Členské státy EU se na Evropské radě ze čtvrtka na pátek shodly na společné půjčce, která umožní dál podporovat Ukrajinu. Je to důležité, protože probíhající diplomatická jednání velmi pravděpodobně k zastavení bojů nepovedou. Kreml na příměří nemá zájem a prozatím necítí dostatečný tlak, aby ustoupil ze svých dalekosáhlých požadavků. Co přesně půjčka znamená, pro koho je vítězstvím a pro koho prohrou?
Na další podpoře Ukrajiny se země EU domluvily už v říjnu. Bylo to na pozadí naléhavé potřeby nové makrofinanční pomoci a na pokrytí obranných výdajů Kyjeva. Celkovou výši potřebných financí pro období 2026–2027 odhadl Mezinárodní měnový fond na 135,7 miliardy eur (3,3 bilionu korun). Zatímco USA dávají najevo neochotu dál zajišťovat svůj podíl na této pomoci, možnosti EU takovou částku krýt z vlastních zdrojů jsou omezené.
V tomto kontextu Unie oživila myšlenku využít zmrazená aktiva ruské centrální banky – celkem až 210 miliard eur –, a to v podobě takzvané reparační půjčky. Ta by neznamenala konfiskaci těchto aktiv, nyní nadvakrát zmrazených (v sankčním režimu, podléhajícímu obnově každého půl roku, a nově také použitím ustanovení článku 122 Smlouvy o Evropské unii neboli TEU, jenž brání tomu, aby jednoduchým vetem jednoho státu bylo možné aktiva rozmrazit). Zůstatek na účtech v belgickém Euroclearu a dalších finančních institucích v EU by ale musel být použitý k nákupu dluhopisů a získané prostředky by byly poskytnuty Ukrajině formou bezúročného úvěru splatného ve chvíli, kdy Moskva Kyjevu uhradí válečné reparace, jež jí podle mezinárodního práva náleží. Druhou variantou, kterou komise předložila, když první pokus o dohodu po odporu Belgie selhal, byla společná půjčka krytá rozpočtem EU.
Z jednání se stalo politické drama. Reparační půjčka nakonec přijata nebyla, ačkoli formálně by dostatečnou podporu kvalifikované většiny členských zemí měla. Obětí by ale byl křehký konsenzus na podpoře Ukrajiny a možné třenice s vymáháním povinnosti Euroclearu reparační dluhopisy pořídit. Belgický premiér Bart De Wever dosáhl politického vítězství, když ostatní členské státy nebyly ochotny přistoupit na Evropskou komisí navržená opatření, jež měla Belgii ujistit, že neponese sama rizika v podobě mimo jiné ruských odvetných opatření. Německý kancléř Friedrich Merz, který do reparační půjčky investoval politický kapitál, naopak utrpěl porážku.
Výsledek porážka není
Ukrajina ale nakonec rozumnou, byť ne ideální míru podpory díky společné půjčce v rámci mechanismu takzvané posílené spolupráce, tedy s opt outem pro Česko, Slovensko a Maďarsko, získává – a to je základ. Je to důležité, i když kvůli zmíněnému politickému dramatu a ruským snahám do procesu zasáhnout působí výsledek jako geopolitická „nevýhra“.
Na podporu toho, proč nepovažovat výsledek za porážku, lze připojit ještě několik dalších argumentů.
Dohoda ukázala, že i takhle zásadní rozhodnutí přijala EU na základě průniku zájmů členských zemí, ne diktátu většiny. Dokázala přitom inovativně využít ustanovení o posílené spolupráci části členských států. Prakticky to není tak důležité, co se týče finančních závazků trojice zemí, jež zůstaly stranou. Peníze si bude půjčovat Evropská komise, splácet má Ukrajina, popřípadě budou k vyrovnání využita zmrazená aktiva ruského státu. Kdyby to nebylo možné, bude půjčka zaručena společným rozpočtem celé EU. Až v poslední, reálně těžko představitelné instanci, by došlo na členské země zapojené do režimu posílené spolupráce. Podstatnější je, že mimo rámec této posílené spolupráce zůstalo Maďarsko a Slovensko, jejichž vlády byly proti tomu, aby EU podporovala ukrajinskou obranu. To nyní v principu bude prostřednictvím společné půjčky možné – i když detaily zatím nejsou rozpracovány tak, jako tomu bylo v případě návrhu půjčky reparační.
Pro Ukrajinu se tak bezprostředně moc nezmění. Měla by dostat 90 miliard eur, tedy prostředky k úhradě dvou třetin svých rozpočtových potřeb na příští dva roky, což pro toto období předpokládala i půjčka reparační. Podobně jako v případě reparační půjčky budou zřejmě prostředky na makrofinanční pomoc vázány na pokračování v reformách právního státu a boji proti korupci. U obranných výdajů bude důraz kladen na krytí zakázek od ukrajinského zbrojního průmyslu, popřípadě dodávek z EU, se stropem pro hodnotu dodávek z třetích zemí.
Když odhlédneme od politického dramatu, výsledek tedy není žádná katastrofa. Ze strategického hlediska však platí, že půjčka pomůže Ukrajině koupit více času (u reparační půjčky, ve verzi, v jaké byla připravena, by to bylo velmi podobné, jen by úrokové náklady a dopady vyššího zadlužení celé EU nenesli evropští daňoví poplatníci). Ukrajina nyní získává čas pokusit se spolu s EU prostřednictvím sankcí a dalších prostředků „odmocnit“ Rusko, jehož ekonomika dostává viditelnější rány, pozměnit rovnováhu sil a dosáhnout spravedlivějšího a udržitelného příměří. To může vyjít, ale také nemusí. Kdyby se EU bývala dokázala odhodlat k odvážnějšímu řešení a Ukrajině poskytnout víc prostředků naráz (a zároveň zbylou část ruských aktiv třeba nechat Ukrajinu vložit do lépe spravovaného investičního fondu pro poválečnou rekonstrukci), mohla by tohoto výsledku dosáhnout spíš.
Podstatné je i to, že debata o ruských aktivech není u konce. Víceméně zanedbatelná je pravděpodobnost, že tyto peníze budou v dohledné době Rusku vráceny jako součást mírových ujednání, vzhledem k mizivé šanci, že Moskva bude souhlasit s mírem přijatelným pro Ukrajinu a její partnery. Nezáleží pak tolik na tom, jestli by aktiva byla využita podle amerického nebo jiného plánu. Mohou ale sloužit k uhrazení nyní dohodnutého úvěru, popřípadě i k další podpoře Ukrajiny bránící se ruské agresi.
Politický realismus totiž diktuje netěšit se na brzký mír – a to i v případě, že by Ukrajina přijala ruské podmínky podvazující její suverenitu, takový úspěch ruské imperialistické politiky by ostatně mír v Evropě spíš oddálil –, ale vnímat Ukrajinu jako část evropské linie obrany proti rozpínavému vlivu putinovského Ruska a jeho zadržování.