Moje kolegyně labužnicky potáhla z cigarety, vydechla kouř a s přivřenýma očima začala recitovat Rúmího*: „Ticho je jazykem Boha, vše ostatní je špatný překlad,“ řekla anglicky a pak už pokračovala v perštině. Udělalo to na mě ohromný dojem, i když Afsaneh tvrdila, že mezi emigranty, kteří opustili Írán po pádu Muhammada Rezy Páhlavího, umí zpaměti recitovat verše perských klasických básníků kdekdo a učí to i svoje děti. Pro jejich komunitu je to prý takové pojítko se starou vlastí. Kromě toho, že jsou Peršané typicky vybraně zdvořilí a pohostinní, jsou neuvěřitelně hrdí na to, že jsou dědicové velké civilizace sahající až do starověku.

O několik měsíců později Světová banka poslední kuřárnu zavřela a s těmihle obohacujícími interkulturními vložkami byl šmytec. No, jsem rád, že jsem tam něco pochytil.

Vzpomněl jsem si na Afsaneh po letech, když Američané vybombardovali tři jaderná zařízení ve Fordu, Natanzu a Isfahánu. Cílem bylo překazit teokratickému režimu ajatolláhů vývoj atomové bomby poté, co ve „dvanáctidenní válce“ vykonaly izraelské nálety své. Kdo ale doufal, že operace Půlnoční kladivo vykřeše v Íráncích odhodlání svrhnout neoblíbený režim, který se už celá desetiletí nedovede vypořádat ani s nezaměstnaností, ani s chudobou, natožpak s ambicí velkého kulturního národa, netrefil se do nálady veřejnosti, již letecké útoky Izraele a Spojených států vyvolaly.

To, že nemáte rád režim v rodné zemi a jste „prozápadní“ a „sekulární“, ještě neznamená, že máte radost, když na ni někdo útočí. Vzpomínám, jak 11. září 2001 jeden srbský v exilu žijící opoziční ekonom, který Miloševiče a spol. nemohl ani vystát, na mou otázku, co říká té hrůze, suše utrousil, že „to mají za Bělehrad“. Tož asi tak.

Ke svržení režimu vyzval i následník Pavího trůnu, korunní princ Rezá, nejstarší syn posledního íránského panovníka, žijící na střídačku ve Francii a Spojených státech. Nabídl se jako alternativa k teokratickému vůdci Alímu Chameneímu, ochotná dovést zemi v případě, že využije svůj „moment Berlínské zdi“, k demokratické budoucnosti.

Moderní, ale nesvobodná minulost

Potíž je v tom, že i když v početné íránské diaspoře, mimochodem ekonomicky například v USA a Kanadě velmi úspěšné, existuje nostalgie po „zlatých časech za šáha“, se svobodou a demokracií neměl režim Rezova otce Muhammada Rezy Páhlavího, který vládl Íránu od září 1941 až do ledna 1979, mnoho společného.

Poslední šáh vládl v období, kdy vystupoval jako velký modernizátor, opírající se o fenomenální bohatství uhlovodíků (ropu ještě před první světovou válkou začala těžit Anglo-Persian Oil Company, předchůdkyně dnešního British Petroleum). Nemá cenu zabředávat do detailů historicky pozoruhodně nerovných smluvních ujednání, jež vedla k nacionalizaci, státnímu převratu a dalším peripetiím. Podstatné je, že za šáha se podíl na ziscích upravil, Írán se stal druhým největším vývozcem ropy na světě a Muhammad Rezá Páhlaví mohl v roce 1963 vyhlásit svoji „bílou revoluci“. Koneckonců jeden z nejagresivnějších modernizačních programů své doby, který vedl k velmi rychlému hospodářskému rozvoji, bylo z čeho financovat: za šáha dosáhla těžba v roce 1976 dosud nepřekonaného rekordu 6,6 milionu barelů denně.

Podle archivních zpráv CIA z poloviny sedmdesátých let minulého století rostl Írán po jednu dekádu nejrychleji na světě a masivně investoval do řady průmyslových oborů včetně automobilového průmyslu. Cílem bylo dosáhnout průmyslové úrovně západních zemí. Přes masivní investice do vzdělávání, zdravotnictví a dalších „soft“ oblastí se však stále zvětšoval rozdíl mezi „pozápadněnými“ elitami a tradiční majoritou, ovlivněnou šíitskými duchovními. Šáh byl s postupem času čím dál tvrdší v zacházení s opozicí a jeho tajná policie SAVAK měla i na regionální poměry mimořádně špatnou pověst. Šáh nešetřil penězi na armádu, svého času pátou největší na světě. Zvlášť letectvo jako licencovaný pilot miloval. Nakonec mu to nebylo nic platné.

Mimochodem, spektakulární pád jeho režimu v roce 1979 udělal čáru přes rozpočet i československým komunistům, kteří měli velké plány na dovoz íránského zemního plynu. Pro léta 1981–2003 plánovali dodávky 3,6 miliardy metrů krychlových ročně. Mělo jít o vůbec největší dlouhodobou smlouvu (v hodnotě dvou a půl miliardy tehdejších amerických dolarů), jež kdy byla mezi ČSSR a nesocialistickým státem uzavřena.

Šáh i se svou třetí manželkou Farah byli při své návštěvě ČSSR v srpnu 1977 dekorováni Řádem bílého lva 1. třídy s řetězem a čestnými doktoráty z Univerzity Karlovy. Dva a čtvrt roku poté se šáh ocitl v exilu v Egyptě a Československo nedovezlo z Íránu ani jeden kubík plynu.

Írán versus Turecko

Írán, ve své době suverénně největší a nejrychleji rostoucí ekonomika v regionu, zažil v éře islámské republiky lepší i horší časy. To posledně jmenované kdykoli se zvýšilo napětí se Západem, především se Spojenými státy, a to z různých důvodů. Bylo to hlavně kvůli jadernému programu a vývozu problémů do okolních zemí, kde si vydržoval svoje klientské „potížisty“. Stát s 90 miliony obyvatel, který měl a má ambice být regionálním hegemonem, je asi nejlepší porovnávat s Tureckem, téměř stejně lidnatým a neméně ambiciózním.

Turecký HDP na obyvatele v běžných dolarech byl ještě po celou dekádu po pádu šáhova režimu nižší než íránský. Po roce 1990 se však přes všechny svoje peripetie Turecko od Íránu naprosto „utrhlo“ a dnes je jeho ekonomická výkonnost čtyřikrát vyšší než u jeho historického rivala. Tristní historie.

Dostat se ke kloudným statistikám o současném Íránu je docela kumšt, ale míra nezaměstnanosti a chudoby je vysoká, inflace dosahuje téměř 40 procent. Před třemi lety země zažila velké občanské nepokoje a masové protesty proti režimu, jež vyvolala smrt 22leté íránské Kurdky Mahsy Amíníové v policejní vazbě. Teď to ale na „dvanáctidenní válkou“ vyvolané zhroucení režimu nevypadá, mimo jiné kvůli tvrdé represi a absenci organizované opozice.

Šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Rafael Grossi uvedl, že ačkoli americké bombardéry „vážně poškodily“ íránská zařízení, „nelze tvrdit, že všechno zmizelo a že tam nic není“. Teherán by mohl znovu začít s výrobou uranu jako zbraně už „za pár měsíců“. „Ve skutečnosti se odporný íránský režim pádu ani zdaleka nepřiblížil,“ tvrdí třeba zahraniční komentátor deníku The Guardian Simon Tisdall. Nemusí mít pravdu, ale může. Bohužel pro Íránce, kteří by si zasloužili lepší budoucnost.

*Džaláleddín Balchí Rúmí, perský básník z 13. století, pozn. red.