Opovrhování nerovností je všudypřítomné. S nelibostí se na ni dívá jak široká veřejnost, tak intelektuálové a mnozí politici. Pro příklady není třeba chodit daleko. Značná část Labouristické strany ve Velké Británii, jež od loňského července v zemi vládne, se vůči nerovnostem rázně vymezuje a považuje za nemorální, že existují miliardáři a současně i chudoba. Důsledkem je „wexit“, exodus bohatých lidí do zahraničí, který poškozuje daňové příjmy státu i celou ekonomiku.

Je totiž charakteristickým rysem ekonomie, že se její závěry namnoze vymykají našim intuitivním představám. A právě nerovnosti, například majetkové nebo příjmové, jsou jedním z mnoha takových příkladů. Perspektivou ekonomie nelze materiální nerovnost vnímat jako ryze nežádoucí jev, spíše naopak.                       

Populární představě o zkažené povaze nerovnosti se vzepřelo hned několik slovutných ekonomů. Jeden myslitel však v přesvědčivosti své argumentace vynikl nad ostatními – Friedrich August von Hayek, rakouský filozof a laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1974. Jeho dílo Řád svobodné společnosti (The Constitution of Liberty) přináší doslova celý arzenál argumentů, jimiž lze uštědřit smrtelnou ránu četným iluzím, zatemňujícím debatu o nerovnostech. 

Bohatí bohatnou a stejně tak chudí

Čas od času se veřejná diskuse stáčí kolem statistik ukazujících, že pár nejbohatších lidí vlastní takový majetek, jaký má v souhrnu zbytek světové populace. Lidé, uvězněni ve své předpojatosti, takový fakt mají za úděsné zjištění. Vyvozují totiž z těchto dat závěr, že ti nejbohatší zbohatli pouze proto, že chudí zchudli, a že tedy tito nejzámožnější jedinci nepřinášejí společnosti žádný skutečný přínos. Ostatně jakou hodnotu dává společnosti to, když se někdo obohatí na úkor zbytku? Tohoto špatného renomé nerovnosti využívají také politici, kteří tím míří na snadný zisk hlasů ve volbách. 

Celý tento narativ stojí na prosté logické chybě – pojímání obchodu jako hry s nulovým součtem. V myslích lidí je asi skutečně hluboce zakořeněná představa, že když v transakci bohatne jedna strana, musí úměrně tomu chudnout strana druhá. Přesně tímto mylným způsobem pojímá mezinárodní obchod také současný americký prezident Donald Trump. Jeho celní politika je postavena na absurdní představě, že země, s nimiž mají USA zápornou obchodní bilanci, Američany ožebračují.

Pravda je samozřejmě jiná. Jsou-li respektována vlastnická práva, obchod je vždy výhodný pro všechny jeho účastníky. Objevuje se zde vzájemnost – jedna strana profituje právě proto, že obchod je výhodný pro druhou stranu; a naopak. Jak tento fenomén popsal anglický filozof a historik Robin Collingwood ve svém pozoruhodném článku „Ekonomie jako filozofická věda“, „každá ze stran využívá druhou stranu jako prostředek k dosažení svých vlastních cílů tím, že jí dovoluje, aby ji využívala stejným způsobem“. 

Bez jakékoli nadsázky lze říci, že na volném trhu odpovídá zisk schopnosti daného člověka být užitečný druhým. Něčí velká zámožnost v takových podmínkách skutečně není výsledkem krutého vykořisťování ostatních, ale důkazem kompetence tohoto jedince při uspokojování přání ostatních spotřebitelů. Rozhodně proto neplatí, že bohatí bohatnou proto, že chudí chudnou. Naopak. Člověk se totiž může stát bohatým jen tak, že obohacuje druhé, včetně těch chudých. Celkem neintuitivní, že? 

Pokrok spočívá v růstu poznání

Znakem prosperující společnosti je fakt, že se pokrok vyvolaný kumulovaným růstem poznání neprojevuje tak, že by každému byly dopřány stejné materiální výdobytky, jež přináší. Není v žádném případě legitimní považovat tyto výdobytky za plody společného stromu náležející všem. A už vůbec není obhajitelné žádat se, aby tyto výdobytky byly rovným dílem dostupné všem už od toho okamžiku, kdy jich někdo dosáhne. Ostatně jak píše Hayek, „kdyby všichni museli čekat na lepší věci, dokud by nemohly být poskytnuty všem, v mnoha případech by se toho dne nedočkali“. Nemá-li pokrok vzít za své, musejí se lidé oprostit od představy, že výdobytky pokroku mají být už od počátku k dispozici všem. 

Ekonomické statky jsou vzácné, a tudíž nemohou uspokojit všechny materiální potřeby. Ale pokud jde o využití znalostí, podobná omezení nenalézáme. Jakmile je nová znalost někým nabyta, zřídkakdy lze její příznivé účinky omezit pouze na toho, kdo na ni v průběhu svého jednání přišel. Právě z toho důvodu je růst znalostí pravým zdrojem pokroku. Často se má za to, že se pokrok vyznačuje větší hojností materiálních statků. To je částečně pravda, ale nelze zapomínat, že je to právě nahromaděné poznání a využívání většího množství rozptýlených znalostí, co tuto hojnost umožňuje. Prapůvodcem pokroku je tedy účinnější využívání více znalostí.

Jak experimentování bohatých pomáhá chudým

Hayek přesvědčivě argumentuje, že „nové věci se často stanou dostupnými pro většinu lidí jen díky tomu, že po určitou dobu byly luxusem pro pár vyvolených“. V každém okamžiku nepochybně bude existovat celá řada statků, o nichž víme, jak je produkovat, ale jež přesto nemohou být poskytnuty všem. Jejich výroba je totiž dosud příliš nákladná a neefektivní na to, aby byly dostupné každému. Jen díky experimentování relativně bohatých, kteří se těší životnímu stylu, o němž jiní mohou zatím jen snít, si mohou statky, jež dnes považujeme za luxusní, později dopřát i relativně chudší. Slovy francouzského sociologa Gabriela Tardeho – „co je dnes luxusem, bude zítra nezbytností“.

K počítačům, dopravním prostředkům i k mnohým volnočasovým aktivitám měli dříve přístup jen někteří bohatí. Ostatním se zpřístupnily pouze proto, že s nimi tito bohatí mohli experimentovat, čímž byly objeveny způsoby, jak je vyrábět či poskytovat levněji. Sporty jako tenis a golf jsou nyní dostupné proto, že dříve byly extravagantní zábavou majetných. Jak píše Hayek, „velká část výdajů bohatých – ačkoli to není jejich záměrem – slouží k pokrytí nákladů na zkoušení nových věcí, jež díky tomu mohou být později zpřístupněny chudým“. Přepych bohatých je tedy určitou cenou za experimentování se způsobem života, který teď není, ale jednou bude dostupný mnohým.

Podle Hayeka platí, že „rychlý ekonomický růst, který jsme si navykli považovat za samozřejmost, se do značné míry zdá být výsledkem této nerovnosti a bez ní by byl nemožný“, a také, že „síly, jež zpočátku činí nerovnost samu se přiživující, mají později tendenci ji zmírňovat“. Milton Friedman, Hayekův kolega z Chicagské univerzity a rovněž nositel Nobelovy ceny, ve svém díle Kapitalismus a svoboda obdobně rozpoznal jako hlavní rys pokroku během posledního století, „že osvobodil masy od lopotné dřiny a zpřístupnil jim výrobky a služby, které byly dříve monopolem vyšších vrstev, aniž by odpovídajícím způsobem rozšířil výrobky a služby dostupné bohatým“. 

Na materiální nerovnost by se proto rozhodně nemělo nahlížet jako na zlo, jež by mělo být jednou provždy vymýceno. Nerovnost je totiž nejen charakteristická pro svobodnou společnost, ale též výrazně pohání pokrok spontánního řádu. Tento pokrok chudým pomáhá dokonce relativně více než bohatým. Ti chudší se totiž oproti bohatým zpravidla těší většímu růstu hojnosti statků, který materiální nerovnost postupně snižuje.

Nerovnost v zajetí emocí

Hayek nás také upozorňuje, že bránit bohatým aby si užívali určitých výhod jako první může způsobit, že se ke zmíněným výhodám my ostatní nikdy nedostaneme. Tvrdí, že „pokud ze závisti znemožníme neobyčejné životní styly, nakonec všichni pocítíme materiální i duchovní ochuzení“. Závist možná je vrozenou lidskou vlastností, ale pro zachování svobodné společnosti bychom ji měli potlačovat a odsuzovat. 

Je tedy zřejmé, že materiální nerovnost je spojena se svobodou a je podmínkou pro rozvoj pokroku. Hayekův učitel Ludwig von Mises proto také argumentuje, že v tržní ekonomice nikdo netrpí nouzí kvůli tomu, že jiní bohatnou. „Bohatství majetných není příčinou ničí chudoby. Právě naopak: proces, který dává určitým lidem zbohatnout, je důsledkem aktivit směřujících k dokonalejšímu uspokojování potřeb velkého množství lidí,“ napsal von Mises v díle Antikapitalistická mentalita.