Vláda premiéra Andreje Babiše (ANO) minulý týden schválila novou Koncepci výstavby armády České republiky, kterou vypracoval ministr obrany Jaromír Zůna (za SPD). Dokument až nečekaně otevřeně popisuje chabou materiální vybavenost a neschopnost obranných složek plnit některé úlohy v rámci Severoatlantické aliance. O to méně pochopitelná je pozice vlády, že až do roku 2029 nebude zvyšovat výdaje na obranu nad dvě procenta HDP a důležité změny odsune až za konec svého funkčního období.

Koncepce, jež má sloužit jako plán výstavby armády do roku 2040, je v několika bodech tristní čtení. Vytyčuje cíl dosáhnout plné bojeschopnosti až za 13 let – a to rozhodně nestačí v době, kdy roste geopolitické napětí, Rusko zbrojí, posiluje vojenské kapacity i poblíž evropských hranic a stupňuje hybridní útoky na území EU. Z plánu vyplývá, že naše protivzdušná obrana nebude ani v roce 2030 schopna bránit kritickou infrastrukturu země.

Silnou kritiku vůči koncepci vyjádřil mimo jiné i prezident Petr Pavel, bývalý předseda Vojenského výboru NATO. Podle něho je koncepce selháním, neodpovídá potřebě zajistit rychle obranyschopnost země a neumožňuje ani plnit alianční závazky Česka v kolektivní obraně.

Pravda je, že z pouhé perspektivy růstu hospodářství výdaje na obranu obvykle přílišnou podporou nejsou, protože nákup zbraňových systémů nezvyšuje produktivní kapacitu ekonomiky. Česko má ale rozmanitý zbrojní průmysl a tyto firmy už dnes rostou slušným tempem především díky exportům. Nyní se zdá, že od české vlády moc peněz neuvidí.

Podpora růstu ekonomiky však není a nemá být cílem výdajů na obranu. Cílem je zkrátka a jednoduše obranyschopnost a splnění závazků vůči našim spojencům. Výmluvou nemůže být ani nedostatek peněz kvůli současnému rozpočtovému schodku. Vzhledem k urgentnosti situace je v krátkém horizontu v pořádku financovat obranné výdaje dluhem, také proto pro ně platí výjimka z evropských fiskálních pravidel. Výhledově se ale financování naší obranyschopnosti neobejde bez vyšších daní.

Sklízíme, co jsme (ne)zaseli

Koncepce podává nezabarvený obraz české armády, v němž se odráží léta podfinancování, kdy předchozí vlády hřešily na naše členství v NATO a zejména pak na bezpečnostní záruky od USA. Stačilo několik let a v Evropě se rozhořela válka, bezpečnostní situace se zhoršila po celém světě a závazek Spojených států vůči NATO je nejistý. To vše plně ukázalo naše někdejší chyby.

V dokumentu jsou tak bez příkras popsané současné nedostatky: nízká operační připravenost a udržitelnost sil, a to ve všech ohledech – od nedostatku vojáků až po chybějící vybavení, munici i infrastrukturu. Dokument rovněž poukazuje na malý rozsah záloh, absenci systému velení, slabou úroveň digitalizace a pomalé tempo výstavby. Nejsme schopni bránit teritorium státu ani kritickou infrastrukturu a naše armáda plní pouze zhruba 30 procent cílů budování vojenských schopností NATO.

Při pohledu na prostředky vynaložené na obranu v minulých letech není čemu se divit. Od roku 2014 jsme původní cíl NATO, tedy vydávat na obranu ročně dvě procenta HDP, nesplnili ani jednou. Letos bychom měli starý cíl poprvé těsně splnit, ovšem mezitím je tu nový alianční závazek z loňska a ten počítá, že od roku 2035 bude nutné utrácet na hlavní obranu 3,5 procenta HDP a dalších 1,5 procenta na připravenost, digitální schopnosti a infrastrukturu.

Oproti starému cíli jsme navíc za posledních 12 let nabrali manko o velikosti téměř devíti procent HDP, tedy přibližně 800 miliard korun v dnešních cenách. Pro srovnání, to je větší částka, než stát každý rok vyplácí na důchodech. Argument, že procentní cíle pro obranné výdaje nedávají smysl a nezohledňují kvalitu nebo potřeby armády, je v našem případě lichý, protože nedostatek financí je očividný. Ani v obecném měřítku tento argument neobstojí: evropské armády s nejmenším dluhem z minulosti jsou řecká, polská a francouzská. I ty mají své nedostatky, ale s českými ozbrojenými složkami je nelze srovnávat.

V koncepci je však možné najít také několik pozitiv. Armáda se těší poměrně vysoké důvěře veřejnosti a její části mají zkušenosti z bojového nasazení. Daří se postupně navyšovat početní stavy i v aktivních zálohách a od roku 2022 dochází rovněž k  modernizaci vybavení, byť tempo je pomalé.

Proč nevyužít náš průmysl?

Jsou tu také příležitosti. Jako jednu z nich koncepce zmiňuje „využití kapacit a vyšší úroveň spolupráce s obranným průmyslem“ a využívání „potenciálu mezinárodní spolupráce“ u modernizačních projektů i při operačním nasazení. To je velmi důležitý bod.

Česko má totiž poměrně rozvinutý a pokročilý obranný průmysl, včetně systému dodavatelů – od základních materiálů jako hutnictví po výrobu elektroniky, radarů či optických zaměřovačů. V oblasti osobních zbraní patří české firmy, jako je CSG a Colt CZ, ke světovým špičkám, daří se rovněž výrobě nákladních automobilů a multifunkčních podvozků (například Tatra ze skupiny CSG). Máme i poměrně dobré startupové prostředí v obranných technologiích, a to jak fyzických, tak digitálních.

Solidní výkon obranného průmyslu a jeho dodavatelů je jedním z důvodů, proč se českému průmyslovému sektoru začíná v posledních letech opět dařit a stává se tahounem hospodářského růstu. Naše firmy se dovedly rychle přizpůsobit novým poptávkovým trendům a díky flexibilitě výroby je umějí v mnoha odvětvích využívat.

Problém ale je, že většinou jde o zahraniční zakázky. To není samo o sobě špatně, Česko je exportní zemí a pro mnoho z našich zbrojních firem není český trh dostatečně velký. Nová koncepce výstavby armády však na papír dává fakt, že z českých veřejných peněz toho tuzemský obranný průmysl moc nedostane. 

Také si přečtěte:
Výdaje na obranu růst nezajistí. To ovšem není jejich účel
Ukrajina se dere na zbrojařský trh. Evropany zajímají útočné drony
Evropa je na eskalátoru vstříc konfliktu s Ruskem. Válka ale zatím nehrozí

Přitom argument, že výdaje na obranné vybavení obvykle z velké části „odtečou“ zahraničním firmám, se často používá jako odůvodnění, proč obranné výdaje obvykle nenakopnou hospodářský růst. V produkci samozřejmě nejsme samostatní: tanky ani moderní stíhačky sami nevyrábíme, byť pro ně vyrábíme součásti, a některé technologie – jako třeba protivzdušnou obranu dlouhého dosahu – neumíme ani jinde v Evropě.

Jenže spoustu dalšího vojenského vybavení vyrábíme ve vysoké kvalitě. Zejména startupy a firmy snažící se zaplnit současné mezery ve výzbroji evropských zemí potřebují stálou a předvídatelnou poptávku na několik let dopředu, aby mohly pokračovat ve vývoji a škálování technologií. Utlumenými výdaji na obranu a plněním nejnižšího možného cíle jim tuto možnost upíráme.

Obrana něco stojí – zvykněme si

Funkční a dobře vybavená armáda – tedy i garance bezpečnosti a plnění závazků vůči našim spojencům – prostě není zdarma. Svět, ve kterém jsme mohli držet  obranné výdaje nízko a spoléhat se na ostatní, už neexistuje. Proto je nutné pohlédnout pravdě do očí.

Pro financování obrany a dohánění investičního dluhu bude třeba proměnit strukturu veřejných příjmů a výdajů, jak ukazuje studie Centra veřejných financí. Stručně řečeno, pro obranu budeme muset udělat v rozpočtu trvalé místo. Současná vláda ale odsouhlasením koncepce na tuto povinnost rezignovala. A co hůř, v poslední době mluví také o možnosti, že na zbrojařské firmy uplatní daň z nadměrných zisků – tedy ze zisků, jež tvoří hlavně překotný nárůst poptávky, protože evropské země potřebují zbrojit. Daň by tak zatížila zisky, které by zbrojařské firmy mohly reinvestovat do zvyšování svých výrobních kapacit, abychom nebyli závislí na dovozech, například ze Spojených států. Tudy opravdu cesta nevede.

Tomáš Dvořák je ekonom z britské poradenské společnosti Oxford Economics. Specializuje se na tvorbu makroekonomických prognóz a modelů pro střední a východní Evropu a eurozónu. Ekonomii vystudoval na univerzitách v Londýně, Glasgow a Miláně. Spolupracuje také s Centrem veřejných financí na Univerzitě Karlově a spolkem 2. ekonomická transformace.

Editoval Marek Miler