Advent je zvláštní čas. Vyzývá nás k tomu, abychom zpomalili, ztišili se a přemýšleli o smyslu života a budoucnosti. Možná proto mi přijde až symbolické, že právě o víkendu, mezi nákupy a plánováním posledních pracovních dnů letošního roku, jsem si znovu pustil Marťana (sci-fi režiséra Ridleyho Scotta z roku 2015 – pozn. red.). Film, který znám důvěrně, a přesto mě vždy znovu zasáhne. Ne dramatem ani vizuálními efekty. Ale tónem. Tichým, důsledným, civilizačně sebevědomým přesvědčením, že optimismus není dekorace. Že je to strategie. A že ten, kdo se odváží věřit v budoucnost, není naivní, ale kompetentní.

Rok 2025 byl, stejně jako několik předchozích, spíš přetlakem starostí než festivalem naděje. Pesimismus má dnes výborné PR: je přesvědčivý, protože vždy dokáže vyhmátnout konkrétní hrozbu. Je intelektuálně svůdný: když říkáme, že věci míří ke dnu, v krátkém horizontu se málokdy mýlíme. Problémy přece vznikají vždy, a když je zahlásíme včas, působíme moudře. Navíc rezonují s našimi evolučními instinkty. Špatná zpráva je pro lidskou mysl přitažlivější než ta dobrá.

Optimismus je naopak nenápadný. Pokrok se totiž odehrává v procentech, nikoli v titulcích. Rok od roku jen stěží zaznamenáte, že zdravotnictví léčí dříve nevyléčitelné nemoci, že extrémní chudoba klesá, že vzdělání je dostupnější, že technologie zvyšují produktivitu. Děje se to potichu, beze scén. Jsou to však právě tato malá čísla, jež určují dlouhodobou trajektorii. Kdybychom grafy pokroku malovali podle toho, co ukazují média – poslední týden, poslední den –, viděli bychom chaotickou sinusoidu. Ale když se podíváme na horizont deseti, dvaceti, padesáti let, obrysy se najednou promění v jednoznačnou, trpělivou křivku růstu.

V investování, které je vůbec nejlepší metaforou života, víme, že volatilita krátkodobě bolí, ale trend dlouhodobě vítězí. Pesimista sleduje propady. Optimista sleduje složené úročení. A možná právě to je nejdůležitější: optimismus není pocit. Je to rozhodnutí, kam se chceme dívat.

Vyřešit problém a pak další

To platí i mimo ekonomiku. Zdraví je investice. Jeden lepší oběd, jeden běh, jeden večer navíc pro spánek nic nezmění. Ale stovky takových rozhodnutí ano. Stejně tak vztahy: disciplína, zájem, schopnost naslouchat. To vše je kapitál, jenž se zhodnocuje v čase, nikoli v minutách. Optimismus v tomto smyslu nejsou růžové brýle – je to orientace na dlouhý horizont, odhodlání jednat dnes pro budoucnost, kterou ještě nevidíme.

A právě při posledním sledování Marťana se mi znovu vybavila věta, jež má sílu malého osobního manifestu. „Vyřešíte jeden problém. Potom další. A pokud jich vyřešíte dost, tak přežijete.“ To není patos, ale algoritmus života. Přesný popis, jak pracují vědci, podnikatelé, lékaři, inženýři – každý, kdo odmítá rezignovat. Marťan není příběh o jednom hrdinovi. Je to příběh o kompetenci. O lidském kapitálu, který není osudový, ale naučený. O vědomí, že přežití není otázka štěstí, ale akumulace znalostí, disciplíny a neustálé iterace. 

A ještě něco: Protagonista filmu Marťan Mark Watney není sám. NASA, vědecké týmy, diplomacie i komerční sektor se spojí v sehraný orchestr, který odvážně podpoří jeho snahu o přežití. Je to vlastně metafora inovací: změnu nezpůsobuje solitérní génius, ale celý ekosystém. Kultura, kolektivní důvěra, že řešení existuje, a spolupráce, jež nás k němu dovede. Pokud tohle není definice optimismu, pak už nevím, co by jí mohlo být.

Popkultura v tomhle nabízí fascinující zrcadlo. Máme dvě mapy budoucnosti. Jednu temnou: neonová melancholie Blade Runnera, chladná paralýza dystopie Potomci lidí, paranoidní Matrix, beznaděj v Cestě. A druhou, která je možná méně efektní, ale civilizačně pravdivější: Interstellar, Příchozí, Star Trek, Kontakt. Příběhy, jež si nedělají iluze o rizicích, přesto věří, že lidská kompetence dokáže překážky překonat. Nejsou to utopie, jsou to světy, kde se problémy nepřehlížejí, ale řeší. Kde věda není hrozba, ale nástroj.

A tyto dvě mapy budoucnosti nejsou jen otázkou vkusu. Jsou to dvě různá nastavení mysli. Dvě odpovědi na to, zda věříme, že budoucnost může být lepší než současnost. Někdo čte svět jako Blade Runner a očekává úpadek. Jiný jako Star Trek a hledá řešení. Obě perspektivy uznávají složitost světa. Ovšem jen jedna z nich má potenciál svět měnit.

Reálný svět není samozřejmě ani jedno z toho. Je něco mnohem zajímavějšího: svět, kde probíhají paralelně hrozby i pokrok. Rok 2025 je toho dokonalou ilustrací. Žijeme v době geopolitických napětí, klimatického stresu a přetížených institucí. A zároveň v době nejrychlejší inovace v dějinách. Neznamená to, že budoucnost je jistá. Znamená to, že je otevřená. Směr není daný; je volený, modelovaný našimi rozhodnutími, technologií, institucemi, které dokážeme ovlivňovat, budovat.

Má smysl jednat, i když výsledek je nejistý

Proto je advent ideálním časem mluvit o budoucnosti. Ne proto, že se blíží nový rok, ale proto, že je to civilizační rituál světla uprostřed tmy. Tradice, jež nás učí totéž, co Watney na Marsu: že má smysl jednat, i když výsledek není jistý. Že každý malý krok má hodnotu. Že svět se zlepšuje ne proto, že někdo slibuje, že bude líp, ale proto, že lidé každý den dělají rozhodnutí, která je k prosperitě posouvají.

Možná proto jsem se při závěrečných scénách Marťana nesoustředil na efektní moment záchrany, ale na něco mnohem prozaičtějšího: na rytmus drobných, téměř neviditelných kroků. Na trpělivou práci, jíž si žádný pesimistický scénář nikdy nevšímá. A tak si říkám, jestli optimismu nechybí hlavně PR. Není to jalový sentiment ani únik. Je to volba vidět budoucnost jako projekt, nikoli jako zkázu. Rozhodnutí věřit, že svět lze zlepšovat, protože historie jasně dokazuje, že zlepšit se skutečně dokázal.

Jak by vypadal svět, kdybychom ho četli méně skrze estetiku Blade Runnera a více s odvahou Star Treku? Co by se změnilo, kdyby každý z nás, v práci, doma, ve veřejném prostoru, udělal jedno jediné rozhodnutí, které je o procento optimističtější než včera? Možná by se nestalo nic dramatického. Ale právě v tom je pointa. Velké věci začínají v procentech. V tichém, neokázalém závazku jednat i tehdy, když výsledek není jistý. Advent nám umožňuje připomenout si každý rok. A Marťan jen vizuálně potvrzuje, že světlo a prosperita nepřicházejí najednou. Přicházejí skrz práci, víru, důvěru. A skrz tu zvláštní, racionální drzost věřit, že budoucnost může být lepší než minulost.