Stalo se módou opovrhovat liberalismem a dalšími ideologiemi, a z politiky se proto vytratily principy. Jenže bez principů jsou politická rozhodnutí svévolná. Přístup postavený na datech, která se pyšní domnělým vědeckým vzezřením, umožňuje znevažovat řadu zvyků, jejichž existenci nelze vědeckým způsobem obhájit. Vede to k destrukci spontánního řádu a s ním i civilizace, která je jeho existencí podmíněna. 

Politika založená výlučně na vědeckém výzkumu a datech, osvobozená od nejrůznějších doktrín, může vypadat jako vznešený ideál, důstojný doby, která patrně vejde do dějin jako éra vědy. Ve skutečnosti jde o záludnou cestu, která může svobodnou civilizaci přivést ke zkáze. 

Jakkoli ji může nakrásně doplňovat, není v moci vědy v politice plně nahradit roli ideologií. Věda především neumí určit, které cíle či morální hodnoty jsou žádoucí a které nikoli. K tomu je zapotřebí řádné ideologie, jež jako konzistentní soubor poskytuje vodítko k rozhodnutí, jakým cílům by měla přijímaná opatření sloužit. To, na co se věda musí omezit, je označení nejpřímočařejší cesty k cíli či posouzení, zda je daný záměr vůbec uskutečnitelný. Ačkoli je tristní, že se věda až příliš vzácně používá v tomto druhém kroku – kdy je již cíl zvolen a hledí se na to, jak jej co nejlépe dosáhnout –, přesvědčení, že by se vliv vědy měl rozšířit i na samotnou otázku toho, co je správné, představuje osudné přecenění její moci.

Zachování civilizace je podmíněno respektováním celé řady pravidel a principů, jejichž původ a význam je nám leckdy známý jen pramálo. Pro obhajobu hodnot, na nichž naše civilizace spočívá, je třeba přistoupit k ideologii, tedy vydat se vně sféry čisté vědy. Nejdůležitější takovou hodnotou je svoboda, u níž je nemožné prokázat její výhody v konkrétních případech, protože její důsledky jsou ze samé povahy věci nepředvídatelné. Tato vlastnost svobody, jež je zdrojem jejích žádoucích účinků, je zároveň poněkud zrádná, protože vede ke znevažování negativních následků její ztráty. To svobodu činí nesmírně zranitelnou, a proto může být dlouhodobě zachována jedině tehdy, je-li dogmaticky přijímána jako obecně žádoucí princip. 

Věda jako všelék?

Část veřejnosti má tendenci přisuzovat výsledkům vědeckého výzkumu až skoro mytický význam a bezvýhradně je přijímá jako konečnou danost, o které již není zapotřebí dále pochybovat. Kdokoli však měl možnost se s touto oblastí blíže seznámit, dá jistě za pravdu tvrzení, že tvarovatelnost dat k libosti autora nezná hranic. 

Data jsou sama o sobě němá. Teprve člověk jim může přiřknout význam. Teprve rozum dokáže tyto jinak nicneříkající znaky interpretovat ve světle teorií a právě tím z nich učinit užitečný nástroj k poznání světa. Zřídkakdy se však stává, že by byl nasnadě jediný možný výklad těchto dat. Častější je případ, kdy mohou být předmětem mnoha rozličných, ba zcela rozporných interpretací.

Není třeba barvité představivosti, aby bylo možné dohlédnout důsledků, jaké přinese způsob vládnutí, kdy jeho vykonavatel zakládá – anebo se alespoň tváří, že tak činí – veškerá svá rozhodnutí výhradně na datech připravených vlastními odborníky. Pravé nebezpečí tkví v tom, že ačkoli takto přijímaná opatření mohou být nanejvýš svévolná, jakmile jsou zakrývána líbivým rouchem vědeckého hávu, stávají se pro veřejnost rázem nejen přijatelnými, ale snad i přitažlivými.

Věda a hodnotové soudy

Výše vyřčené nijak nehaní vědecké poznání či proces, kterým je získáváno. Neméně pošetilé by však bylo neuznávat meze toho, co nám věda říci může a co již naopak její hranice přesahuje. Věda především nemůže člověku říci, co je správné a co by dělat měl. Či jak to jinak vyjádřil rakouský filozof a ekonom Friedrich August von Hayek: „Z premis, které obsahují pouze tvrzení o příčině a následku, nelze vyvodit žádné závěry o tom, co by mělo být.“

Totéž pochopitelně platí i v politice. Jediné, na co se zde věda musí omezit, je posouzení, zda přijatá opatření povedou k zamýšleným důsledkům. Hodnocení toho, zda tyto důsledky jsou žádoucí či nikoli, jde však za rámec toho, co je věda schopna určit.

Pro ilustraci není potřeba chodit daleko. Vezměme si třeba debatu o tom, které látky by měly být kriminalizovány a které by měly být naopak legální, případně zatíženy zdaněním. Ať už zdravotnická věda říká o zhoubných účincích těch kterých substancí cokoli, její závěry samy o sobě nemohou ospravedlnit jejich zákaz. K tomu je totiž nutné pronést hodnotový soud, který se sice o závěry výzkumu opírat může, ale jako takový je nevědecký.

Bez následování zásad není vůbec zřejmé, jak bude vláda jednat v dalších případech podobného charakteru. Představme si, že se vláda rozhodne uvalit spotřební daň na slazené nápoje s argumentem, že vědecký výzkum přece ukazuje, že jejich konzumace je zdraví škodlivá a že vyšší zdanění sníží jejich spotřebu. Náhle však vyvstává celá řada palčivých otázek. Copak nejsou jiné potraviny ještě škodlivější? A proč se omezovat pouze na ně? Člověk může svým nezodpovědným chováním vlastnímu tělu nechtěně ublížit i jinými způsoby. Avšak nač by se mělo předcházet pouze fyzické újmě – nejsou snad škody na mysli a duši, jež člověk sobě může napáchat, ještě závažnější? Neměla by tedy vláda z tohoto důvodu též bránit občanům číst nevhodnou literaturu a obdivovat nevkusné umění, prokáže-li se, že je to pro ně nežádoucí?

Opomíjený význam ideologií

Právě proto, aby politika nemusela být předmětem nepředvídatelného rozhodování a tím zdrojem nežádoucí nejistoty, je třeba, aby se opírala o ideologii. Ta není ničím jiným než souborem principů. Z nich vyplývají abstraktní pravidla, jež velí, jak se v dané situaci či oblasti zachovat. Jedině tato pravidla mohou udávat jasný směr pro konzistentní rozhodování. A tedy i vytvářet správná očekávání, jak bude vláda jednat, stojí-li před ní určitá otázka, na kterou lze odpovědět v souladu s nejvyššími principy, jež si pro své řízení sama stanovila.

Pro ideologie platí, že nesplňují podmínku hodnotové neutrality, a proto je nelze považovat za vědecké. Jakkoli mohou být souborem generalizací vyvozených z vědeckého pozorování a interpretace společných rysů jednotlivých případů určitých jevů, neomezují se pouze na jejich samotný popis, nýbrž se rovněž uchylují k pronášení výroků o tom, co je správné a co by se mělo dít. Jinými slovy, nejsou jenom souhrnem teorií, ale také názorů – pohledů na to, jak by svět měl vypadat. Tento „nevědecký charakter“ ideologií je ale v žádném případě nepředurčuje k bezvýznamnosti. 

Není vůbec náhodou, že opovržlivý přístup k ideologiím nabývá na popularitě právě v době, kdy se důvěra v moc vědy stále více upevňuje, až se stává téměř bezvýhradnou. Tedy v době, kdy věda v rostoucí míře nahrazuje po dlouhé věky neotřesitelnou roli náboženství. Zatracování politiky postavené na ideologiích šlo s tímto vývojem ruku v ruce. A tak přeceňování schopností vědy proměnilo v nicotu respekt k obecným principům. Zaměření se na poznávání faktů a účinné nakládání s nimi dalo vzniknout mylné představě, že všechny obecné principy jsou k zavržení, neboť přístup, jenž se na nich zakládá, je již nadobro překonaný.

Co nelze vysvětlit ani přetvářet rozumem

Aby naše jednání byla úspěšná, spoléháme se při nich na pravidla, která žádná lidská mysl nevytvořila a jejichž samotné existence si nemusíme být vědomi. Zvláště znalost přesného významu a konkrétního účinku takových pravidel na výsledek našeho jednání je nám odepřena. V naší společnosti mohou být záměry individuálních jednání uspokojeny proto, že jsou jedinci omezeni abstraktními pravidly, jejichž původ, význam, ba i samotná existence jim mohou být zcela neznámé, a přece jsou nezbytnou podmínkou jejich zdárné orientace v onom komplexním řádu lidské společnosti. 

Jelikož jsou tato pravidla v podobě různých institucí, zvyků a obyčejů – slovem morálka – výsledkem letité evoluce, při níž se vůči jiným pravidlům osvědčila, obsahují v sobě znalosti nespočtu generací. Suma těchto znalostí je podstatně větší, než kolik toho může kterákoli jedna mysl znát. To také omezuje schopnost člověka usměrňovat tato pravidla ke své libosti. Bylo by pošetilé podléhat dojmu, že pravidla byla lidskou myslí navržena a že jsou dodržována proto, že jedinci přesně vědí, jakou roli při jejich jednání sehrávají. Neméně jalová by však byla představa, že soubor takových pravidel může být libovolně nahrazen jinými, která by se nově opírala o racionální argument popisující jejich účinek.

Mysl není tvůrcem morálky; ta je výsledkem stejného procesu evolučního výběru, ovlivněného vývojem pravidel, z nichž morálka sestává. Vývoj mysli samotné byl z velké části ovlivňován působením pravidel rozhodujících o adaptaci jedinců na okolnosti jejich prostředí, jež tito lidé přijali, aniž by rozuměli jejich významu. Opravdu tak platí slova italského filozofa Giambattisty Vica o tom, že: „Homo non intelligendo fit omnia.“ („Člověk se stal vším, čím je, aniž by tomu rozuměl.“)

Spontánní řád společnosti je tak nesporně podmíněn existencí právě takových pravidel, jejichž důležitost pro jednotlivá jednání nejsme s to vyvodit rozumem. Abychom zachovali výdobytky naší civilizace, či dokonce jen přežili, jsme nuceni nést břímě tradice – podřizovat se obecným pravidlům. Třebaže se nám nezřídka může zdát, že jejich porušení nemůže způsobit závažnou škodu.

Svoboda ve světě nejistoty

Jednou z klíčových hodnot, která je ohrožena pragmatickým přístupem schvalujícím zachování jen toho, co je ospravedlnitelné úvahou o předem odvoditelných kauzálních souvislostech, je individuální svoboda. Hayek píše: „Ti, kdo věří, že všechny užitečné instituce jsou výsledkem vědomého záměru, a kdo si nedokážou představit, že by něco mohlo sloužit lidskému účelu, aniž by se přitom jednalo o vědomý výtvor, jsou téměř nutně nepřáteli svobody.“

Jak si povšiml již anglický historik lord Acton, opravdových přátel svobody bylo vždy poskrovnu. Zdůvodnit to lze tím – jak to například činí Hayek –, že se intelektuálové zasazující se o obhajobu svobody až příliš často omezovali pouze na svobodu v jejích podobách či oblastech, jež jim byly nejbližší. Tím zanedbávali obranu vůči útokům na tuto křehkou hodnotu, které usilovaly o její omezení ve sférách, jimž pro své osobní nastavení nepřikládali prvořadý význam. Zřídkakdy tak byly předkládány přesvědčivé argumenty ve prospěch svobody jakožto obecného principu, jehož opodstatnění není podmíněno schopností prokázat výhody určitého svobodného jednání oproti donucení.

Americký matematik Henry Bayard Phillips ve svém článku o povaze pokroku tvrdí, že v dynamicky se rozvíjející společnosti je jedincům přenechána volnost v rozhodování ne proto, že by nutně přinášela větší uspokojení přímo jim, ale z toho důvodu, že je-li člověku umožněno vydávat se vlastní cestou, bude ostatním zpravidla sloužit lépe, než kdyby dostával příkazy, jak má jednat. 

Svoboda jako první oběť

Jednou ze stěžejních tezí Hayekova díla Právo, zákonodárství a svoboda je myšlenka, že svoboda může být zachována jen dodržováním zásad a je ničena sledováním účelnosti. Začne-li se totiž konflikt mezi svobodou a donucením chápat jako otázka toho, co se nám zdá, že bude mít v konkrétním případě příznivější účinek, svoboda bude téměř v každé instanci odkázána k tomu, aby donucení ustoupila. Je totiž nemožné způsobem, který by odpovídal vědeckým standardům, výhody svobodného jednání prokázat. To, že nevíme, kam svoboda jedince zavede, je – jakkoli se to může mysli vědce protivit – zdrojem jejích největších výsad.

Jak napsal Hayek: „Svoboda je tak zásadní právě proto, že nevíme, jak s ní jednotlivci naloží.“ Z toho však vyplývá, že nejsme schopni určit, jaké důsledky bude svobodné jednání mít. Z téhož důvodu nejsme ani s to vědět, o jaké příležitosti se ochudíme, odhodláme-li se svobodu obětovat. To, že nedokážeme říci, jak přesně budou vypadat ztráty plynoucí z odejmutí svobody, nesmí sloužit jako důvod pro její bagatelizaci, neřkuli jako záminka k tomu, aby se ospravedlnilo okamžité přistoupení k donucování. Podle Hayeka platí, že „svoboda schvalovaná pouze tehdy, když je předem známo, že její důsledky budou prospěšné, není žádnou svobodou“. Ostatně většina příznivých účinků svobody by se vytratila ve chvíli, kdybychom věděli, jak bude v tom kterém případě použita a jaké to bude mít důsledky – právě tato nepředvídatelnost je jednou z hlavních předností svobody. 

Argument ve prospěch svobody nesmí spočívat v přesvědčení, že jsme schopni předvídat její důsledky a v jednotlivých případech, kdy může být jedincům volnost v jednání ponechána či odepřena, vážit její pozitiva oproti negativům. Svoboda je vždy oproti donucení ve slabším postavení. 

Obhajoba svobody proto musí být „doktrinářská“. Musí svobodu pojímat jako samotný cíl, a ne jako pouhý prostředek k dosažení dalších ctnostných cílů. Účinná obrana svobody musí být postavena na víře, že – bez ohledu na to, zda jsme schopni to prokázat v jednotlivých případech – jednání, k nimž jedince volnost dovede, budou v souhrnu přínosnější, než kdyby měla podléhat vůli někoho jiného.

Nic není pro vědeckou mysl větším zklamáním, než když musí bezvýhradně přijmout jako fakt něco, co nelze potvrdit ani vyvrátit. Zachování naší civilizace však skutečně závisí na úctě k pravidlům a principům, jejichž prospěšnost v jednotlivých případech nejsme s to prokázat. Nemá-li rozum působit destruktivně a nemá-li vymýtit zásady, jejichž dodržování umožňuje existenci prosperujícího společenského řádu, je třeba přijmout jako daný fakt, že i to, co rozumem nelze vysvětlit s kýženou přesností, přece může být kriticky důležité.

Labutí píseň svobodné společnosti

Jen málokterý postoj je nemožné obhájit daty. Je však klamné, pakliže se tají, která přesvědčení jsou na pozadí takových závěrů, zdánlivě vyvozených výlučně z objektivní výzkumné činnosti. Ostatně stojí za zmínku, že již při samém počátku bádání, při rozhodování se, kterými otázkami se zabývat a které upozadit, se vědec od hodnotových soudů nedokáže oprostit

Bylo by politováníhodné, kdyby tento text přivodil dojem, že by se vláda měla zcela odstřihnout od vědeckého výzkumu a všude jednat jen na základě vlastní vůle či svých iracionálních přesvědčení. Není totiž sporu o tom, že v mnoha oblastech nemůže vláda dospět k rozumným závěrům, aniž by se opírala o to, co jí říká věda. Avšak představa, že efektivních výsledků se může dosáhnout jenom tehdy, zaměří-li politici při řízení veškerých záležitostí zřetel výhradně na výzkum a odpoutají-li se od jakéhokoli hodnotového přístupu, je nejen naivní, ale při jejím důsledném uplatnění i nanejvýš nebezpečná. 

Navzdory bohulibým představám by politika založená čistě na datech vedla k pošlapání ustálených principů a nejistotě. Ba co hůř, takový přístup ohrožuje v prvé řadě svobodu a její protějšek, totiž osobní zodpovědnost – hodnoty, které jsou zdrojem veškeré morálky. Svoboda může převládat jedině v takové společnosti, kde je přijímána jako obecný princip a kde není dávána všanc „vědeckým závěrům“. Jakmile se jednou připustí, že spor mezi svobodou a donucením má být otázkou účelnosti, není již úniku z cesty, která svobodnou civilizaci přivádí do záhuby.