Nikdo neočekával, že Donald Trump v pátek sehraje v Anchorage na Aljašce roli kovboje s kolty proklatě nízko u pasu, který ze všeho nejdřív vyzve Lavrova: „Cizinče, nelíbí se mi tvoje mikina“, aby vyčkal poledne a s jeho šéfem obratem sjednal trvalý mír bez anexí území, zato s tučnými reparacemi ve prospěch Ukrajiny. Přesto ta vlídnost přijetí Vladimira Putina s doprovodem na vojenské základně Elmendorf-Richardson trochu překvapila. Vítal jej s náklonností, jako by skutečně potkával starého přítele, s nímž měl vždy „fantastický vztah“, a shodou ne právě příznivých okolností se dlouho nemohli setkat, až teď.

Odborníci na řeč těla vylučují, že by se Trump do úsměvů a poplácávání po ramenou přemáhal, v duchu 500 let staré poučky jistého Florenťana: „Nemůžeš-li nepřítele zničit, pak jej obejmi.“ Chtěl okouzlit a udělat „deal“. Vystoupení po schůzce už tak ostentativně přátelský „body language“ postrádalo, pánové možná měli „produktivní“ debatu, ale Putin hostiteli zjevně nevyhověl. Trump působil trochu rozmrzele a na instantní Nobelovu cenu míru to nevypadá.

Pro Putina schůzka znamená čisté PR zlato už jen proto, že proruští politici mohou argumentovat, že když je dost dobrý pro Trumpa, mohou mu projevovat přízeň také oni (aniž by se za to museli stydět). Putin pro to nemusel obětovat nic, dokonce ani zastavit útoky na Ukrajinu jako vstupenku k jednání.

Co bude dál, to se uvidí v následujících týdnech, ale pro Ukrajinu a její spojence tahle schůzka rozhodně neznamená, že s Trumpem mohou počítat na 100 procent. Podle toho, co ze schůzky prosáklo, by Putin chtěl celou Doněckou a Luhanskou oblast včetně dosud neokupovaných území plus to, co jinde dosud dobyl, možná s nějakými mírnými teritoriálními ústupky na jihozápadě. To je pro Ukrajince absolutně nepřijatelné, ale jednání o míru se mohou vléct bez příměří, což Rusům ponechává možnost dalšího postupu na východě.

Bezpečnostní záruky jsou další oblastí, v níž Ukrajina a EU závisejí na Spojených státech jako na rezavé skobě, ale k tomu se dostaneme.

Trumpovo vidění světa

Když bych měl nahlédnout situaci Trumpovou optikou, tak Ukrajina je pro něj periferní území, kvůli kterému si to nerozhází jinde, kde mu jde o víc, a tenhle boj vnímá jako primárně evropskou starost. Zbraně pro Ukrajinu prodá, když je Evropané zaplatí, a jejich věcí také bude, aby fungování ukrajinského státu udrželi nad vodou finančními injekcemi – to ostatně platí už teď. Dohodu o ukrajinských minerálech si zajistil.

Otázkou je, jak silně bude chtít tlačit na Rusy, aby je k nějaké vybalancované dohodě dotlačil třeba sekundárními sankcemi. Reálpolitika v globálně-transakčním vydání není jednoduchá.

Dodatečná americká cla za dovoz ruské ropy platí Indie, ale nikoli Čína, jež ukázala, že dovede – třeba obstrukcemi při vývozu vzácných minerálů – USA i EU zle potrápit. Má tak vyjednávací páku, jíž Indie (ačkoli nejlidnatější a velmi ambiciózní) zkrátka nedisponuje. Indy to silně rozčarovalo, protože se v čele s premiérem Módím spoléhali na to, že Trump je přítel, který si vztahů s Indií už kvůli „vyvažování Číny“ cení. A teď tohle.

Stejně tak Erdoğanovo Turecko, velkého dovozce ruských fosilních paliv (a čilého reexportéra), si nechcete odcizit kvůli jeho velkému vlivu na Kavkaze, v Sýrii a ve Střední Asii tím, že na něj brutálně zakleknete. Evropa o tom nemůže ani přemýšlet už od dob uprchlické krize.

First-order question: bezpečnostní záruka Ukrajině

Ponechme stranou, že Evropská unie importem ruských paliv (hlavní zdroj příjmů ruského státního rozpočtu) sice skrovněji, ale přece pomáhá fakticky udržovat ruskou válečnou mašinérii v chodu: jen v červnu jich dovezla za 1,4 miliardy eur (29,3 miliardy korun). Kromě obvyklých podezřelých, kteří dávají své proruské postoje najevo, typu Maďarska (importér č. 1) a Slovenska (č. 4) patří k velkým dovozcům zkapalněného plynu také Belgie a Francie, jež Ukrajinu verbálně silně podporují (s financemi je to horší).

Z hlediska vojenské a finanční pomoci Ukrajina po nástupu Donalda Trumpa závisí na Evropě, přičemž v kumulativním vyjádření vedou kolektivně skandinávské země (Norsko, Švédsko, Finsko a Dánsko) před Velkou Británií a Německem, zatímco Francie následuje se značným odstupem, o Itálii a Španělsku nemluvě.

Jedna věc jsou peníze na zbraně i civilní účely, druhá jsou kredibilní bezpečnostní záruky. A ty bez Spojených států vyznívají docela dutě.

To jsou ovšem ty „first-order questions“, na něž ve svém článku ve Financial Times, který vyvolal oprávněnou pozornost, upozornil rakouský bezpečnostní analytik Franz-Stefan Gady. Rozhodující je přitom ta jediná: Byly by evropské země ochotny riskovat válku s Ruskem, pokud by byly jedinými vydavateli bezpečnostní záruky pro Ukrajinu, jež by přistoupila na mírovou dohodu tak, jak se pomalu rýsuje?

Tuším, jak zní odpověď. O Česku nemám už teprve žádné iluze.

Putinovo vidění světa

Jen doufám, že Putin, milovník imperiální ruské a sovětské historie, při té jízdě Trumpovou limuzínou nedával výklad o tom, na čem se Stalin dohodl s Japonci v dubnu 1941 v paktu o neútočení. A to jen necelé dva roky poté, co Japonce (budoucí maršál) Žukov vypráskal v bitvě u Chalchyn golu. Že se Rusko nebude angažovat na Dálném východě a nepomůže Číně, když oni nenapadnou Rusko, a že si jeden druhému uvolní ruce na práci ve svých zájmových oblastech. Za tři měsíce byl sice wehrmacht v Rusku (nehledě na pakt Ribbentrop–Molotov) a za necelých osm měsíců Japonci bombardovali Pearl Harbor, ale na čínsko-ruské hranici byl klid zbraní až do dubna 1945. A pokud ten výklad Trumpovi v limuzíně dával, tak bych chtěl věřit, že neuspěl.