V prvních dvou červencových dnech přinášíme našim čtenářům pokaždé pět tipů na četbu v době letních prázdnin a dovolených. Vybrali je a okomentovali autoři a editoři newsletteru 11am. Záměrem bylo doporučit knížky, které mohou pomoci lépe porozumět dnešnímu stále složitějšímu světu.  

The Technological Republic: Hard Power, Soft Belief, and the Future of the West (Crown Currency, 2025)

Spoluzakladatel softwarové společnosti Palantir Technologies Alexander C. Karp a šéf korporátních záležitostí v téže firmě Nicholas W. Zamiska vydali letos knihu, v níž tvrdí, že elity v Silicon Valley sešly z cesty. Zatímco nejnadanější inženýři 20. století pracovali na úkolech spojených s národními zájmy (vývoj atomové bomby nebo vesmírné závody), dnes takoví odborníci podle autorů „plýtvají svým talentem“ na tvorbu povrchních spotřebních produktů a soukromých aplikací. Ztratili tak ambice měnit svět – pomáhat v oblastech, jako je obrana, zdravotní péče či vzdělání. Karp a Zamiska argumentují, že aby si Spojené státy a jejich západní spojenci udrželi svou globální výhodu – a ubránili svobody, jež považujeme za samozřejmost –, musí softwarové odvětví řešit hlavně nejnaléhavější výzvy současnosti, například nové závody ve zbrojení v oblasti umělé inteligence. 

Kniha je obžalobou západní kultury uspokojení a neochoty intelektuálně riskovat. Toho podle autorů může využít Čína, s níž teď Západ nejvíc soupeří. Budoucnost bude patřit státům, které ovládnou AI, kyberbezpečnost a další digitální inovace. Bez změny přístupu riskuje demokratický svět prohru.

Je zřejmé, že Karp a Zamiska tak trochu obhajují i byznys Palantiru, jenž vyvíjí softwarové platformy pro analýzu dat v oboru bezpečnosti a spolupracuje s americkými vládními agenturami. Kniha sice vznikla ještě před návratem Donalda Trumpa do Bílého domu, je ale zajímavou sondou do myšlení lidí z technologického odvětví, kteří nyní politiku nové administrativy spoluvytvářejí. Autoři mají blízko k lidem jako Peter Thiel, jenž s Karpem firmu Palantir zakládal, nebo k Trumpovým technologickým poradcům jako Marc Andreessen, David Sacks či Michael Kratsios. 

(Jakub Mašek) 

Parmy Olsonová: Supremacy: AI, ChatGPT and the Race That Will Change the World (St. Martin’s Press, 2024)

Každá éra má svůj velký příběh. Ten současný se točí kolem již zmíněné umělé inteligence. Olsonová, zkušená reportérka agentury Bloomberg, nabízí pohled na zákulisní bitvu, která teď nejspíš formuje svět víc než volební výsledky či geopolitika. Jde o bitvu mezi firmami OpenAI a Google DeepMind a mezi dvěma jejich šéfy, Samem Altmanem a Demisem Hassabisem. Oba mají stejné cíle (vybudovat superinteligentní stroje) a oba tvrdí, že to dělají pro dobro lidstva. Zároveň ale hrají o moc, jež začíná překračovat hranice států.

Supremacy není alarmistická kniha o konci světa. Je to reportáž o tom, jak technologie, která by mohla být zlomem v dějinách lidstva, vzniká za zavřenými dveřmi. V prostředí, kde se střetává idealismus, miliardový byznys a obrovská ega. Kdo to myslí s pochopením dnešního světa skutečně vážně, měl by si knihu přečíst.

(Michael Durčák)

Daniel Goleman: Pozornost. Skrytá cesta k dokonalosti (Jan Melvil Publishing, 2014)

Ve světě plném informací, podnětů a roztěkanosti způsobené sociálními sítěmi není nic vzácnějšího než soustředěná pozornost. Americký psycholog Daniel Goleman (kterého v polovině devadesátých let proslavil bestseller Emoční inteligence) toto téma rozebírá mimořádně poutavou formou. Goleman například kritizuje korporáty, jak ve svých středních patrech podlehly nemoci „devastování pozornosti“. Goleman tomu říká „smrt PowerPointem“ a naráží na nesmyslné a nepřehledné prezentace a další projevy současné firemní kultury. (Například připomíná, že Steve Ballmer, někdejší výkonný šéf Microsoftu, při důležitých schůzkách PowerPoint zakázal, byť tento kancelářský software firma stvořila. Místo toho si Ballmer vždy předem vyžádal materiály, aby mohl klást otázky a jít přímo k věci.) 

„Schopnost vystihnout jádro věci u člověka poznáte podle toho, zda je schopen odpovědět na klíčovou otázku: Co tím vlastně chcete říct?“ píše Goleman. Lidí, kteří dokážou pozornost soustředit do formulování jasné odpovědi jednou větou, je vzácně málo. 

Autor zároveň zdůrazňuje, jak důležité je rozumět svým emocím a emocím těch druhých. A také jak důležité je sledovat svůj hodnotový kompas („vím, co dělám a proč to dělám“), aby se člověk nenechal vláčet společenskými poryvy, módami a ideologiemi. Goleman rovněž nedá dopustit na intuici. „Intuice je posvátný dar, racionální mysl je věrný sluha,“ cituje Goleman Alberta Einsteina a varuje: „Stvořili jsme společnost, která ctí sluhu a zapomněla na dar.“ 

(Lenka Zlámalová)

Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka (Pistorius & Olšanská, 2015)

Pro mnoho lidí nejen ze Západu, ale i z bývalých satelitních států Sovětského svazu ve východní Evropě je možná nepochopitelné, kam se dnešní Rusko ubírá. Jak je možné, že podle nezávislých průzkumů i po 70 letech nesvobody a materiálního nedostatku více než polovina Rusů podporuje autoritářského prezidenta Vladimira Putina – politika, který považuje konec Sovětského svazu za katastrofu a jehož režim nostalgii po sovětských časech ve společnosti přiživuje? Jak je možné, že Michaila Gorbačova, jenž se snažil zavádět demokratizační reformy a svobodu slova, Rusové většinou vnímají negativně, na rozdíl od v Rusku velmi oblíbeného rudého diktátora Stalina?

Odpovědi na tyto otázky přináší ve své knize nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová. V letech 1991–2012 nasbírala řadu svědectví od Rusů z nejrůznějších společenských vrstev. Zpackaný přechod k tržní ekonomice v devadesátých letech, úplný rozpad dlouhá léta platících jistot a hodnot, pocit ponížení a trauma ze dvou válek v Čečensku – to vše se podle Alexijevičové podepsalo na způsobu uvažování řady lidí žijících dnes v Putinově říši. Společenská frustrace a vzpomínky na – jak se v Rusku říká, „strašlivá“ – devadesátá léta hrají dnešnímu ruskému vůdci do karet. (Na motivy knihy vznikla i mimořádně zdařilá divadelní hra, kterou uvádí Divadlo v Dlouhé.)

(Jakub Konáš)

Pavel Černý: Akta Morávek (Universum, 2025)

Patřím ke čtenářům, kteří nemají ve zvláštní oblibě různá „popularizační“ zpracování dějin. Místo toho dávám přednost přístupu založenému na pečlivé práci s prameny. Výjimkou je ale netradičně pojatá kniha od autora-nehistorika, jež se zaměřila na poněkud přehlíženou osobnost –štábního kapitána Václava Morávka, za druhé světové války člena odbojové skupiny armádních důstojníků Tři králové (spolu s Josefem Mašínem a Josefem Balabánem). Statečný a nepolapitelný Morávek prováděl gestapu drzé kousky a nakonec zemřel při přestřelce na Hradčanech v březnu 1942. 

Do sbírání a prozkoumávání stop po Morávkovi se pustil bezpečnostní instruktor a policejní podplukovník ve výslužbě Pavel Černý (v současnosti prezident spolku vlastníků zbraní Liga Libe). Život legendární postavy českého odboje už zpracoval v románové formě, tato jeho další kniha je zaměřena historicky, až detektivně. Pouští se v ní do rekonstrukcí a rozplétání některých záhad kolem Morávkových úniků a přidává i mnoho dosud nezveřejněných fotografií. Čtenář s povahou historického puristy sice může mít s Černého stylem trochu problém, autorovi se ale nedá upřít snaha o poctivost a odhodlání vytvořit text, který zaujme i mladší generaci. Kam se na Morávka hrabou někteří komiksoví hrdinové… 

(Tomáš Pergler)