Některé líté bitvy začnou dávat smysl, teprve když opustíte domácí či evropské kolbiště a podíváte se na globální scénu. V Česku závazek Evropské unie na snížení emisí klimatických plynů do roku 2040 o 90 procent oproti roku 1990 vyvolal bouři nevole jako nadměrně ambiciózní a drtící konkurenceschopnost domácího, potažmo evropského průmyslu. Dokonce ani po jeho zmírnění na 90 plus minus pět procent jej končící ministr Hladík nepodpořil.

Důvody jsou zřejmé: Česko na takhle ambiciózní cíl nemá, a kdyby si jej dalo jako domácí úkol, šlo by proti vlastní ekonomice, která má vysoký podíl průmyslu, a vlastnímu obyvatelstvu. V tomhle směru pochopitelně není jediné, takže může sázet na koalici stejně smýšlejících, kteří nejsou připraveni břemeno nést. Jenže jak se ukazuje na příkladu EU ETS2, je velký rozdíl mezi principiálním odmítnutím, jež vás připraví o desítky miliard ze Sociálního klimatického fondu a navrch přivodí finanční sankce, a licitováním o to, jak z bohatých climate-friendly zemí vymačkat co nejvíc peněz. Vítězná koalice v Česku se tváří sveřepě, zatímco podle bruselských insiderů Poláci, Slováci i Maďaři „all talk about cash transfers“.  Česko bude muset velmi důkladně zvážit, zda bude chtít v Bruselu hrát roli principiálního, ale osamělého odmítače, patřičně ocejchovaného.

Demonstrace ctností  

Obojí, tedy jak závazky k roku 2040, tak spuštění emisních povolenek EU ETS2, totiž musíme zarámovat do globálního kontextu právě probíhající klimatické konference COP30 v brazilském Belému. 

Vstupují totiž do unijního klimatického závazku NDC (Nationally Determined Contribution), předloženého v Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu (UNFCCC): snížit do roku 2035 emise skleníkových plynů o 66,25–72,5 procenta ve srovnání s rokem 1990, a to ve všech odvětvích hospodářství (proto EU ETS2 pro dopravu, bydlení a malé podniky) a všech skleníkových plynů. „Jedná se o ambiciózní milník na cestě k 90procentnímu čistému snížení emisí do roku 2040 ve srovnání s úrovněmi z roku 1990, což vede k dosažení klimatické neutrality EU do roku 2050,“ vysvětloval Brusel obsah evropského NDC.

Komise tuhle skládačku časovala tak, aby bylo v Belému co prezentovat a pokračovat v evropském demonstrování ctností („virtue signaling“). Jinak řečeno, vše při starém, jakkoli k protlačení závazku pro rok 2040 bylo nutné rozdělit onu devadesátku na domácí úkol ve výši 85 procent a pět procent a umožnit započítávat na vrub mezinárodních uhlíkových kreditů. 

Zatracená křivka mezních nákladů

Z ekonomického hlediska je nesporné, že EU, která snížila své emise nejvýrazněji, bude čelit přesně v souladu s učebnicemi mikroekonomie stoupající křivce mezních nákladů na nevypuštění každé další tuny. Nízko visící ovoce už bylo sklizeno a každý další krok může být výrazně dražší než ten předchozí. Pokud samozřejmě nějaký technologický průlom radikálně nezmění poměry a neposune nákladové křivky někam hodně dolů. 

Příkladem enormního navýšení nákladů je záměr nahradit koks ve vysokých pecích při tavení železa téměř bezemisní přímou redukcí rudy „zeleným vodíkem“ (vyrobeným v elektrolyzérech ze zelené elektřiny). Teoreticky to lze, prakticky nikoli. Rozdíl ve výrobních nákladech (zelený vodík je zatím obscénně drahý) ale zaručuje, že i po zaplacení vyrovnávacího uhlíkového cla (CBAM) ve výši rozdílu mezi cenou evropských a čínských povolenek (momentálně zhruba 80 eur oproti 8–14 eurům za tunu) bude čínská ocel vyrobená klasickou technologií nepoměrně levnější. 

Tlačit na dekarbonizaci výroby oceli a cementu, dvou klíčových energeticky nesmírně náročných materiálů, znamená prostřelovat si vlastní nohu: tudy cesta ke konkurenceschopnosti nepovede. Pouze se stane to, že uvedená odvětví v EU buď zaniknou, nebo se přestěhují do ciziny. Nebo se v případě ochrany trhu před zahraniční konkurencí přesunou náklady na tuzemské odběratele (vývoz zkolabuje).

Planetární klima by na tom bylo daleko líp, kdyby se snižovalo s nižšími mezními náklady na tunu, zato ve vyšším objemu. Zároveň by se tím zcela nenuceně posílil příliv peněz do klimatických technologií a opatření v rozvojových zemích, místo trpného omílání odpovědnosti Západu za kolonialismus a průmyslovou revoluci s jejími historickými emisemi. 

Zeleným fundamentalistům vůbec nezáleží na finanční úspoře v přepočtu na tunu, naopak se jim velmi nelíbí, že mezinárodní kredity představují cestičku, jak se „domácímu snížení emisí“ do roku 2040 o těch pět procentních bodů vyhnout. Ekonomové vidí na kreditech háček v podobě „greenwashingu“, protože předchozí pokusy o „zápočet“ prostřednictvím redukce emisí klimatických plynů v rozvojových zemích získaly škaredou pachuť fixlování a podvodů. Aby fungovaly, musejí být kredibilní – tedy doručit skutečné platby výměnou za měřitelný výsledek. Kromě toho by neměly mít nežádoucí vedlejší účinky, jako když peníze na obnovu pralesa motivují nejen k zalesňování, ale také k novému „mýcení do zásoby“, aby bylo co zalesňovat i napřesrok. Kdyby se to nestávalo, tak to nezmiňuji.

Podíl EU na emisích klesá, finanční požadavky rostou

Podle evropské databáze EDGAR (Emissions Database for Global Atmospheric Research) byly loni největšími producenty emisí skleníkových plynů na světě Čína (29,20 procenta), Spojené státy (11,11 procenta), Indie (8,2 procenta), EU27 (5,95 procenta), Rusko (4,84 procenta) a Indonésie (2,49 procenta). Společně představují 51,4 procenta světové populace, 62,5 procenta světového hrubého domácího produktu. A také 64,2 procenta světové spotřeby fosilních paliv a 61,8 procenta globálních emisí skleníkových plynů. 

Z toho Čína, Indie, Rusko a Indonésie loni meziročně zvýšily své emise, přičemž Indonésie zaznamenala největší nárůst v relativním vyjádření (+ pět procentních bodů) a Indie největší absolutní nárůst o 164,8 Mt ekvivalentu CO2. 

S pouhými dvěma výjimkami, rokem 2009 (globální finanční krize) a rokem 2020 (covid-19), globální emise skleníkových plynů od začátku 21. století stabilně rostou a stojí za tím nárůst emisí CO2 z fosilních paliv v Číně, Indii a dalších rozvíjejících se ekonomikách. Podle EDGAR se globální emise skleníkových plynů loni zvýšily o 1,3 procenta ve srovnání s rokem 2023 a dosáhly 53,2 Gt ekvivalentu CO2 . 

A co původci 94 procent zbývajících globálních emisí?

Výkonný tajemník OSN pro změnu klimatu Simon Stiell uvedl ve zprávě pro delegáty COP30, že globální emise skleníkových plynů by měly v roce 2035 klesnout o 12 procent ve srovnání s úrovněmi z roku 2019, a to na základě nových vnitrostátně stanovených příspěvků (NDC) od 113 smluvních stran Pařížské dohody k 9. listopadu – včetně mnoha příspěvků obdržených v posledních týdnech.

Co USA?

Co se stane, až USA od pařížské klimatické dohody odstoupí? Kalifornský guvernér Gavin Newsom na summitu COP30 v brazilském Belému kritizoval přístup federální vlády za prezidenta Donalda Trumpa a označil svůj stát za globálního lídra v oblasti klimatické politiky, aby o to více vyzvedl roli jím vedené Kalifornie.

„USA jsou v tomto tématu hloupé, ale stát Kalifornie nikoli,“ prohlásil Newsom, který platí za jednoho z úhlavních Trumpových politických oponentů a spekuluje se o něm jako o potenciálním uchazeči o Bílý dům v roce 2028. Faktem je, že Kalifornie patří k průkopníkům zelených technologií a obnovitelných zdrojů, a vzhledem k jejímu HDP (samostatně by byla šestou největší ekonomikou na světě) není její příspěvek ke snižování emisí zanedbatelný.

Na masivnější zapojení USA si bude svět muset počkat na Newsoma nebo kohokoli jiného, kdo nebude hlásat, že chce „těžit, těžit, těžit“ nové zdroje fosilních paliv. Takže aspoň pro příštích několik let se všechny zraky upínají k Číně jako největšímu emitentovi, který navíc Evropu konkurenčně drtí v mnoha oborech, jež bývaly její doménou.

Co Čína?

Samotná Čína se za poslední desetiletí podílela na růstu emisí přibližně 90 procenty. Situace není triviální: zároveň vyrobila a instalovala více zařízení na využívání obnovitelných zdrojů energie než zbytek světa dohromady, čímž snížila emise doma i v zahraničí prostřednictvím svého exportu solárních baterek, invertorů, bateriových úložišť, elektromobilů, čeho chcete.

Pro dosažení souladu s Pařížskou dohodou by bylo nutné snížit čínské emise do roku 2035 aspoň o 30 procent ve srovnání s rokem 2023. Skutečný závazek ohlášený Si Ťin-pchingem na klimatickém summitu OSN 25. září definoval nové NDC Číny nepoměrně skrovněji. Do roku 2035 se Čína zavázala snížit čisté emise skleníkových plynů v celé ekonomice o sedm až deset procent oproti maximálním úrovním a bude usilovat o zlepšení. Hraje na jistotu a cíl je skromný: kdyby ho aspoň zafixovala k letošnímu roku, ale nechala si tam možnost navýšení emisí v případě nutnosti až do roku 2030 (předchozí strop, k němuž se zavázala s tím, že do roku 2060 dosáhne na „net zero“).

Čína zvýší podíl nefosilních paliv na celkové spotřebě primární energie na více než 30 procent; jinak řečeno, až 70 procent z celkové bilance budou stále představovat fosilní zdroje, rozšíří instalovanou kapacitu větrné a solární energie na nejméně šestinásobek úrovně z roku 2020 a bude usilovat o dosažení celkového výkonu 3600 gigawattů z OZE. Informace pro automobilky a jejich bruselské regulátory: Si zavázal Čínu k tomu, že vozidla na elektřinu či plug-in hybridy budou tvořit většinu prodejů, tedy nikoli k zákazu nových vozů se spalovacími motory.

Zdůraznil, že tyto cíle představují nejlepší úsilí Číny vycházející z požadavků Pařížské dohody a jejich splnění je podmíněno dobrým mezinárodním prostředím. Čína nadále omílá starou pozici rozvojové země, když fakticky Západu připomíná, že by měl nejen vést dekarbonizaci, ale ještě za ni rozvojovým zemím platit. Si Ťin-pching též zdůrazňuje potřebu „volného toku kvalitních zelených produktů po celém světě, aby se výhody zeleného rozvoje mohly dostat všude“. Ani nemusel říkat, odkud mají pocházet. 

Hlásíme, že rozumíme, akorát švédský král Karel XVI. Gustav se nechal slyšet: „A kolik že teda máme platit?“ Když už to nebaví ani nejzelenějšího monarchu, tak to o něčem vypovídá.