Když mluvíme o ekonomické prosperitě, většinou máme na mysli HDP, investice nebo průmyslové kapacity. Jenže existuje ještě jeden často podceňovaný faktor: způsob, jakým se lidé a celé společnosti stavějí k učení a chybám.

Psycholožka Carol Dwecková ve své knize Mindset: The New Psychology of Success ukázala že lidé se dělí na dvě skupiny. Jedni věří, že schopnosti jsou pevně dané: buď na něco máte, nebo ne. Ti druzí jsou přesvědčeni, že schopnosti lze rozvíjet úsilím a učením. Tomu se říká růstový mindset – nastavení mysli. A právě tento postoj dnes do velké míry předurčuje, jak se společnosti dokážou vyrovnat s náhlými změnami.

Historie nám dává jasné příklady. Země, jež dokázaly absorbovat šoky, od technologických revolucí po hospodářské či geopolitické krize, vždy stavěly na kultuře učení a adaptace. Japonsko po druhé světové válce proměnilo trosky v základnu technologické velmoci. Vsadilo na systematické zlepšování, otevřenost, učení se od ostatních a neustálou snahu o inovaci. Jižní Korea v padesátých letech patřila mezi nejchudší země světa. Díky investici do vzdělání, disciplíně a ochotě experimentovat s novými odvětvími se stala lídrem v elektronice a automobilovém průmyslu. Estonsko po rozpadu Sovětského svazu začínalo téměř z nuly, bez přírodních zdrojů a s těžce zdevastovanou ekonomikou. Namísto defenzivy se rozhodlo vsadit na digitální transformaci, experimentovalo s e-governmentem a postupně se stalo jedním z technologicky nejvyspělejších států Evropy.

Všude sehrála klíčovou roli schopnost lidí učit se, riskovat a zlepšovat se. Bez této ochoty k růstu by nestačily ani zahraniční investice, ani moderní technologie. Rozhodující nebyl jen kapitál, ale také převažující nastavení jednotlivců a tím i celé společnosti. 

Češi a problém fixního myšlení

Problém je, že Česko v tomto ohledu zaostává. Podle OECD jen asi polovina českých patnáctiletých věří, že své schopnosti mohou rozvíjet. Je to jedna z nejnižších hodnot mezi vyspělými zeměmi (OECD, PISA 2018). Které státy jsou v tomto směru naopak na prvních místech? Estonsko a Dánsko.

To není pouze psychologická drobnost. Prolíná se to celou společností, počínaje českými školami, kde se pořád klade důraz na známky, memorování a „jedinou správnou odpověď“. Chyba je trestána, nikoli vnímána jako součást procesu učení. Děti se tak učí vyhýbat riziku a bát se selhání. Výsledek? Mladí Češi méně riskují, méně experimentují, často rezignují při první překážce. Mnohdy se spokojí s tím, co mají, jen aby měli „klid“, chybí jim odhodlání uspět, protože jim škola a možná i rodina vštípí, že to v jejich případě není možné. Tyto do společnosti „zažrané“ postoje se stávají součástí naší kolektivní „národní psýché“.

Ale není to osudová danost. Americký experiment s více než 12 tisíci studentů ukázal, že i krátká online intervence, která jim vysvětlila, že inteligence není pevně daná, dokázala zlepšit výsledky žáků s nejhorším prospěchem o 11 procent a zvýšit podíl těch, kdo se přihlásili do náročnějších kurzů matematiky (Yeager et al., 2019, Nature). Jinými slovy, i malá změna může spustit velký efekt.

Co by to znamenalo pro Česko? Pokud bychom dokázali posunout kulturu škol od „známkování chyb“ k „učení se z chyb“, mohli bychom uvolnit obrovský potenciál, jenž dnes zůstává nevyužitý. Studie potvrzují, že v atmosféře důvěry, podpory a konstruktivní zpětné vazby, ideálně formativního charakteru, se začíná dít něco pozoruhodného: žáci přestávají mít strach z chyb a zvyšuje se jejich motivace i sebevědomí. Pokrok je měřitelný. Žáci s takovýmto „růstovým“ myšlením mají v zemích OECD o celých 31 bodů lepší výsledek ve čtenářském testu. A ještě silnější efekt je vidět u znevýhodněných žáků.

Jak dobře selhat: lekce pro firmy

Růstový mindset se netýká jen škol. Zcela zásadní je rovněž pro firmy a organizace. Amy Edmondsonová ve svých experimentech ukázala, že nejlepší týmy nedělaly více chyb, ale více jich přiznávaly. Dysfunkční týmy naopak přiznávaly velmi málo chyb, a to z prostého důvodu, že neměly pocit bezpečí, když se k chybám přiznaly. Obtížné situace se často eufemisticky označují jako „učební zkušenost“, ale Edmondsonová ve své knize poukazuje na obecnější pravdu o tomto klišé: ani organizace, ani lidé se nemohou poučit ze svých chyb, pokud popírají, že k nim vůbec došlo.

V prostředí, kde se chyby trestají, lidé hrají „na jistotu“. Nikdo nechce riskovat a inovace umírá. Funkční týmy naopak berou chybu jako příležitost k učení. Přesně na tomto principu stojí slavné „fail fast, learn fast“ z prostředí Silicon Valley. Toyota tomu říká „kaizen“, neustálé zlepšování.

Firmy, jež dokážou chyby zpracovat inteligentně, mají zásadní výhodu. Ne vsázet vše na jednu kartu, ale zkoušet mnoho menších experimentů. Ne popírat problémy, ale systematicky je dokumentovat a analyzovat. To není projev slabosti, ale síly. A přesně to odlišuje organizace, které rostou, od těch, jež stagnují.

Když na kvalitě učitelů závisí HDP

Jestliže se od jednotlivců a firem podíváme na systémovou úroveň, vliv růstového myšlení se násobí. Odhady pro USA ukazují, že by stačilo nahradit pět až sedm procent nejméně efektivních učitelů průměrnými, aby se země posunula v PISA testech z lehce nadprůměrného výsledku mezi premianty. Takové zlepšení by zvýšilo dlouhodobý růst HDP o celé jedno procento ročně!

To je ohromující číslo. Jedno procento ročního růstu navíc znamená, že během jedné generace by se americká životní úroveň zvýšila o desítky procent. A to jen díky lepším učitelům.

Pro Česko, které se v PISA testech z roku 2022 pohybuje kolem 18. místa, je to inspirace i varování. Kvalita vzdělávání není okrajová agenda, ale přímý motor prosperity. Jenže zvyšování kvality učitelů je dlouhý proces, jenž vyžaduje peníze, čas a konzistenci.

A právě tady narážíme na politickou realitu: voliči chtějí vidět benefity hned, nejlépe během jednoho volebního období, zatímco investice do učitelů či školních reforem přinášejí výsledky až za deset či 20 let. Politici proto mají malou motivaci tlačit na reformy, které se jim volebně „nevrátí“. Vzdělávání se tak stává typickou obětí krátkodobého politického cyklu.

Pokud chceme tento paradox překonat, je potřeba financování školství navázat na dlouhodobé rozvojové strategie země, podobně jako se to děje v infrastruktuře nebo obraně. Vytvořit nezávislé instituce, jež budou kvalitu učitelů a vzdělávací výsledky měřit a vyhodnocovat napříč vládami. A hlavně ukázat veřejnosti, že investice do učitelů je totéž co investice do ekonomického růstu. Protože pokud voliči budou chápat školství jako otázku budoucí životní úrovně, nikoli jen „výdaj z rozpočtu“, získají politici mnohem větší motivaci s ním něco dělat.

Technologie jako nový horizont

Naštěstí se objevuje nový faktor: umělá inteligence. Singapur už testuje adaptivní vzdělávací systémy, které doporučují výuku na míru každému žákovi podle jeho reakcí a postupu při učení (Smart Nation Singapore). V praxi to znamená, že učení se může přizpůsobit tempu a stylu každého dítěte. To, co dříve záleželo na kvalitě konkrétního učitele, může dnes částečně dorovnat technologie.

AI samozřejmě není všelék. Nezachrání školu bez dobrého učitele ani firmu bez dobrého vedení. Ale dokáže snížit bariéry, zpřístupnit personalizované vzdělávání a pomoci lidem překonat fixní myšlení. V kombinaci s promyšlenou vzdělávací reformou může znamenat revoluci.

Od jednotlivce přes týmy až po celé státy platí, že růstový mindset a schopnost učit se z chyb rozhodují o prosperitě. Česko stojí před volbou: zůstat v pasti fixního myšlení, nebo přijmout kulturu růstu, která podporuje inovace, adaptabilitu a dlouhodobý blahobyt.  

Odvaha k růstu

To není abstraktní úkol. Znamená to začít ve školách, méně trestat chyby a více podporovat projekty, reflexi a programy, jež dětem ukazují, že schopnosti se dají rozvíjet. Znamená to i proměnu firem, které by nově vytvářely prostředí psychologické bezpečnosti, kde se z neúspěchu stává zdroj učení, nikoli stigma. Na úrovni státu je klíčová systematická investice do učitelů stejně jako využití nových technologií, například adaptivní výuky s pomocí AI. A konečně, jde také o širší kulturní změnu: naučit se mluvit o selháních otevřeně a vnímat je jako přirozenou cenu za inovaci. 

Růstové myšlení totiž není jen psychologický koncept. Je to strategie ekonomického rozvoje. Pokud chceme být konkurenceschopní ve světě, kde AI a globální turbulence mění pravidla hry, musíme si osvojit odvahu k učení a selhávání. Protože právě tam začíná skutečná prosperita.

Henry Ford to vystihl dokonale: „Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu.“ Stejně tak platí i pro celé společnosti: budeme-li věřit, že se můžeme zlepšovat, najdeme cesty, jak to uskutečnit. Pokud ale uvěříme, že náš potenciál je vyčerpán, odsoudíme se k nehybnosti.

A nehybnost není neutrální stav. V dnešním světě, kde se všechno kolem nás hýbe a zrychluje, znamená stagnace totéž co kolaps. Nejen pro jednotlivce, ale i pro celé společnosti.

David Navrátil je hlavní ekonom České spořitelny a autor newsletteru Peníze, procenta a prosperita.