Václav Smil, dnes už 81letý emeritní profesor českého původu z kanadské Manitoby, je chodící encyklopedií světových energetických a materiálových systémů. V červencovém rozhovoru pro RealClearScience se opět ukázal jako muž, který nemá čas na snění. Když mu reportér nadšeně předkládá všechny ty slibné technologie, jež mají zachránit svět – malé modulární reaktory, zelený vodík, Elon Musk –, Smil se usměje, vezme kalkulačku a začne počítat.

A tady začíná být zajímavé sledovat ten kontrast mezi racionální fyzikou a veřejnou diskusí, která se z velké části už dlouho odehrává na síti X, avšak nikoli ve světě výroby, logistiky a energetických bilancí.

A protože jsme v Česku, což je mimochodem jedna z nejprůmyslovějších zemí světa (měřeno podílem průmyslu na HDP i zaměstnanosti), měli bychom Smila číst obzvlášť pozorně. Tohle se nás totiž týká víc než zemí, jejichž hlavním exportním artiklem jsou služby, IT a branding.

Malé reaktory: jaderný startupismus

V odpovědi na otázku, co říká na boom kolem malých modulárních reaktorů (SMRs), Smil připomíná, že tenhle nápad není nový – slyšel o něm už v osmdesátých letech od Alvina Weinberga, jedné z klíčových postav projektu Manhattan (americký projekt vývoje atomové bomby během druhé světové války). Od té doby se sice změnilo PR a tržní valuace (firmy jako NuScale a Oklo mají každá hodnotu kolem deseti miliard dolarů), ale pořád platí totéž: žádný z těch reaktorů ještě neexistuje.

A teď přichází ta krutá matematika. Pokud má něco jako SMRs nahradit významnou část americké energetiky, muselo by jich vzniknout zhruba 1300 (při výkonu 100 megawattů), spíše ale 2600. Každý z nich by se musel zvlášť povolit, postavit, obhájit před veřejností, vyřešit odpady, získat pojistku. A to vše v prostředí, kde i větší a zkušenější projekty padají kvůli kombinaci veřejného odporu, právních bitev a chronického zpožďování. Jinými slovy, tyhle reaktory možná budou, ale rozhodně ne v takovém počtu a rychlosti, aby to něco změnilo do roku 2035. A pravděpodobně ani do roku 2050.

Pro Česko je to o to důležitější. Máme jadernou infrastrukturu, know-how i veřejnost, která se jádra nebojí. Ale jestli někdo věří, že vyřešíme svoji energetickou transformaci tím, že si koupíme startup na SMR, měl by si připomenout, jak dlouho trvá dostavba jednoho jediného bloku v Dukovanech.

Továrny, které zelený vodík nevytrhne

Smil upozorňuje na čtyři „tiché giganty“, bez nichž se moderní civilizace neobejde – čpavek, ocel, cement a plasty. Tyhle sektory neplní obálky médií jako elektromobily či solární panely, ale dohromady tvoří čtvrtinu světových emisí oxidu uhličitého. A jsou přitom nezbytné. Bez čpavku (a tím pádem umělých hnojiv) nenakrmíme svět. Bez oceli a cementu nepostavíme nic. A bez plastů… no, zkuste si to.

Dekarbonizace těchto sektorů je podstatně těžší než přepnout elektrárny z uhlí na vítr. A to nejen technologicky, ale i finančně. Jako řešení se tváří zelený vodík, ale zatím je to jen příslib: podle Smila se ho ročně vyrobí zhruba pět milionů tun, přičemž pro dekarbonizaci jen čpavku a oceli by ho bylo potřeba přibližně 150 milionů tun. A hlavně, většina existujících vysokých pecí se na vodík nedá jen tak přepnout. Musely by se stavět nové. Ale místo toho Čína a Indie jen od roku 2020 spustily 75 nových tradičních pecí. A ty pojedou dalších 15–⁠⁠⁠⁠⁠⁠20 let. Zatímco Čína staví nové pece, Evropa píše strategie.

Pro Českou republiku, kde vyrábíme auta, turbíny, chemii, ocel i hnojiva, to znamená jediné: žádná „rychlá transformace“ bez brutálních investic prostě nebude. Transformaci si nestačí odhlasovat. Musíte ji být schopen zrealizovat a přitom neumřít na nekonkurenceschopnost.

Efektivita bez PR týmu

Smil tvrdí, že největší úspory nebudou plynout z průlomových technologií, ale z nudné, systematické práce: utěsnění trubek, zateplení domů, lepší měření spotřeby hnojiv. Jenže tohle nikdo nechce financovat, protože to nemá „hype“. Není to sexy. Nezískáte za to Nobelovu cenu ani seed funding.

A přitom právě tady se Česko paradoxně může prosadit. Máme silný průmysl. Diverzifikace naší ekonomiky je jedna z nevyšších na světě. Máme čtvrtý nejvyšší podíl hi-tech exportů v rámci EU. Máme vysoký podíl kreativity na vývozech. Jinými slovy, umíme vyrobit to, co umí jen málo jiných zemí. Například na světě existuje pouze osm států, které jsou schopny vyrobit letadlo od A až po Z. My jsme jedním z nich. Máme techniky, umíme vyrábět měřáky, ventily i software. Co kdybychom místo honby za zeleným vodíkem v roce 2035 raději udělali to, co je možné udělat už zítra?

Musíme začít opravovat naše energetické „děravé kýble“. Továrny mají kilometry netěsnících potrubí, města tisíce nezateplených domů. Česko má jednu z energeticky nejnáročnějších ekonomik v EU, spotřeba energie v poměru k HDP je v tuzemsku téměř o polovinu vyšší než průměr. Loni jsme dovezli energetické suroviny nebo produkty z nich téměř za 300 miliard korun. Kdybychom jen část těchto ztrát odstranili, ušetřili bychom desítky miliard ročně na dovozu energií a zároveň vytvořili obrovskou poptávku pro vlastní firmy.

Dekarbonizace jako přání, nikoli strategie

Smil tvrdí, že žádná globální dekarbonizace neprobíhá. Emise stále rostou, spotřeba fosilních paliv je vyšší než kdy dřív a svět je strukturálně uzamčený do současného stavu. Kdo tvrdí opak, ignoruje realitu – nebo si plete plán s realitou.

EU si sice nastavila ambiciózní cíle (včetně zákazu spalovacích motorů do roku 2035), ale tyto cíle často stojí na víře, že technologie se „nějak“ vyvine, výroba „někde“ proběhne a veřejnost to „nějak“ přijme. Realita je, že právě v tuto chvíli se v Asii stavějí desítky nových uhelných elektráren a vysokých pecí.

To však neznamená, že bychom se na transformaci měli vykašlat. Naopak. Právě proto, že nemáme ani uhlí, ani ropu, ani levný plyn, si luxus závislosti na fosilních palivech nemůžeme dovolit. Naše reakce by měla být jednoduchá: zaměřit se na to, co nám skutečně zvyšuje odolnost a konkurenceschopnost. Tedy snižování energetické náročnosti a rozvoj technologií, jež umíme vyrábět a exportovat. Pro nás není dekarbonizace jen klimatický závazek, ale především ekonomická nutnost.

A co ta „krize porodnosti“?

Na závěr přichází typicky smilovský šťouch: do Muska, do Silicon Valley, do všech, kdo teď panikaří, že lidstvo vymírá. Smil jen pokrčí rameny a připomene, že ještě před pár desetiletími jsme panikařili z přesně opačného problému: přelidnění. Teď máme 8,3 miliardy lidí a najednou je to málo?

Tohle není jen bonmot. Je to zrcadlo naší doby. Zaměňujeme data za pocity, strategii za alarmismus, výpočty za víru. Jeden rok se bojíme hladových mas v Asii, další rok toho, že nebude mít kdo montovat Tesly. Všechno se řeší tweetem, plánem do roku 2040 a výzvou: „Něco s tím dělejte!“

Smil tím nenabádá k apatii. Jen říká: Svět se nemění tím, že se o něj začneme bát. Mění se tím, že bereme fakta, infrastrukturu a realitu vážně. A právě v tom je jeho největší vzkaz: Přestaňme čekat na další krizi nebo technologického mesiáše. Máme před sebou práci. Obyčejnou, tvrdou, nudnou, ale proveditelnou.

Co si z toho odnést?

Česko je země, která umí vyrábět. Máme know-how, máme firmy, máme průmysl. Ale to znamená, že naše dekarbonizace bude těžší než jinde. Nejde to vyřešit tím, že si nakoupíme pár elektroaut a solární panely. A pokud máme věřit Smilovi, pak je třeba přestat čekat na technologickou spásu zvenku a začít dělat to, co dává smysl teď: opravovat, zateplovat, měřit, škálovat. Nezní to vznešeně, ale na rozdíl od „inovací“ má tohle aspoň nějakou šanci fungovat.

A tím se dostáváme k zásadnímu momentu: Česko má šanci být na špici. Podle analytiků týmu Druhá ekonomická transformace patříme na druhé místo ve světě ve schopnosti vyrábět takzvané clean-tech výrobky, jež zvyšují energetickou efektivitu. To je neuvěřitelná ekonomická příležitost. Právě efektivní dekarbonizace – zaměřená na zvyšování energetické účinnosti – je oblast, kde můžeme nejen přispět ke klimatu (a to globálně), ale také zvýšit svou konkurenceschopnost a odolnost. Jde o příležitost pro byznys, export, investice do výzkumu, pracovní místa s vyšší přidanou hodnotou. Ale musíme si uvědomit, že je to cesta, která potřebuje prostor k inovaci, a ne dusivé regulace. Naší velkou chybou, nejen ekonomickou, ale i politickou a společenskou, by bylo pro tuto příležitost nevytvořit podmínky a nevyužít ji.

Cesta z klimatické pasti vede spíš přes výrobní haly v Ostravě a Plzni než přes TED talky z Kalifornie.