficit ve výši necelých 200 miliard eur (5 bilionů korun), zatímco obchodní schodek USA s Čínou dosáhl 295 miliard dolarů.
Mezi laickou veřejností a Trumpovou administrativou panuje přesvědčení, že hluboký deficit obchodní bilance Spojených států představuje palčivý problém, který je zapotřebí začít okamžitě řešit. Odtud náklonnost ke clům, jež by měla tuto nerovnováhu zmírnit. Ve skutečnosti se ale jedná o projev jiného problému, kterým je dlouhodobý nedostatek domácích úspor. A to ať už ze strany amerických domácností, podniků nebo vlády.
Ve Spojených státech dochází k poklesu domácích úspor od 80. let minulého století, a to zejména kvůli rostoucím vládním deficitům a z menší části také v důsledku poklesu soukromých úspor. Nižší úspory dlouhodobě tlačí na růst úrokové míry. Relativně vyšší úroková míra v USA pak přitahuje investice ze zahraničí, což tlačí na růst poptávky po dolaru, který posiluje. Silnější dolar vede k nižším vývozům a naopak vyšším dovozům. To vytváří diskrepanci mezi objemem importů a exportů. Kruh se tímto uzavírá.
Deficit obchodní bilance USA je tak neodvratným důsledkem nízkých národních úspor. Vzhledem k tomu, že domácí investice nezaznamenaly úměrný pokles, muselo dojít k poklesu čistých vývozů. Aby byla obchodní bilance vyrovnaná za stavu nízkých národních úspor, je nezbytné, aby došlo k poklesu zahraničních investic. To by ovšem nepříznivě ovlivnilo růst produktivity a tím i reálných mezd. Z tohoto pohledu proto nelze obchodní deficit sám o sobě považovat za negativní jev.
Dalším zdůvodněním amerického obchodního deficitu je hegemonie amerického dolaru coby světové rezervní měny. Z dat Mezinárodního měnového fondu vyplývá, že ke konci roku 2023 bylo 58 procent celosvětových devizových rezerv alokováno právě do dolaru, tedy měny země, kde žijí přibližně jen čtyři procenta celosvětové populace. Dominantní postavení dolaru v mezinárodním obchodě vytváří značnou poptávku po aktivech denominovaných v této měně (např. dluhopisy či akcie). To Spojeným státům umožňuje levnější přístup k úsporám ze zahraničí, které vyrovnávají opakovaně zmiňovaný nedostatek domácích úspor. Řada ekonomických studií však upozorňuje na to, že je sporné, nakolik lze obchodní deficit USA přičíst výsostnému postavení dolaru, a že se tedy nemusí jednat o určující faktor.
Ať už je tomu jakkoli, stále platí, že obchodní deficit Spojených států s jednotlivými zeměmi byl rozhodující proměnnou ve směšně triviálním a zcela arbitrárním vzorci, jímž byl podložen výpočet toho, jaká výše „recipročního cla“ by měla platit pro tu kterou zemi. Podle tohoto absurdního vzorce byla nová celní zátěž spočítána jako polovina podílu mezi obchodním deficitem Spojených států vůči konkrétní zemi a hodnotou vývozů zboží z této země do USA.
Zásadní skutečností, která bývá opomíjena, je, že obchodní deficity jsou všudypřítomné a zdaleka se netýkají jen zemí, ale všech ekonomických subjektů. Každý, kdo někdy nakupoval v supermarketu, má obchodní deficit (snad s výjimkou těch, kdo v nich pracují). Že nevěříte? Pak vězte, že pokud od tohoto supermarketu nakupujete více zboží, než kolik zboží on získává obchodem s vámi, vaše obchodní bilance je vskutku záporná.
Tento deficit je ale vyvážen obchodními přebytky, které máte s ostatními. Jestli pracujete třeba jako programátor, máte obchodní přebytek s těmi, kdo si vaše služby kupují. Právě díky tomu, že mají vaši zákazníci obchodní deficit s vámi, si můžete dovolit mít zase vy obchodní deficit s někým jiným, třeba supermarketem. Najednou obchodní deficit již nevzbuzuje takovou hrůzu. U mezinárodního obchodu to funguje totožně. To, že má nějaká země v nějakém období celkový obchodní deficit, by proto nemělo nijak zarážet, neboť to samo o sobě není žádným problémem. Prostomyslnost odporu vůči nevyrovnané obchodní bilanci zarážela již Adama Smithe, který psal, že „nemůže být většího nesmyslu, než je celé učení o obchodní bilanci, na němž se téměř veškeré omezování obchodu zakládá.“
Ekonomie v zajetí předsudků
Ekonomie to nemá snadné. Předmětem jejího zkoumání jsou záležitosti, které se bezprostředně týkají všech lidí. A to už přímo z definice – ekonomie je ostatně vědou o lidském jednání. Z tohoto důvodu se i laici cítí být plně způsobilí se k ekonomickým otázkám vyjadřovat, zatímco u jiných vědních oborů jim jejich pokora velí se odborných diskuzí pro svoji neznalost neúčastnit.
Těmto narychlo upečeným názorům na složité ekonomické problémy naneštěstí širší veřejnost nezřídka přisuzuje obdobný význam jako staletí ustáleným ekonomickým teoriím. Ba co hůř, stalo se takřka obyčejem poznatky ekonomie opomíjet, znevažovat či zcela zpochybňovat. Jedním z argumentů podporujících takové chování je údajná nesourodost pohledů jednotlivých ekonomů na otázky z jejich oboru. Co ekonom, to názor, říká se. Proč tedy vůbec považovat závěry ekonomů za směrodatné, když si navzájem protiřečí?
Rozkol je to však do značné míry pouze domnělý. Je totiž dán především tím, že veřejnost není schopna rozlišit ekonomy od pouhých šarlatánů, kteří jí slibují líbivá, leč neúčinná řešení tíživých problémů. V čem se ovšem různí ekonomové vskutku neshodují, je hodnocení různých cílů – tedy v tom, co je správné a co by mělo být pro společnost imperativem. Tyto spory však nejsou předmětem vědeckého zkoumání. Věda totiž nikdy člověku neříká, co by dělat měl, nýbrž mu pouze ukazuje, jak si musí počínat, aby dosáhl zvolených cílů, jak napsal F. A. Hayek: „Zatímco fakta samotná nikdy nemohou určit, co je správné, neuvážené názory na to, co je rozumné a dobré, mohou změnit tato fakta a s nimi i prostředí, v němž žijeme.“
Jedním z poznatků, na kterém se ekonomové shodnou snad vůbec nejlépe, je ale právě to, že mezinárodní obchod prospívá všem zúčastněným zemím a že jeho omezení snižuje všeobecnou životní úroveň. Stojí za povšimnutí, že ani velká dynamika vývoje ekonomické vědy tento poznatek nedokázala vyvrátit či jinak ubrat na jeho platnosti. A to přitom sahá až do doby, kdy obor ekonomie jako takový vznikl.
Zatímco se tedy ekonomové stále více vzájemně ubezpečují v tom, že je mezinárodní obchod prospěšný, jen pramálo se jim daří toto poznání předávat okolí. A ze všech nejméně politikům. Tito ‚mazaní tvorové řídící se jen okamžitým stavem věcí‘, jak je nazval Adam Smith, téměř všude na světě stále neochvějně brání volnému obchodu napříč zeměmi a kontinenty. Dnes je tato zhoubná snaha opět patrná.
Politik v demokratickém systému je ale v konečném důsledku ztělesněním většinového mínění. Chceme-li tudíž tento žalostný stav věcí zvrátit, je třeba neustále a neúnavně vysvětlovat nestárnoucí zásady ekonomie široké veřejnosti. Je to rozšířenost víry v ekonomické mýty, která tyto báchorky stále drží při životě. A uštědřit smrtelnou ránu těmto mýtům jednou provždy dokáže jedině plošné pochopení skutečných ekonomických zákonitostí.
Poučíme se z historie? Výzva na závěr
Ludwig von Mises píše, že „ekonomická historie je dlouhým záznamem vládních politik, které selhaly, protože byly koncipovány za naprostého přehlížení ekonomických zákonů.“ Politika protekcionismu, kterou se Trumpova administrativa jala směle uplatňovat, je nepochybně další částí této, zdá se, donekonečna pokračující bezútěšné série, která odráží bezmeznou hloupost a krátkozrakost politických elit.
Bystrého pozorovatele společenského dění musí napadnout trefná otázka, jak je možné, že nejsme schopni se z ekonomické historie poučit. Cožpak nám nedává jedinečné vodítko, abychom se vyvarovali rozhodnutí, která jsou odkázána na to se později ukázat chybnými stejně, jako tomu bylo už nesčetněkrát v minulosti? Inu, především je třeba poznamenat, že pouhá znalost historických faktů je pro porozumění společenským jevům nedostatečná a sama o sobě bezcenná.
Není-li doprovázena správným deduktivním pochopením důležitých souvislostí, je pro ekonomii zbytečná. Historie promlouvá pouze k těm, kdo mají klíč k její náležité klasifikaci a interpretaci podložené vhodným teoretickým rámcem. Sled navazujících dílčích dějů je sám o sobě nicneříkající. A jak napsal Ludwig Wittgenstein, „na budoucí události nemůžeme usuzovat z událostí přítomných.“ Z holého faktu, že historicky bylo něco projevem určitého jevu, jednoduše nevyplývá, že stejně tak tomu musí být při kterémkoli z jeho dalších výskytů.
Hodnota historie proto musí záviset na dovednosti pozorovatele oprostit se od náhodných okolností proběhlých událostí a na schopnosti dobrat se jejich podstaty, čili toho, čím se vyznačovaly, co je zapříčinilo, jaké důsledky přivodily a proč právě tyto a nikoli jiné. Jedině při odhalení těchto souvislostí, k čemuž je zapotřebí znalost ekonomické teorie, si lze z historie odnést lekce, které jsou cenné i pro utváření dějů budoucích.
Výše uvedené v žádném případě není jakýmkoli ospravedlněním politiky prezidenta Trumpa, nýbrž poukázáním na to, že z historie se lze poučit, jen když je interpretována ve světle správných teorií. A právě z tohoto důvodu lze naopak o to rázněji prohlásit, že obchodní války, k nimž se nyní nebezpečně schyluje, jsou bez přehánění ekonomickou katastrofou, která může mít pro vyspělý svět fatální důsledky. Takové tvrzení se neopírá ani tak o skutečnost, že historicky byly války často nevyhnutelným vyústěním zostřujících se obchodních konfliktů, jako spíše o nadčasové závěry ekonomické teorie.
Politici uchylující se k protekcionismu dávají všanc celý mezinárodní ekonomický řád v jeho nynější podobě. Ten měl až donedávna na svědomí nejen bezprecedentní prosperitu, ale byl také zárukou mírumilovné spolupráce. O to vše může svět prakticky během okamžiku přijít, převáží-li u světových velmocí primitivní instinkty nad silou rozumu.
Ignorace ekonomických zákonů neubírá na jejich platnosti. Kdo jim nenaslouchá, nedocílí toho, že by se z jejich nemilosrdného působení mohl vymanit. Tímto chováním se pouze připravuje o varování, která mohou zabránit tomu, aby svým neuváženým počínáním uvrhl svět do zkázy.
Štěpán Drábek (17) je studentem Církevního gymnázia Německého řádu v Olomouci a dvojnásobným finalistou Ekonomické olympiády. Je autorem mnoha článků a knihy Pojednání o podstatě a původu inflace v České republice 2020–2023 (Institut liberálních studií, 2024) a úspěšným popularizátorem ekonomie. Při studiu pracuje také jako analytik Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) a Institutu liberálních studií. Donedávna byl kmenovým autorem newsletteru 11am, do kterého nyní přispívá na občasné bázi.