Na vrcholku slávy, před sedmi lety, prodala Škoda v Číně 341 tisíc aut a její šéfové se holedbali, že v roce 2020 by to na svém tehdy největším trhu rádi dotáhli na 600 tisíc. Akorát „nečetli“ vývoj na čínském trhu ani na dva roky dopředu, protože skutečné prodeje v roce 2020 spadly na 173 tisíc aut.

V následujících letech skluzavka pokračovala: za prvních devět měsíců roku 2025 prodala Škoda v Číně 10 800 vozů. Učebnicovým příkladem zoufalství končícím v bezradnosti, co dělat s volným pádem škodováckých prodejů, bylo představení vozu značky „Jetty“, koncernového „value“ brandu pro Čínu. Když začala prodávat perfektní klon Škody Karoq, ale mnohem levněji, člověk si říkal, že tahle kanibalská sleva nebude zadarmo.

Při zpětném ohlédnutí vidíme, že tam Škoda coby předskokan ukázala, co přijde a postihne nejen koncernové značky, ale úplně všechny zahraniční automobilky, bez ohledu na původ a rodokmen, prémie neprémie. I Ferrari jde v Číně dolů.

Příběh Škody je zároveň jakýmsi zobecněním toho, co evropský zpracovatelský průmysl u tisíců položek čeká. Čína byla dříve velkým odběratelem technologií, přičemž zdaleka největší sázku na čínský trh udělalo Německo. Stejně jako všichni ostatní výrobci z vyspělých zemí bez výjimky, musely i německé firmy předat do společných podniků s čínskými partnery svoje know-how včetně výkresů, pokud chtěli v Číně podnikat.

Ohromný a rychle rostoucí čínský trh znamenal, že tam chtěli – opět téměř bez výjimky – všichni. Kdo by chtěl do Číny jen vyvážet, musel překonávat ochranné bariéry. Smyslem celého nastavení systému bylo, aby se Čína dostala s co nejnižšími náklady k zahraničním vyspělým technologiím a výrobním postupům a s nimi propojila co největší počet vlastních občanů, vyslaných na studia i stáže. Otec čínské elektromobility dlouhá léta působil v Německu u Audi.

Když tohle děláte systematicky, intenzivně a ve velkém měřítku a podpoříte vlastní výzkumný a inovační potenciál soustředěním ohromných zdrojů na jasně definované priority („největší přednost režimu“, jak říká čínský vůdce Si Ťin-pching), výsledek se dostaví. Zvlášť když máte navíc k dispozici masu čím dál lépe vzdělaných a mimořádně motivovaných lidí. Chybuje ten, kdo si nevšímal, co se děje, a už vůbec si včas nevyhodnotil důsledky.

Dříve čínské luxování západního know-how všemi způsoby působilo pro Německo jako pozitivní poptávkový šok, když získalo nový a obrovský trh pro své zboží, přičemž ve šťastném soužití Němci vcelku bez bariér a obav dováželi levné čínské spotřební zboží. Čína se stále zlepšovala, až se ono šťastné soužití dostalo do fáze, kdy přestává být šťastným.

Při zpětném ohlédnutí je jasné, že do této fáze se čínsko-německé vztahy v podstatě musely dostat ve chvíli, kdy talentovaný učeň překonal svého mistra. Dnes čínská konkurence dovede totéž co německé koncerny i podniky Mittelstandu, ovšem s tím rozdílem, že inovuje dvakrát rychleji a je schopna vyrábět a ochotna prodávat za poloviční ceny. Na současnou hyperkonkurenci se zadělávalo skoro půl století, jež Čínu dělí od „čtyř modernizací“ vyhlášených v roce 1978 tehdejším vůdcem Teng Siao-pchingem.

Čínský tlak nejspíš ještě zesílí

Zvýšený čínský tlak na třetích trzích, ale i v Evropě je trend, který v podstatě musí v důsledku globálního obchodního napětí ještě zesílit s tím, jak se Spojené státy rozhodly dovozu bránit a nutí exportéry, aby vsadili na „in-shoring“. Silnější čínská konkurence sice bude působit protiinflačně až deflačně (v některých oborech je to již znát), ale zároveň přes zhoršení „čistých vývozů“ bude tlumit růst HDP a bude do budoucna zle zatápět průmyslovým oborům, jež se ještě před pár lety hřály na výsluní.

Nad osudem energeticky náročných oborů by člověk tolik nelkal. Koneckonců relativně dražší energie než v Americe nebo Číně nejsou fenomén, který by přišel až s odstřihnutím Evropy od ruského plynu či s nárůstem cen emisních povolenek. Tím sice tlak na producenty stoupl, ale dlouhodobé dotování cen, jak to pro vybrané podniky chtějí udělat Němci, je mostem vedoucím nikam.

Ani nárůst protekcionismu ve Spojených státech s příchodem Donalda Trumpa není v té podobě, na které se aspoň prozatím ustálil, něčím, co se nedá přežít.

Nic z toho není příjemné, ale dá se na to adaptovat. Zato z grafu, na němž je skoro v polovině oborů shoda mezi Čínou a Německem, případně eurozónou, v takzvané komparativní výhodě, mě jímá deprese. Vysvětlím proč.

Ukazuje totiž to, že Čína je dnes dobrá ve stejných produktech jako Německo, případně eurozóna (což je novum), protože obě oblasti mají v daných položkách takzvanou odhalenou komparativní výhodu.

Znovu si připomeňme story se Škodovkou v Číně. Obava pramení z toho, že nakrásně máme dneska odhalenou komparativní výhodu ve vývozu osobních automobilů, přesto budeme vytěsňováni, neboť Čína nám nejdříve zatopila u sebe doma, teď to samé udělá na třetích trzích a posléze i v Evropě.

Není to o jedné položce, jakkoli důležité, ale skoro o polovině obchodovaných položek s komparativní výhodou a platí to pro Německo, kde jsme subdodavatelem, takže buď dostaneme úder přímý, anebo zprostředkovaný.

Analytici spolku, jenž propaguje druhou ekonomickou transformaci, si dali tu záslužnou práci, že spočetli, v jakých položkách jsou Češi dobří v „green-techu“, a vyšla jim překvapivě pozitivní zjištění. U skoro všech, které uvádějí v prezentaci, je ovšem absolutní jedničkou Čína.

Zopakovat čínskou strategii v opačném gardu – vyžadovat jejich know-how

EU je pod silným tlakem, aby začala svůj průmysl bránit. V uplynulém roce uvalila Evropská komise cla na čínský vývoz elektromobilů a oceli, oznámila několik antisubvenčních a antidumpingových vyšetřování čínských firem a evropští hodnostáři kudy chodí, tudy trousí moudra o „de-risking“ a snižování závislosti na Číně.

Jsem zvědav, zda a kdy EU zkusí hrát někdejší čínskou kartu a začne za přístup na trh vyžadovat „strategická partnerství“, vytváření společných podniků s evropskými společnostmi, jež se pro změnu dostanou k čínskému know-how a technologiím. Historie by se mohla opakovat, akorát v opačném směru. Jen pochybuji, že s tím Číňané budou souhlasit.

Efekt vytěsňování může být rychlejší, než se nadějeme, protože ztrátu cenové konkurenceschopnosti prohlubuje zhodnocení eura, respektive koruny v reálném efektivním směnném kurzu. V Číně klesají ceny v průmyslu už řadu čtvrtletí počínaje podzimem 2022, zatímco v Evropě ceny po velkém vzestupu u výrobců ve zpracovatelském průmyslu po velkém inflačním skoku stagnují.

Cenová hladina v českém průmyslu byla v říjnu 2025 o 29,3 procenta vyšší oproti roku 2021. Čínská měna ve stejném období oslabila vůči koruně téměř o 17 procent. Jde to všechno proti sobě. A co se s tím dá dělat? Obvyklé knížecí rady: být rychlejší v inovacích, ostřejší v hlídání nákladů a mazanější v obchodě než čínští konkurenti. Kdybych věděl, jak toho tady a teď dosáhnout, byl bych velmi bohatý muž.