Jak by v praxi vypadala realizace některých návrhů z Mar-a-Lago Accord
K mému překvapení najdete i mezi českými ekonomy vzdělanými na amerických univerzitách, když už ne přívržence, tak alespoň apologety toho, co Trump na hospodářském poli předvádí. Podle jejich názoru je třeba odhlédnout od groteskně ekonomicky podjatého vzorce pro výpočet recipročních cel a soustředit se na to podstatné: na jakých ekonomicko-ideologických fundamentech bude americký „zlatý věk“ vybudován.
Velmi často je zmiňováno spojení „Mar-a-Lago Accord“, evokující někdejší dohodu z newyorského hotelu Plaza z roku 1985, kdy se Francie, Japonsko, Západní Německo a Velká Británie dohodly s USA na společném oslabení dolaru. Hotel Plaza v New Yorku Donald Trump v letech 1988 až 1995 vlastnil, zatímco Mar-a-Lago v Palm Beach na Floridě mu patří stále. Takže udělat takovou historickou analogii, to se musí Trumpovi líbit, a koneckonců s oslabením dolaru má tenhle nápad také něco společného.
Trump svým voličům slíbil, že do USA vrátí pracovní místa v průmyslu, která budou dobře placená a zajistí jim postavení ve střední třídě, včetně klasických atributů, které k tomu v USA patří – od bydlení ve vlastním domku na předměstí až po vzdělání dětí. Tenhle ideál vznikl v 50. letech, kdy byly Spojené státy s odstupem největší světovou ekonomikou s nejvyšší produktivitou i životní úrovní. Tenhle idealizovaný obrázek minulosti je v USA pevně zakořeněný a politicky Trumpa, který návrat „zlatého věku“ ohlašuje, pomohl dostat k moci.
Ohlášená cla mají vytvořit fiskální prostor pro snížení přímých daní korporacím a fyzickým osobám a postarat se spolu s deregulací o nabídkovou stranu. Zároveň zvýhodní producenty v USA oproti těm zahraničním, kteří budou motivováni přesunout výrobu do USA, kde se jim naopak má dostat vřelého přijetí.
V provedení Mar-a-Lago jsou cla vyjednávacím nástrojem, jehož pomocí by USA mohly přinutit partnerské země, aby spolupracovaly na oslabení dolaru (jako v Plaza). Nádavkem mají ale také přistoupit na refinancování amerických vládních dluhopisů ve svém držení za pro ně velmi nevýhodných podmínek, výměnou za celní úlevy a pokračující americkou ochranu.
S tímhle nápadem přišel loni v červnu někdejší stratég Credit Suisse Zoltan Pozsar, ale trakci získal až tehdy, když se jej chopil Stephen Miran, který je dnes předsedou Trumpovy Rady ekonomických poradců USA. Kouzlo spočívá v tom, že svérázným způsobem spojíte řešení amerického dvojího deficitu – běžného účtu platební bilance a federálního rozpočtu. A to bez toho, aby se vláda musela trápit s velmi nepopulárním zvyšováním daňových příjmů nebo snižováním výdajů (dnešní práce DOGE Elona Muska nevypadá jako udržitelná).
Chucpe, jako když vyšije
Stejně jako Plaza Accord z roku 1985 by oslabení dolaru zlepšilo konkurenceschopnost amerického exportu a fakticky snížilo kupní sílu amerických mezd, pokud jde o dovoz. Co se podařilo jednou, mohlo by se teoreticky podařit i podruhé. Jenže výměna současných amerických vládních dluhopisů za stoleté a ještě k tomu nízko úročené je něco úplně jiného.
Pokud vám to připomíná restrukturalizaci řeckého dluhu nebo někdejší Bradyho plán pro Latinskou Ameriku, tak ano. Ale tady jde o cenný papír, za nímž stojí kredit vlády Spojených států, a fakticky na tuhle restrukturalizaci, která sníží Američanům výdaje na obsluhu dluhu, mají přistoupit spojenci, kteří budou neomaleně vydíráni.
Jak říká Scott Bessent, americký ministr financí, který by případně měl Mar-a-Lago implementovat: „Nezavádějte protiopatření, jinak budeme muset eskalovat.“ Chucpe, jako když vyšije. Co už s tím. Nakonec podstatnější jsou vnitřní inkonzistence plánu.
První věcí je, zda se podaří zvýšit zaměstnanost ve zpracovatelském průmyslu USA, jejíž podíl na celkové zaměstnanosti klesá již od oněch 50. let minulého století, přičemž silnější roli než mezinárodní obchod a globalizace sehrál technologický pokrok, automatizace a související nárůst produktivity.
Americké dělnické mzdy ve zpracovatelském průmyslu – v březnu 2025 těsně pod 29 dolary za hodinu – nejsou nijak nízké. K brutto mzdám počítejte ještě další náklad na Social Security a Medicare placený zaměstnavatelem plus (ve statistikách srovnávajících mzdy) benefity typu příspěvků na penzijní či zdravotní pojištění. Takže americká pracovní síla v průmyslu je drahá a v řadě pracovně náročných oborů nebudou ani „vietnamská“ cla na vytěsnění dovozu stačit.
Zároveň je minimální nezaměstnanost, takže cla krátkodobě nebudou stimulovat domácí produkci, ale povedou k vyšším cenám. Předpokládejme, že ve střednědobém horizontu výroba v USA stoupne mnohem více než zaměstnanost v průmyslu (tlak na produktivitu a robotizaci) a nahradí dovoz. To ovšem znamená, že rozpočtové příjmy z cel začnou klesat.
V Mar-a-Lago verzi platí, že intervencemi oslabený dolar dovoz zdražuje a úspěšná substituce dovozu zase snižuje příjmy z cel. Zdanění spotřeby federální rozpočet nemusí zajímat (sales tax je příjmem jednotlivých států, nikoli federální vlády) a příjmovou daň jsme snížili, takže fiskální část plánu je ohrožena.
Reindustrializace vyžaduje přesun zdrojů včetně lidí z neobchodovatelného do obchodovatelného sektoru, tedy z neobchodovatelných služeb a veřejného sektoru do průmyslu. Co vám to připomíná? Výrobní investice potřebné k nahrazení dovozu a rozšíření vývozu musí být také nějak financovány. Po desetiletí se tak dělo na vrub přílivu kapitálu, který vykrýval deficit běžného účtu. Ten se v jiné formě zápisu rovná rozdílu mezi americkými úsporami a investicemi (míněna hrubá tvorba fixního kapitálu, nikoli nákup cenných papírů).
Riziko poškození reputace USA a odklon od dolaru
Aby Spojené státy snížily schodek běžného účtu, musí snížit přebytek kapitálového účtu a snížit rozpočtový deficit. Jelikož americké investiční strojírenství nemá dostatečnou kapacitu, bude záviset na dovozu nových strojů a zařízení, nyní s příslušně zvýšenou celní sazbou, z Evropy, Japonska a Jižní Koreje. Pominu Číňany, kteří už jsou silní i v investičním strojírenství, až z toho Němcům běhá mráz po zádech. Ale z Číny snad Američané nebudou chtít dovážet technologie, jež by jim umožnily realizovat dovozní substituci (nelze si z toho nedělat legraci).
Náklady na investiční zboží z dovozu prodraží cla a slabší dolar a přesně ve tvaru J-křivky nejdříve prohloubí schodek. Tím se vytvoří tlak na růst úrokových sazeb, což by mělo tlačit dolar nahoru a za jinak nezměněných okolností zvýšit náklady na dlužní službu. Proto ten grif s nucenou konverzí amerických státních dluhopisů držených v oficiálních rezervách na dlouhodobý dluhopis. První důsledek je, že to zničí reputaci USA jako dlužníka, velmi to ublíží likviditě na sekundárním trhu a také to urychlí odklon od amerického dolaru jako rezervní měny. Přitom hloubka a likvidita sekundárního trhu amerických vládních dluhopisů a postavení dolaru v mezinárodních financích byly klíčové podpěry americké výjimečnosti. Bez ní by si Spojené státy mohly vyzkoušet to, čemu se zlomyslně říká „Truss moment“, tedy prudký pád důvěry v udržitelnost fiskální politiky, jaký zažila Británie za premiérky Liz Trussové.
Jak říká duchovní tatínek Mar-a-Laga Zoltan Pozsar, dolarové rezervy jsou „vnitřní peníze“. Na rozdíl od zlata jako „vnějších peněz“, které můžete držet ve sklepě své centrální banky, dolarové rezervy máte na úložkách v zahraničí nebo v cenných papírech, takže nejsou pod vaší kontrolou. S Trumpem v Bílém domě se některé země určitě pokusí dále omezit držbu rezerv denominovaných v dolarech, aby omezily možnost USA uvalovat na ně sankce a různým způsobem vydírat. Proto se koneckonců daří zlatu, a proto taky ke konverzi na stoletý dluhopis musíte použít neekonomický nástroj v podobě hrozeb odnětí ochranného bezpečnostního deštníku. Čína, která deštník nemá a nikdo jí ho nesliboval, se nerozpakuje s odvetou a bude hrát autonomní hru a nabízet partnerům spolehlivost a dodržování dohod jako svou hlavní devízu.
Evropa to má v tomto ohledu daleko těžší. Zejména nemá žádnou záruku, že přistoupení na Mar-a-Lago jí přinese onu kýženou stabilitu a bezpečnost. Bodejť by měla, když Donald Trump preferuje nepředvídatelnost a svobodu v manévrování před závazky a hrou podle pravidel. Bude se muset poohlédnout po nějakém alternativním řešení, anebo sklonit hlavu a vyčkat na někoho, kdo bude spolehlivější.
Svět naruby a Stolper-Samuelsonův teorém
Rust Belt, deindustrializace a frustrace mnoha amerických voličů je kombinací důsledků liberalizace obchodu (alias „globalizace“) a technologického pokroku, nahrazujícího živou práci. K tlaku na produktivitu přes automatizaci bude docházet v USA dál, tedy pokud vyloučíme formu nějakého moderního „luddismu“ a bránění technickému pokroku. „Den osvobození“ je vlastně snaha zařadit zpátečku od toho, čemu ekonomové říkají Stolper-Samuelsonův efekt: že méně kvalifikovaní pracovníci vyrábějící obchodovatelné zboží ve vysoce sofistikované zemi postavené na inovacích a technologických tržních službách (kde mají USA vysoké přebytky a trhu dominují) na tom budou po otevření trhu hůře. To je legitimní starost, ale má to řešit redistribuce, například dorovnáváním výpadku příjmu lidem postiženým ztrátou lépe placené práce (tzv. wage insurance). Vývoz služeb z USA je jejich jasnou silnou stránkou, takže soustřeďovat se na zboží, kde mají naopak komparativní nevýhodu, je – jak jen to říct – však znáte to rčení o plavání proti proudu.