Nejnovější román výrazné osobnosti současné evropské literatury, fenomenální podcast propojující historii se současností nebo mnohovrstevné zamyšlení nad budoucností Evropy. To jsou některé z inspirujících kulturních tipů, jež pro vás vybrali naši autoři a editoři.

Krásné sny o minulosti a čekání na katastrofu 

Časokryt, Georgi Gospodinov (česky Argo 2024) 

Markéta Fišerová

Bulharský spisovatel Georgi Gospodinov patří k nejvýraznějším hlasům současné evropské literatury. Jeho nejnovější román Časokryt, za který v roce 2023 získal prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu, mu vydobyl přezdívku „Proust z Východu“. Ta odkazuje na jeho hlubokou práci s pamětí a časem i propojování filozofie s empatií a melancholií. Jeho texty jsou proto nejen intelektuálním zážitkem, ale také silně emocionální četbou. 

Děj knihy se točí kolem „kliniky minulosti“, v níž každé patro věrně simuluje určité desetiletí. Původně má jít o zařízení pro léčbu Alzheimerovy choroby, aby se pacienti mohli v bezpečí svých vzpomínek cítit opět „doma“. Projekt se ale vymkne kontrole, když nostalgii propadnou i zdraví lidé a celé národy začnou v referendech hlasovat o tom, do kterého desetiletí své historie se mají jako společnost kolektivně vrátit.

Gospodinov tím přesně pojmenovává diagnózu naší současnosti – strach z budoucnosti a únik k nacionalistickému „retru“ a politickým programům, jež se víc než o vizi rozvoje opírají o příslib „bezpečného“ návratu ke „starým dobrým časům“. Text je tak varováním před celospolečenskou ztrátou kontaktu s realitou – minulost sice může být skvělým dočasným úkrytem, ale pokud v ní zůstaneme příliš dlouho, stává se z ní vězení, které začne požírat přítomnost a budoucnost.

Gospodinov tak odkazuje na tendence, jež se v posledních letech projevují například brexitem nebo hesly typu „Make America Great Again“. Ukazuje krizi společnosti, která se nedokáže shodnout na budoucnosti, a proto se rozpadá do různých verzí minulosti.

Atmosféru Gospodinovova románu bude už brzy možné zažít i prostřednictvím divadelní adaptace. V pražském Divadle Na zábradlí připravuje na únor kmenový režisér této scény Jan Mikulášek stejnojmennou inscenaci. Uvedení Časokrytu zapadá do dlouhodobé dramaturgie této scény, jež se systematicky věnuje dekonstrukci evropské paměti – příkladem je inscenace Europeana podle literární předlohy Patrika Ouředníka, která už od roku 2013 sarkasticky mapuje dějiny 20. století skrze fakta i absurdní banality, nebo další chystaná novinka Konec jara, věnující se etapě těsně před invazí v srpnu 1968. 

A právě mezi euforickými 60. roky, znovuzískanou nezávislostí během první republiky a svobodnými „devadesátkami” se Češi v Časokrytu rozhodují jako o svém „zlatém věku“, přestože si jsou vědomi, že nejméně první dvě období nevyhnutelně směřují k tragédii. I skrze českou volbu tak Gospodinov klade otázku: Chceme raději prožívat krásný sen, i když víme, že skončí katastrofou, nebo prázdnou přítomnost?

Mistrný výklad historie (se špetkou pubertálních vtípků)

The Rest Is History, Tom Holland, Dominic Sandbrook, podcast na You Tube, Spotify a dalších platformách

Laďka Bauerová

Jsou podcasty, které si pustíte jako kulisu k vaření nebo vrtání poliček, protože když vám uteče jedna dvě věty (či minuty), o nic až tak důležitého nepřijdete. The Rest Is History není tímto typem zábavy. Globálně oblíbený pořad uznávaných britských historiků je tak nabitý informacemi a zároveň vtipný, že příběhy, o nichž jste si mysleli, že je ze školy znáte nazpaměť, posloucháte se zatajeným dechem a nechcete přijít o jediné slovo. 

Holland a Sandbrook, oba autoři bestsellerů o historii, rozebírají ve zhruba hodinových epizodách dějiny od starověkého Říma přes morové epidemie, Francouzskou revoluci, obě světové války až po rivalitu mezi Beatles a Rolling Stones. Stejnou pozornost věnují známým historickým událostem (bitva u Trafalgaru) jako poněkud okrajovým, ale neméně důležitým momentům (počátek hnutí za zrušení otroctví v Karibiku).

K podcastu jako tento by ale nestačilo jen fenomenální vzdělání a suchý britský humor. Oba protagonisté mají spolu mezi sebou skvělou „chemii“ – jiskří to mezi nimi a je vidět (vlastně spíš slyšet), jak si společný projekt užívají. Tom Holland navíc naplno uplatňuje svůj talent imitátora: epizody často začínají úryvkem z důležitých proslovů, takže posluchači se setkají s pompézním Napoleonem, hysterickým Hitlerem či téměř nesrozumitelným, ale o to přesvědčivějším Churchillem. Dominic Sandbrook zas často hraje roli jízlivého skeptika a zarytého patriota, který ovšem neváhá uznat přešlapy britského impéria a udělat si ze své domoviny legraci, kdykoli je to nutné. Holland a Sandbrook navíc mnohdy nabízejí paralely i s nedávnou historií a současným děním. Příkladem je brilantní rozbor Hannibalovy bitvy u Kann, jejíž dozvuky se posléze znovu objevují v rozboru Hitlerova blitzkriegu (přičemž se dozvídáme, že nešlo o vojenský termín wehrmachtu, ale o výraz, s nímž přišli Britové a Hitlera spíš iritoval). 

Kouzlo této podcastové série zkrátka spočívá v její schopnosti vykreslit mistrně místa a aktéry událostí, přenést posluchače do různých období a oživit historii. Holland a Sandbrook zároveň zůstávají intelektuálně důslední, pracují se širokou škálou zdrojů a nebojí se zkoumat rovněž alternativní interpretace. Pro ty, kdo se zajímají o historii a navíc si ještě chtějí užít duchaplnou akademickou angličtinu, volně míchanou s občas až pubertálními vtípky, je The Rest Is History jasnou volbou. 

Přivýdělek za pár miliard

„The Number: How Much Is Trump Pocketing off the Presidency?“, David D. Kirkpatrick (The New Yorker, 11. srpen 2025)

Marek Miler

Na kolik peněz si vlastně Donald Trump a jeho rodina přišli díky soukromým projektům napojeným na prezidentskou funkci? Konkrétní odpověď na tuto celkem složitou otázku se pokusil najít kmenový autor amerického časopisu The New Yorker David Kirkpatrick. V rozsáhlém investigativním článku se snažil zmapovat všechny podniky prezidenta, kde příjmy narostly v souvislosti s jeho návratem do nejvyšší politické role. 

Zatímco během svého prvního mandátu se Trump ještě snažil budit dojem, že nehodlá využívat prezidentský úřad k osobnímu obohacení, od lednového návratu si už s takovými pravidly příliš hlavu neláme. Prezident nyní finančně profituje z celého spektra byznysových aktivit, které by jinak nejen nemohly být lukrativní, ale ani by nejspíš nebyly vůbec realizovatelné. V Kirkpatrickově podání jde o celkem detailní rozbor projektů – od prodeje hotelových licencí, dvoumiliardové investice saúdskoarabského fondu po byznysový klub Executive Branch, jenž dává těm, kdo si zaplatí členství, přímý přístup k lidem z administrativy. Do kalkulace spadá také prodej zboží spojeného s kampaní MAGA a příjmy z eventů ve floridské rezidenci Mar-a-Lago, ze které současný americký prezident udělal jakýsi „víkendový Bílý dům“. Ale největší peníze přitekly do kapes Trumpa a jeho rodiny prostřednictvím pěti podniků na poli kryptoměn. 

Na řadě příkladů autor článku dokládá, že si při pohledu na prezidentovo podnikání nemůže být nikdo jistý, zda některé z těchto peněz nejsou ve skutečnosti odměnou za budoucí výhody nebo vstřícnost. Za vstřícnost nejen vůči domácím byznysmenům a firmám, ale třeba také vůči vládcům na Blízkém východě.

To vše ukazuje, jak nejasná je hranice mezi veřejnou funkcí a osobním ziskem a jak je i ve Spojených státech otázka střetu zájmů vrcholných politiků-byznysmenů spíš doménou etiky, slušnosti a nepsaných pravidel než striktně formulovaných zákonů (a o míře střetu zájmů nechť si nakonec rozhodnou voliči). Také proto může být Kirkpatrickova zevrubná analýza podnětná i v českém prostředí, kde se v uplynulých týdnech pořád dokola řešila otázka střetu zájmů nastupujícího premiéra Andreje Babiše. 

A kolik že je přibližný výpočet příjmů, jež Trump a jeho rodina získali za první půlrok prezidentování? Kirkpatrick dospěl k odhadu, který vyráží dech: 3,4 miliardy dolarů (70,6 miliardy korun). Podle odborníků jde každopádně o částku naprosto bezprecedentní v porovnání s obohacením předchozích amerických prezidentů.

„Filozof“ ze Silicon Valley a možná nejnebezpečnější firma na světě

The Philosopher in the Valley: Alex Karp, Palantir and the Rise of the Surveillance State, Michael Steinberger (Avid Reader Press / Simon & Schuster, 2025)

Jana Tamas

Stála za úspěšným potlačením ruského útoku na Ukrajinu v samotných jeho počátcích i za údery Američanů na íránská zařízení na obohacování uranu. Tajnůstkářská firma Palantir Technologies úzce spolupracuje s americkou tajnou službou CIA, Pentagonem či izraelskou rozvědkou Mosad. A spojována je i s problémovými projekty, jako byly například zpackané zásahy Úřadu pro efektivitu vlády (DOGE), jež vedly k paralýze částí americké státní správy, nebo s deportacemi takzvaných ilegálů z USA. Během druhého prezidentského mandátu Donalda Trumpa sehrává tento vývojář datověanalytického softwaru pro administrativu nezastupitelnou roli. Kritici ale varují před jeho rostoucím vlivem: bezpečnostní software, jejž vyvíjí, dává dosud nepředstavitelné, až futuristické možnosti dohledu a v rukou autoritářského režimu se může proměnit v mocnou zbraň.

Ředitel a spoluzakladatel Alex Karp tvrdí, že misí Palantiru je „chránit západní hodnoty“ a posilovat instituce, které jeho služby využívají. „A pokud to bude nutné, pak je tu i proto, aby děsil nepřítele a příležitostně zabíjel,“ dodává.

Michael Steinberger z redakce deníku The New York Times (též Karpův bývalý spolužák ze soukromé vyšší školy v Haverfordu v Pensylvánii) se vzestupu Palantiru věnuje v letos vydané knize, čerpající z mnoha časosběrných rozhovorů s Karpem. 

V knize sleduje, jak Palantir, u jehož zrodu stál rovněž podnikatel Peter Thiel, buduje pomocí zpracovávání velkých dat, umělé inteligence a mocných klientů, jako je CIA, obří dohledový aparát. Vzniká tak zřejmě nejnebezpečnější firma na světě. Zajímavý je i pohled na samotného Karpa – vyrůstal ve Filadelfii v levicově orientované rodině pediatra s židovskými kořeny a afroamerické umělkyně. V mládí se pravidelně účastnil protiválečných protestů a aktivně se angažoval v záležitostech afroamerických studentů. Dnes nevychází bez doprovodu minimálně dvou bodyguardů a tvrdí, že jeho telefon permanentně odposlouchávají zahraniční tajné služby. Na Steinbergerův dotaz, zda se bojí o svou bezpečnost, odpovídá: „Byl bych blázen, kdybych se nebál.“ 

Kdo nebude mít čas na knihu, může si aspoň poslechnout podcast s autorem z 16. prosince Inside the Tech Company Powering Trump‘s Most Controversial Policies. 

Přežije Evropa?

Can Europe Survive? The Story of a Continent in a Fractured World, David Marsh (Yale University Press, 2025)

Jakub Mašek

Někdejší mnohaletý novinář deníku Financial Times a konzultant David Marsh se před časem pustil do zhruba 160 rozhovorů se současnými i bývalými politiky, veřejnými činiteli, ekonomy a analytiky, aby se pokusil popsat dnešní situaci evropského kontinentu. Podle něho je současný model fungování a řízení neschopný zajišťovat Evropanům prosperitu jako v dobách minulých. 

Marsh naráží na vzestup populismu, politické problémy Francie a Německa, rozpad vztahů s putinovským Ruskem a ekonomické pnutí, související s měnovou unií a snahami bojovat proti změnám klimatu. Podle autora prochází nyní Evropa největší zkouškou od druhé světové války, a aby mohla dál růst, měla by nalézt nové zdroje a modely mezinárodní spolupráce. 

Zmíněné trendy se promítají i do klesající podpory evropského projektu, který však Marsh stále vidí jako nezbytný. Autor spíš kritizuje členské státy, že často prosazují vlastní zájmy na úkor celku – jako příklad uvádí Německo, jež blokovalo opatření pro stabilizaci eura a trvalo na ruském plynu ještě po anexi Krymu, přestože tím podkopávalo bezpečnost kontinentu. Podle Marshe bylo například chybou, že EU nevyužila brexit jako příležitost posunout evropskou integraci v oblastech do té doby blokovaných Velkou Británií. Selhání vidí také v příliš tolerantním přístupu k Rusku, když Unie ignorovala kybernetické útoky na Estonsko nebo invazi do Gruzie.  

Když ale Marsh volá po oživení partnerství mezi Británií a EU a po silnějších vazbách se Spojenými státy, neubrání se čtenář dojmu, že pro takové vazby je potřeba zájem z obou stran. Marshovo volání tak z pohledu nejnovějších událostí vyznívá spíš jako poněkud idealistické. Také vyzývá k rozvoji udržitelného energetického mixu, investicím do obrany a opravám slabin popsaných ve zprávě Maria Draghiho o konkurenceschopnosti EU.

Marsh pochybuje, že Evropa současnou krizi dokáže využít jako příležitost. Evropané se brání reformám, jež budou třeba pro hospodářský růst a posílení společné obrany. Bez reforem ovšem podle autora Evropa nemusí jako soudržné politické a ekonomické společenství vůbec přežít.