Lídři zemí eurozóny v brzké době rozhodnou o nástupcích hned tří významných představitelů Evropské centrální banky (ECB). V aktuálně složité ekonomické i politické situaci si bude chtít severní křídlo eurozóny v čele s Německem pohlídat, aby ECB coby strážce cenové stability nepolevila v boji proti inflaci.

Úspěch ECB je do velké míry svázán s odborným renomé, osobním kreditem a morálním profilem lidí, kteří budou v dalších letech stát v jejím čele. V příštím roce skončí asi doposud nejvýraznější člen výkonného výboru ECB a největší zastánce přísné protiinflační politiky – Němka Isabel Schnabelová. Vedle toho vyprší mandát i jejímu kolegovi a hlavnímu ekonomovi banky Philipu Laneovi a zejména samotné prezidentce ECB, Francouzce Christine Lagardeové.

Zásadní personální obměna v ECB přichází v citlivou dobu, kdy se eurozóna potýká s opětovným vzedmutím inflace, prudce rostoucími náklady na financování vládních dluhů a oslabováním eura. To vše na pozadí geopolitické nestability a krize důvěry v politické elity, kdy se do vlády v několika zemích včetně Německa a Francie derou extremistické strany.

Původně se zdálo, že na jmenování nových centrálních bankéřů budou mít vrcholní političtí představitelé eurozóny čas do jara příštího roku, ale před pár dny nečekaně ohlášený odchod Schnabelové do Mezinárodního měnového fondu už k začátku ledna celou věc urychlil. Ministři financí a hospodářství eurozóny odstartovali proceduru výběru nástupce za Schnabelovou už ve čtvrtek. Členským státům dali čas do 28. října, aby nominovali své kandidáty, o nichž budou diskutovat na začátku listopadu.

Je ale více než zřejmé, že se politická vyjednávání povedou také o dalších dvou zmíněných pozicích ve vedení ECB, včetně té nejvyšší. To nepřímo potvrdil i řecký premiér Kyriakos Mitsotakis. Pro agenturu Bloomberg se nechal slyšet, že při obsazování klíčových pozic v ECB půjde o „velkou dohodu“.
 
Také Lagardeová totiž nedávno veřejně připustila, o čem se dosud pouze spekulovalo: že hodlá opustit svou pozici v čele ECB o několik měsíců dříve, než její mandát oficiálně vyprší. Umožnila by tím, aby výběr jejího nástupce ovlivnil ještě současný francouzský prezident Emmanuel Macron, než ho na jaře ve funkci nahradí vítěz voleb hlavy státu.   

Nikoli soutěž krásy, ale politický handl  

Inflace se letos vzdaluje od dvouprocentního cíle ECB. V září zrychlil růst spotřebitelských cen v eurozóně podle předběžného odhadu Eurostatu na 3,8 procenta a do konce roku se může vyhoupnout až nad čtyři procenta. Na vině jsou energie, které leží mimo dosah měnové politiky ECB. Jejich sekundární dopady, na něž by banka už reagovat měla, zatím podle hlavního ekonoma Philipa Lanea nejsou příliš patrné. Riziko jejich pozdějšího propuknutí však nelze podceňovat.

I nadále zrychlený je růst cen služeb, jeho tempo se bance nedaří srazit pod tři procenta. ECB proto od června už dvakrát zvýšila úrokové sazby na aktuálních 2,5 procenta a trh do konce roku čeká ještě jedno zvýšení a pak až další dvě v příštím roce.

Političtí lídři eurozóny budou při výběru nových členů výkonného výboru ECB respektovat tři nepsaná pravidla: zajedno musejí být Francie a Německo, své zastoupení v šestičlenném řídícím tělese musejí mít všechny čtyři velké země (Německo, Francie, Itálie a Španělsko) a aspoň jedním z členů by měla být žena.

Největší šance nahradit v čele ECB Lagardeovou se zatím přisuzují dvěma renomovaným centrálním bankéřům. Prvním je bývalý dlouholetý guvernér Nizozemské národní banky (DNB) Klaas Knot a druhým je španělský exguvernér Pablo Hernández de Cos.  

Z let 2011–2025, kdy stál v čele DNB, je Knot rekordmanem v počtu let odsloužených v Radě guvernérů ECB. Má tudíž značnou institucionální paměť, což je vždy výhoda. Navíc byl Knot před lety rovněž předsedou světové Rady pro finanční stabilitu (FSB) a je považován za „muže s čichem na krize“. To se může hodit obzvlášť nyní, kdy jsou turbulence na trhu s vládními dluhopisy na spadnutí.

Kvůli svému celoživotně tvrdému protiinflačnímu postoji má Knot zastánce zejména v takzvaném severním křídle eurozóny v čele s Německem. Jestliže bude chtít být jmenován, bude jistě potřebovat podporu kancléře Friedricha Merze.

Důvodem bude očekávaný střet se zájmy Francie. Prezident Emmanuel Macron prý totiž chce, aby náhradou za odchod Francouzky Lagardeové z čela ECB mohl jmenovat někoho ze země galského kohouta aspoň na pozici hlavního ekonoma. Macron nabízí hned dvě dobré kandidátky: bývalou hlavní ekonomku OECD Laurence Booneovou a viceguvernérku Bank de France Agnès Bénassy-Quéréovou.

Pokud Merz francouzskému prezidentovi v této věci výměnou za pomoc s dosazením Knota do čela ECB ustoupí, nebude mít Německo svého člověka ani na nejvyšším místě v bance, ani na pozici hlavního ekonoma. Přitom mít zase svého „chief economista“ v ECB je pro Němce snem už od časů Otmara Issinga a Jürgena Starka z doby před více než 15 lety.

Merz by se ale mohl nakonec spokojit s tím, že jmenuje nástupce nikoli za Ira Lanea, ale za svoji krajanku Schnabelovou, jejíž rezignace vlastně celou rošádu spustila. Ta má ve výkonném výboru ECB na starosti rovněž nesmírně důležité a ceněné portfolio, a to operace na finančních trzích, statistiku a výzkum, jež by tímto zůstalo v gesci německého zástupce.

Dojde i na „škatulata, škatulata, hejbejte se“

S nástupem Knota do prezidentské role by však musel rezignovat Frank Elderson, současný nizozemský člen výkonného výboru, aby v něm Nizozemsko nemělo dva zástupce. Jeho role a s ní i funkce místopředsedy Výboru pro jednotný bankovní dohled (SSM) by pak mohly připadnout někomu ze Španělska. Země za Pyrenejemi totiž aktuálně, přestože je ve velké čtyřce států eurozóny, nemá v nejvyšším vedení ECB svého zástupce. Španěla Luise de Guindose nahradil v létě na postu viceprezidenta bývalý chorvatský guvernér Boris Vujčić, který zastupuje východní křídlo eurozóny.

Ještě více by Španěly pochopitelně uspokojilo jmenování jejich kandidáta přímo do čela ECB. Tímto želízkem v ohni je Pablo Hernández de Cos, současný generální manažer Banky pro mezinárodní platby (BIS), jež by se dala popsat jako centrální banka centrálních bank. De Cos byl před svým loňským odchodem do Basileje šest let guvernérem Banco de Espaňa.

Také si přečtěte:
Energetický šok tlačí ECB do kouta. Teď sazby zvedne, pak ji čeká dilema
Král Miroslav: Podaří se ECB udělat z eura důstojnou rezervní měnu?
Francie není schopna zkrotit deficit. Může spustit dluhovou krizi eurozóny

De Cos by byl prvním prezidentem ECB, který předtím působil v národní centrální bance na úrovni odborného aparátu. Sám ho dobře znám z Frankfurtu z jednání pracovních struktur Evropského systému centrálních bank, kam jsem jako zástupce České národní banky dlouhá léta jezdil a kde reprezentoval Banco de Espaňa. Dělal na mě vždy výborný dojem, a vůbec jsem se proto nedivil, že během pár let vystoupal po kariérním žebříčku v jejich bance až na pozici nejvyšší.

Žádný Španěl dosud funkci prezidenta ECB nezastával, což hraje v de Cosův prospěch. Po jeho odchodu do Frankfurtu by ho v čele BIS mohl nahradit současný prezident Bundesbanky Joachim Nagel. Tím by mu kancléř Merz zajistil důstojný (byť předčasný) odchod z čela německé centrální banky a současně si uvolnil místo pro člověka, který by mu byl na tomto postu více nakloněn.

Nothing is agreed until everything is agreed

De Cosovo jmenování by stále dávalo Francii či Německu možnost obsadit pozici hlavního ekonoma ECB. Do karet by německému kandidátovi v takovém případě hrálo to, že severní státy nebudou chtít, aby vedle prezidenta ECB (Španěl) obsadila post hlavního ekonoma rovněž silně zadlužená země jižního křídla eurozóny (Francie), jehož představitelé mívali v minulosti „holubičí sklony“ – snažili se držet sazby co nejníž i za cenu vyšší inflace.

Pro Francii ovšem vyhlídka, že post hlavního ekonoma nezíská, není příliš lákavá. To by nakonec mohlo šance de Cose zmařit. Odpor proti němu by navíc v některých severních zemích mohla vyvolat i jeho někdejší pověst zastánce uvolněné měnové politiky.

Čekají nás zkrátka složitá vyjednávání a politické obchody „něco za něco“. Bude přitom zcela jistě platit, že „dokud není dohodnuto vše, není dohodnuto nic“. Nelze ani vyloučit, že se prezidentem ECB po Lagardeové nakonec stane někdo úplně jiný. Spekuluje se například o bývalé španělské ministryni financí a současné šéfce Evropské investiční banky Nadie Calviñové, exguvernérovi Banque de France Françoisi Villeroyovi de Galhau či někdejším finském guvernérovi a evropském komisaři pro ekonomické záležitosti Ollim Rehnovi.

… a musí se spěchat

Důležité slovo při výběru nového vedení ECB bude mít Francie, druhá největší ekonomika eurozóny. Ta však momentálně prochází velmi těžkým obdobím.

Jejímu prezidentovi Emmanuelu Macronovi končí druhý a poslední mandát v čele země v květnu. A evropští státníci se obávají, že by Macronův nástupce v úřadu mohl při obměně vedení ECB prosazovat nominanty, kteří stojí mimo ekonomický hlavní proud.

Takové obavy nejsou vůbec nepodložené. Vždyť Macronova možná nástupkyně, krajně pravicová prezidentská kandidátka Marine Le Penová, se netají svými radikálními názory na politiku ECB. V posledních letech opakovaně vyzývala ECB ke snížení úroků. Momentálně argumentuje potřebou snížit náklady na půjčky, aby země eurozóny měly prostor pro investice do obrany a technologií.

„Je nezbytné zahájit diskusi s ECB, aby zasáhla a zmírnila zátěž úrokových sazeb,“ uvedla Le Penová v úterý na tiskové konferenci. Dodala, že by ECB mohla svým zásahem uvolnit desítky miliard eur v celé Evropě a tím pomoci státům financovat energetickou transformaci.

A není to poprvé, co francouzští politici ze strany Národního sdružení Le Penové volají na pomoc své zemi právě ECB. Už před rokem se stranický šéf Le Penové Jordan Bardella v rozhovoru pro The Economist vytasil s plánem zahrnout Frankfurt do řešení čím dál méně únosného francouzského vládního dluhu. „Nebudeme se moci vyhnout diskusi s ECB o francouzském dluhu,“ citovala ho tehdy agentura Bloomberg. Podle něj by ECB mohla nakupovat francouzské státní obligace s cílem srazit jejich výnosy, což připodobnil ke kvantitativnímu uvolňování před 12–15 lety.

Pokud by však nyní ECB nenakupovala dluh Francie kvůli měnověpolitickým potřebám eurozóny, ale s cílem ulevit její vládě od vysokých nákladů financování, nejednalo by se o kvantitativní uvolňování, ale o skryté měnové financování. Takové počínání jakékoli centrální banky je vždy na pováženou, neboť hrozí přerůst v nekontrolovaný růst státního dluhu a množství peněz v oběhu. A to zpravidla nekončí jinak než vysokou inflací. Proto ho pravidla EU striktně zakazují.

ECB se přitom dostává žďuchanců i z opačného křídla francouzské politické scény. Krajně levicový prezidentský kandidát Jean-Luc Mélenchon ji v září ostře kritizoval za zvyšování úrokových sazeb a zdůraznil rizika pro ekonomický růst s tím spojená. Mélenchon při tom zopakoval svůj předchozí návrh řešit obří francouzský vládní dluh zrušením části, kterou drží Banque de France a ECB.

To jsou dost děsivé návrhy a nikdo nebude chtít riskovat, že by je chtěl „vyslanec“ nového francouzského prezidenta ve Frankfurtu začít realizovat. Lídři eurozóny proto budou mít s výběrem nových lidí do ECB poměrně naspěch, aby vše proběhlo ještě před květnovým střídáním stráží v Elysejském paláci. 

Petr Král je odborníkem na hospodářskou politiku a makroekonomiku. Působil čtvrt století v České národní bance, posledních šest let jako ředitel sekce měnové. Paralelně byl členem Výboru pro měnovou politiku v Evropském systému centrálních bank a Výboru pro rozpočtové prognózy.

Editovala Markéta Fišerová