V nadcházejících desetiletích začnou v čím dál více zemích v chybět pracující, kteří by poháněli ekonomický růst a přispívali do sociálních systémů. Situaci zřejmě nezachrání ani migrace, jež by na to, aby zmírnila dopady stárnoucí populace, musela být daleko intenzivnější. Ani ona však sama o sobě ekonomický výhled nezlepší: k tomu bude třeba pracovat déle a zvýšit produktivitu. 

Stárnutí populace logicky vede k tomu, že se ve společnosti zmenšuje podíl lidí v produktivním věku. V členských státech Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) se počet obyvatel ve věku 20–64 let do roku 2060 sníží o osm procent, ve čtvrtině z nich to bude dokonce o více než 30 procent. 

Jako jedno z řešení je často vnímán právě příliv pracovních sil ze zahraničí: už dnes v mnoha zemích legální migranti kompenzují úbytek populace v produktivním věku. Podle loňské analýzy Evropské centrální banky (ECB) by bez nich byl hospodářský růst v mnoha evropských státech podstatně pomalejší, a Německo by se dokonce propadlo do recese.

Podle nedávných odhadů OECD a Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) však současná úroveň migrace do Evropy, USA a mnoha dalších zemí ani zdaleka nestačí nahradit úbytek pracovních sil na těchto trzích. To, aby se poměr lidí v produktivním věku k důchodcům ustálil, by podle EBRD vyžadovalo čistou migraci ve výši 0,5–1 procento celkové populace ročně v podstatě v celé Evropě. Ve státech jako Španělsko, Itálie a Jižní Korea jsou to dokonce dvě procenta ročně, čili mnohonásobek toho, co tyto ekonomiky přijímaly v minulosti.

Například pro Itálii by to znamenalo přijmout více než milion nových migrantů ročně. Pokud by Německo mělo migrací doplnit úbytek pracovní síly v důsledku stárnutí, muselo by trvale udržovat nebo překračovat roční průměr půl milionu čistého přílivu obyvatel z let 2011–2019. Ve Spojených státech by dokonce bylo třeba více než 1,6 milionu lidí ročně.

Politika prezidenta Donalda Trumpa přitom naopak vedla k poklesu legálního přistěhovalectví do USA na nejnižší úroveň za poslední desetiletí a podle odhadů výzkumného ústavu Brookings došlo loni dokonce k čistému odlivu lidí ze země. Odhady jsou značně nejisté, neboť dostupnost údajů se s novou vládou zhoršila. Podle agentury Bloomberg však pravděpodobně jde o první pokles počtu obyvatel USA v historii.

Stárnutí populace má přitom na světové ekonomiky zásadní dopad. Vlády musejí počítat s úbytkem produktivních pracovníků, kteří budou platit daně a financovat důchody, zatímco počet těch, kdo budou z veřejných rozpočtů čerpat, se naopak bude zvyšovat. To už nyní způsobuje nedostatek pracovní síly, omezuje růst a vyvíjí tlak na veřejné finance. 

OECD předpokládá, že poměr zaměstnanosti k populaci v jejích členských zemích do roku 2060 klesne téměř o dva procentní body, přičemž ve Španělsku či na Slovensku by pokles mohl dosáhnout až deseti procentních bodů. Současně odhaduje, že zatímco v roce 1980 připadalo na jednoho důchodce pět osob v produktivním věku, do roku 2060 to budou méně než dvě osoby. 

Pokles počtu pracovníků v důsledku demografického vývoje povede podle OECD ke snížení průměrného růstu HDP na obyvatele ve státech OECD z jednoho procenta ročně před pandemií na 0,6 procenta ročně. K poklesu prý směřují prakticky všechny země OECD.

Ani citelné zvýšení migrace však ekonomický růst nijak zásadně nenakopne. Podle odhadů OECD by i migrační příliv na úrovni nejotevřenějších států posledních let zvýšil růst HDP na obyvatele o méně než o desetinu procentního bodu ročně, což k vyrovnání demografického poklesu rozhodně nestačí.

Větší potenciál vidí OECD v odstranění rozdílů v zaměstnanosti žen a mužů. To by podle jejich výpočtů mohlo zvýšit roční růst na obyvatele o 0,2–0,6 procentního bodu v závislosti na dané zemi. Záleželo by samozřejmě na tom, do jaké míry se podaří zapojit ženy nad 55 let, které mohou přinést více než třetinu příspěvku. Další prostor ke zlepšení výzkumníci vidí u starších pracovníků. Kdyby více lidí zůstávalo déle v pracovním procesu, mohly by ekonomiky mnohých států ročně růst o desetinku až dvě na obyvatele rychleji.

Není migrant jako migrant

Dopad migrace na nabídku pracovní síly významně závisí na tom, kdo přichází a jak dobře se začlení na pracovním trhu. Ne všichni totiž přicházejí za prací. Ti, kdo do země přijdou v rámci sloučení rodiny, za studiem či z humanitárních důvodů často minimálně ze začátku zemi nepřispívají. Ale i mezi těmi, kteří na trh práce vstupují, se výsledky velmi liší. Podle EBRD mají v Evropě osoby narozené v zahraničí v průměru o deset procentních bodů menší šanci na zaměstnání než osoby narozené v dané zemi. Nesoulad kvalifikací, jazykové bariéry a omezení týkající se licencí mohou způsobit, že i kvalifikovaní pracovníci zůstávají roky nedostatečně využiti.

Větší příliv zahraničních pracovníků by navíc vyžadoval rozsáhlé investice do integrace – od jazykového a profesního vzdělávání po dostupné bydlení, dopravu a místní infrastrukturu. To je nákladné a často i obtížné zajistit v potřebném rozsahu. Mnoho migrantů navíc zůstává jen dočasně.

Zásadní politickou překážkou je rovněž veřejné mínění. Odpor k vysoké imigraci se zvyšuje úměrně s vnímanými dopady na dostupnost bydlení či veřejné služby, a to i v oblastech, kde je ekonomický prospěch jednoznačný. Příkladem je Švýcarsko, kde probíhá debata o omezení populačního růstu právě kvůli rostoucímu odporu vůči přistěhovalcům. V jednom z nejbohatších států Evropy tak v roce 2026 pravděpodobně proběhne referendum o zavedení populačního stropu na úrovni deseti milionů obyvatel. Tento návrh by fakticky omezil další migraci, a přestože země v posledním desetiletí zažívala silný ekonomický růst způsobený do značné míry přílivem pracovníků ze zahraničí, téměř polovina Švýcarů podle průzkumů návrh podporuje. 

Příliv, nebo odliv mozků?

Migrace je často vnímána jako jednostranně výhodná pro bohaté státy, jež si tím řeší vlastní nedostatek pracovníků na úkor chudších zemí. Odliv mozků – odchod kvalifikovaných pracovníků, jako jsou lékaři či technici – mnohdy oslabuje domácí ekonomiky. Podle nového výzkumu jsou ale vedlejším dopadem těchto odchodů také investice do vzdělání a přenos znalostí, a společně s návratovou migrací mohou být nakonec i pro vysílající ekonomiky prospěšné. 

Zdroj zahraničních pracovníků přitom není neomezený. Stárne rovněž zbytek světa. Podle některých odhadů budou do roku 2050 potenciální migranti v produktivním věku schopni pokrýt jen část globálního deficitu pracovní síly způsobeného stárnutím. Bohatší státy přitom budou mít v soutěži o talenty díky mzdovým rozdílům výhodu nad chudšími.

Stárnoucí společnost si čím dál více uvědomují i centrální bankéři. Na srpnovém setkání pořádaném americkým Fedem v Jackson Hole upozorňovali na to, že stárnutí populace zvyšuje sociální výdaje, rozpočtové deficity a veřejný dluh. Už dnes se ve Spojených státech a ve Francii objevuje tlak, aby centrální banky držely sazby níže, než by odpovídalo inflačnímu vývoji – právě kvůli financování těchto závazků.