Říká se, že generálové se připravují na minulou válku. S návrhem programového prohlášení budoucí vlády ANO, SPD a Motoristů sobě je to v mnoha případech podobné. Také tento program leckde řeší hlavně problémy minulosti, místo toho, aby se zaměřil na nejnaléhavější výzvy současné a budoucí.
Programové prohlášení je sice postaveno na průniku předvolebních programů tří politických stran, ale matematika výsledků voleb způsobila, že se do dokumentu promítl zejména pohled vítěze, tedy hnutí ANO.
Dokument jasně a čtivě vytyčuje priority nové parlamentní většiny a bez velkých okolků přímo pojmenovává vnímané problémy, přičemž nastiňuje kýžený budoucí stav a kroky, které k němu mají vést. Hodně popsaných věcí by člověk tak nějak očekával, a proto chybí určitý „wow effect“, něco opravdu novátorského, co by příjemně překvapilo, něco, kde by si člověk řekl, že ty čtyři roky v opozici hnutí ANO úplně nepromarnilo.
Autoři textu bezpochyby reagují na skutečnost, že česká ekonomika a s ní celá společnost byly v uplynulých letech zasaženy sérií nečekaných pohrom, jež otřásly životní úrovní a důvěrou lidí ve stát. Migrační krize, pandemie covidu, pak velká inflační vlna, válka na Ukrajině a s ní spojená energetická krize a také celní válka amerického prezidenta Donalda Trumpa – všechny tyto události zanechaly v českých spotřebitelích (od podnikatelů či studentů až po důchodce) nejeden stín a šrám. K jejich zhojení je potřeba – jak to tak v životě bývá – hlavně čas. Podle nové vládní koalice je však navíc nutné bolavá místa pořádně pofoukat. Nic míň, ale zároveň nic moc navíc.
Slibuje proto v první řadě podporu hospodářského růstu, který má pomoci vyřešit řadu problémů. To by jistě nebylo nic proti ničemu, kdyby přitom dokument v celém svém kontextu nevedl k upevňování zavádějící představy o české ekonomice jako téměř bezvýhradně průmyslově orientované. Že se sektor služeb už delší dobu podílí největší měrou na ekonomické aktivitě, zaměstnanosti i spotřebě domácností, autorům textu asi trochu uniká. Pokud ale příští vláda chce opravdu udělat něco pro podporu průmyslu a jeho exportu, a tím i růstu životní úrovně a bezpečnosti, měla by posílit naši integraci do evropských struktur. Zejména tedy udělat konkrétní kroky k co nejrychlejšímu přijetí eura. Od toho však dokument dává štítivě ruce pryč.
Důraz místo toho klade nová koalice na spravedlnost v mnoha aspektech života občanů i v agendách státu. To se ale bohužel často překládá do slibu, že přidá peníze téměř všem a na všechno. V kombinaci s řadou avizovaných úlev a slev to povede k tlaku na větší schodky veřejných rozpočtů.
Jak chce v takové situaci nová koalice zajistit proklamované snižování deficitu veřejných financí, je záhadou. Slibovaný rychlejší růst ekonomiky, omezení šedé ekonomiky a lepší výběr daní mohou v souhrnu přinést ročně desítky miliard daňových příjmů navíc. To ale nebude stačit na pokrytí velkorysých výdajových priorit. A že se vláda ANO, SPD a Motoristů nepokusí ani náznakem řešit dlouhodobé výzvy pro české veřejné finance, plynoucí z nevyhnutelného stárnutí české populace, vlastně v celém kontextu už moc nepřekvapuje.
Ceny energií, koho to ještě pálí?
Hezkým příkladem přípravy na minulou válku je jedna z hlavních priorit programu – levnější energie a energetická bezpečnost. Ceny komoditních složek energií pro domácnosti (zemního plynu a silové elektřiny) přitom klesly v posledních dvou letech prakticky na předválečnou úroveň, jejich výhled je mírně klesající a zatím nic nenaznačuje, že by se extrémní zdražování z roku 2022 mělo opakovat. Spíš to vypadá na zlevňování, především u plynu. Je to hlavně díky tomu, že se dosluhující Fialova vláda spolu s dalšími evropskými státy zasadila o ukončení nezdravě vysoké závislosti EU na dodávkách ropy a zejména zemního plynu z Ruska. Také ceny elektřiny dlouhodobě mírně klesají, a to především kvůli mimořádně vysoké produkci z obnovitelných zdrojů energie. V této situaci je chyba, že nová koalice hodlá na stát převést placení poplatků za obnovitelné zdroje energie a tím snížit už tak mírný nárůst regulované složky elektřiny v příštích letech. Domácnostem to nic moc neuleví a státní kasu to vyjde na 20 miliard. Rovněž koaliční představa, že v budoucnu jako Česko odmítneme nové emisní povolenky ETS2 na vytápění a dopravu, je dost naivní. A navíc, nový systém dostal roční odklad (na rok 2028) a byla přijata opatření proti nadměrnému růstu cen povolenek na trzích, což by mělo celkový dopad do cen pro konečného spotřebitele zmírnit.
Podobnou střelbou mimo terč je slibované odpuštění DPH u léků na předpis, jež sníží daňové příjmy státu nejméně o šest miliard ročně. Zato ale nová vládní koalice nabízí zachování nulové spotřební daně na tiché víno, což – ač mám víno rád – považuji v tomto kontextu za neodpustitelné.
Něco si zaslouží pochvalu, něco ne
Dokument si správně všímá, že kdysi páteřní odvětví české ekonomiky, zpracovatelský průmysl, postupně vyčerpává zdroje svého dalšího růstu. Bez změny dosavadního trendu by to mohlo záhy vést ke ztrátě jeho konkurenceschopnosti, postupnému vyklízení pozic na světových trzích a zpomalení růstu celého hospodářství.
Jsou potřeba další investice, které chce budoucí vláda podpořit zrychlením daňových odpisů hmotného i nehmotného majetku, včetně energeticky úsporných budov. Zaměří se při tom na hospodářsky slabé regiony. Plán je aktualizovat zastaralý zákon o investičních pobídkách, protože současné pobídky už neobstojí v soutěži nám podobných států. Vláda přitom slibuje i podporu startupů a využívání zaměstnaneckých akcií. To vše je chvályhodné.
Naopak jen málo poslouží výraznější investiční aktivitě plánované snížení sazby daně z příjmu právnických osob na 19 z 21 procent. To povede k většímu odvodu zisků k majitelům firem a také k zahraničním vlastníkům českých podniků, ale erár to ochudí o 20 miliard korun bez dalších pozitivních ekonomických účinků.
Pochvalu si naopak zaslouží záměr zatraktivnit daňové odpočty na výzkum a vývoj. Program plánuje zvýšit právní jistotu jejich uznatelnosti a prodloužit dobu, po kterou bude možné odpočet uplatnit. Lze se těšit na slibované motivační programy pro společné projekty podniků s univerzitami a pracovišti Akademie věd ČR, aby vznikaly další technologické parky, například po vzoru toho brněnského.
Ku prospěchu bude rovněž větší geografická diverzifikace českého – na evropských trzích příliš závislého – exportu, již nová koalice hodlá podporovat aktivní ekonomickou diplomacií.
Trend zpomalování růstu tuzemské ekonomiky se dočasně přerušil s příchodem ukrajinských uprchlíků na český trh práce. Pracovní trh je ovšem dlouhodobě vyčerpaný a bez zahraničních pracovníků je budoucnost některé tradiční výroby či celých sektorů v tuzemsku neudržitelná. Pomohla by chytrá a otevřená imigrační politika, díky níž by na český trh práce mohla přijít potřebná pracovní síla ze zahraničí. Co na to však říká návrh programu nové vlády? „Zpřísníme azylovou a migrační politiku.“
Program nového kabinetu vrací po dlouhých letech do hry i jednotné inkasní místo (JIM), které má sloučit výběr daní, sociálního a zdravotního pojištění a tím výrazně snížit administrativní zátěž pro podnikatele a firmy. Tento opakovaně rozjížděný projekt z dob, kdy na ministerstvu financí vládli Miroslav Kalousek a Eduard Janota, nebyl přes dlouhé a náročné přípravy nikdy spuštěn. Věřme, že budoucí vláda se svým plánem uspěje.
Papír snese všechno
Nové státní výdaje a výpadky dosavadních příjmů hodlá budoucí kabinet pokrýt mimo jiné vyšším výběrem daní a bojem proti daňovým únikům. Vlajkovou lodí v jeho svatém tažení proti šedé ekonomice má být znovuzavedení elektronické evidence tržeb (EET). Nic proti samotné myšlence zatočit s nepoctivými podnikateli, ale koalice má v této oblasti nerealisticky vysoká očekávání. Objem tuzemské šedé ekonomiky se odhaduje na jeden bilion korun (cca 10–15 procent ekonomiky oficiální), což není v mezinárodním srovnání nijak závratné číslo. Také odhadovaný „nevýběr“ daně z přidané hodnoty (takzvaný VAT gap) nevychází v tuzemsku ve srovnání s jinými státy vůbec nepříznivě. Dodatečné veřejné příjmy, jež vyplynuly ze zavedení EET v letech 2017–2019, dávají napovědět, že v roce 2027 by při znovuzavedení elektronické evidence stát mohl inkasovat navíc zhruba 20 miliard korun. Sám Karel Havlíček, možná nový ministr průmyslu za ANO, odhaduje v prvních dvou letech po spuštění přínos na 30 miliard korun ročně. No dobře, ale pořád jsou to drobné.
Lépe by nová vládní koalice udělala, kdyby dodržela někdejší Babišův slib, že se vrátíme ke konstrukci daně z příjmů fyzických osob před rokem 2021. Kvůli jím prosazenému neuváženému zrušení takzvané superhrubé mzdy totiž přicházejí každý rok české veřejné finance o příjem v rozsahu více než jednoho procenta HDP, což bude v roce 2027 dělat asi 95 miliard.
Evidentní chybou z hlediska veřejných financí, efektivity fungování české ekonomiky a férového tržního prostředí je navrhovaný návrat k nadstandardní valorizaci důchodů a zastropování odchodu věku do penze na 65 letech, stejně jako zastavení zvyšování vyměřovacího základu pro sociální pojistné OSVČ. Do podobného ranku nápadů patří i zastavení valorizace daně z nemovitostí a státní podpora úroků z hypoték. A snad ještě větším proviněním proti principům tržní ekonomiky je slibovaná maximalizace účasti českého průmyslu na veřejných zakázkách – zřejmě bez ohledu na cenu konkrétních nabídek a kvalitu realizace. Faulem by bylo také zveřejňování, či dokonce omezování marží řetězců a dovozců potravin.
V úhrnu lze konstatovat, že sliby nové vládní koalice nejsou zasazeny do reálného ekonomického rámce. Přes všechny proklamace o rozpočtové střídmosti se bohužel nedá od budoucí vládní garnitury čekat nic jiného než zvyšování schodků státního rozpočtu a nárůst veřejného dluhu. Už dopředu si pro to program vlády dělá alibi, a to slibem státních dluhopisů pro občany (po vzoru let 2011–2014 či 2019). Těmi mají být „mobilizovány“ potřebné národní zdroje na financování rostoucího zadlužení a snížena závislost na velkých institucionálních věřitelích, domácích i zahraničních, kteří se jen tak nedají opít rohlíkem.